Zlatý fond > Diela > Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského


E-mail (povinné):

Beneš Metod Kulda:
Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Zuzana Berešíková, Katarína Kasanická, Kristína Woods.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 21 čitateľov


 

55. Bubeník hledá zakleté princky

Byl král, který měl dvě princky, a ty se mu ztratily. Zlá čarodějnice začarovala jich pod zemi s celým zámkem, v kterém bývaly. Otec král o tom zvěděl a naložil mnoho peněz, aby je našel a vysvobodil, ale nemožno; mnoho lidí se o to pokusilo, ale nic naplat.

Jedenkráte přišli dva vysloužilí vojáci do hospody; jeden z nich byl šikovatelem a druhý desátníkem. I ptali se hospodského, co by u nich bylo nového. Hospodský odpověděl: „Našemu králi ztratily se obě dcery princky; on dal do hlasu, že by velikou odměnu dal tomu, kdo by jich nalezl a vysvobodil.“

Vojáci hned dostali chuť na tu odměnu, šli ke dvora královskému a dali se u krále ohlásiť, že by rádi šli hledat ztracených a zaklnutých princek. Král si jich předvolal a dal každému dvě sta peněz na cestu, aby jich šli hledat; pomyslil si: „Šikovatel vidí se býti chytrým a obratným mužíkem: možno, že najde zámek začarovaný.“

Vojáci přijali peníze, odešli, ale nikoliv do světa dalekého, nebrž do blízké hospody, a tam dobře jedli a pili.

Brzy potom přišel vysloužený bubeník za nimi do hospody a ptal se jich, co tu dělají. Oni mu pověděli, že dostali na cestu dvě sta peněz od krále, aby šli hledat jeho začarované princky. Bubeníkovi se takové řemeslo ulíbilo, sebral se a šel také ke královi, kterýž i jemu dal dvě sta peněz, aby též hledat šel. Bubeník sebral peníze a šel.

Když přišel do hospody a oba vojáky ještě tam nalezl, řekl jim: „Takli vy zde ty princky posud hledáte a vysvobozujete?“ Oni mu povídali, že již se berou jíť, že jenom na něho čekali, aby mohli všickni pohromadě jíti.

Navrhovali šikovatel i desátník, aby všickni tři dali své peníze do jednoho měšce. Bubeník pravil: „Páni bratří, to nemůže býť; vyť jste již z peněz svých mnoho utratili; já nevím, jak dlouho budeme museť hledať; a z čeho bych byl živ, kdyby vy jste všecky peníze utratili?“ Podržel tedy každý své peníze a šli pospolu do světa.

Chodili již několik neděl a nemohli se nikde doptati na ten začarovaný zámek. Jednoho dne šli lesem, a tam se již dělala tma; nevěděli, kam by šli na noc. Šikovatel pravil: „Vylezte jeden na strom a podívejte se, neníli někde světla viděť.“ — Desátník nemeškal se, vylezl na strom a volal: „Hezký kousek odtud cosi se svítí!“ Potom slezl, a všickni tři šli v tu stranu, kde byl desátník světlo viděl. Přišli k osamělé chaloupce v lese a stanuli pod okénkem; uviděli v jizbě bábu střapatou a prostovlasou. I šli chutě do jizby.

Bába jich vítala řkouc: „Vítajte, pánové; dobře vím, co hledáte.“ Vojáci pomyslili si: „To je dobře, když to víš, aspoň nám poradíš.“ A šikovatel se jí tázal: „Jak pak to víte, vždyť jste se nás ještě neptala?“ — Bába však pravila: „Hledáte dvou začarovaných princek; ale věřte mi, beze mne jich nenajdete.“ — Vojáci ji prosili, aby jim pověděla, kde a jak by jich nalezli. Bába řekla: „Nemám sice chuti, ale přece toho zkusím!“ Dala jim nocleh a ráno šla s nimi.

Přišli k studni hluboké, v kteréž bylo mnoho vody. Tam ostala bába stáť a pravila: „Jestli tu vodu z té studně vypijete, dostanete ty princky!“ Všickni tři vojáci lehli na břicho a začali píť. Bába se dala do hlasitého smíchu a řekla: „Tak to nepůjde, ale musíte míť takovou houbu, co by tu vodu do sebe vpila.“ Skutečně vytáhla suchou houbu z kapsy, a když ji na vodu položila, hned se všechna voda ztratila. Potom vyndala hedbávnou šnůru a pravila: „Jeden z vás musí se po té šnůře dolu spustiť; dole uvidí velikou břilu[184] a pod ní teprv vchod do toho začarovaného zámku a do jeho světnic.“

Spustili bubeníka; on tam vlezl, oddělal břilu, všel do zámku a procházel se po pokojích. Přišed do první světnice, uviděl tam vojenské polní trouby a bubny. Vzal troubu a začal troubiti. Tu najedenkrát uslyšel dupot v zámku, ulekl se, položil troubu a vzal skřínku[185] do ruky, v které byly samé píšťalky. Pískal. Nastal ještě větší hluk po zámku, se všech stran blížili se vojáci a tři generáli přišli až do samé jizby k němu: „Co jasnost císařská poroučí?“ Bubeník se rychle zpamatoval a odpověděl: „Zatím nic: odejděte, až vás později zavolám.“

Potom vzal buben, aby zkusil, jak se na něm bubnuje. Zase přiběhli tři generálové: „Co jasnost císařská poroučí?“ Bubeník odpověděl: „Doneste mi šaty, jak se na císaře sluší, a potřebnou zbraň, abych mohl všecko vojsko prohlednouť.“

Hned donesli šaty a šavli, on se oblekl za císaře, sedl na koně, kterého mu přivedli, a jel prohlížet vojsko. Tři generálové ho vedli, a tam uviděl dvě řady koňáků, že jich ani přehlednouti nemohl. Těšil se z toho a pravil: „Milé děti, uspokojte se zatím, až vám další rozkazy dám.“

On sám odešel do zámku a prohledával všecky světnice; v jedné z nich uviděl první princku a řekl jí, že přišel, aby ji vysvobodil. Ona pravila: „Vy nejste s to, mne vyvést; jsemť draku odevzdána, kterého nepřemůžete; odejděte, sice bude s vámi zle.“ — Bubeník mluvil: „Pokusím se o to, kdyby mne to i živobytí stálo!“ — Princka když viděla, že jináč nechce, dala mu prsten a zjevila mu, že má ten prsten čtyryceti mužův sílu, ale doložila: „Kdybyste měl na každém prstě takový prsten, nezabijete toho hovada.“ Potom mu dala meč, který prý na ránu všecko usmrcuje, když se jím sekne.

Sotva byl meč ten do ruky vzal, již drak letěl; on se s ním hned začal potýkati a šťastně ho rozsekal na kusy.

Byloli mu zle s první princkou, s druhou, mladší, bylo ještě hůř, nebo ta byla pod mocí ještě mocnějšího draka. Avšak pomocí prstenu a meče, kterýž mu i druhá princka dala, s velikým namáháním přemohl a usmrtil i druhého draka. Celé obyvatelstvo toho zámku bylo vysvobozeno, a čarodějnice, když o tom zvěděla, utekla.

Vojáci nahoře u studně čekali. Bubeník dal v okově vytáhnouti obě princky zhůru. Oni jich vytáhli, a spustili zase okov pro něho. Bubeník však nebyl hloupý a nedůvěřoval svým spoludruhům; místo sebe vložil veliký kámen do okova a ustoupnul na stranu. Vojáci vytáhli okov na půl výšky a pak ho najednou spustili, a odešli myslíce, že se bubeníka navždy zbyli.

Bubeník nemoha nahoru, zůstal dole. Včil měl kdy, prohlednouti celý zámek, a když ho prohledl, začal bubnovať, troubiť a pískať, až všecko vojsko svolal. On sám pak v císařských šatech ho komandoval. Byl se všemi spokojen a ptal se, jeli mezi nimi kdo z jeho kraje. Žádného tam nebylo, až na samém konci hlásili se tři, co byli z toho samého panství, a tázali se, co by žádal. — „Nežádám nic jiného, než abyste mi pověděli, možnoli odtud někudy vyjíť a do vlasti mé přijíť?“ Oni mu pověděli, že jest cesta podzemní, po které se přijde na moře, a přes moře že se může až do vlasti dostati. On jim slíbil, že jich propustí z vojny, aby ho tam zavedli. Všickni tři hned se vypravili s ním na cestu, on pak sebral zlata a stříbra, co unésti mohl.

Když přišli k moři, stála tam loďka připravena, na kterou všickni vstoupili, a plavili se dále. Jak mile však ti tři vojáci na moře vyšli a stravy okusili, byli šediví. Dva z nich umřeli ještě na cestě, a jenom ten třetí ostal na živě, a ten s ním dojel až do jeho vesnice, byl propuštěn a bohatě obdarován a šel domů k příbuzným svým.

Když byl ve svém kraji, nešel ke královi, ale vydával se za zlatnického tovaryše. Šel k zlatníkovi v městě a ptal se ho, máli pro něho práci. Zlatník odpověděl: „Můžete u mne v práci ostati; nemám sice mnoho díla, ale snad brzy něco bude.“ Tovaryš pravil: „Pane mistře, nemějte starosti; mám delati pro princky prsteny; vykažte mi zvláštní jizbu, v níž bych v pokoji pracovati mohl, a tu máte peníze a nakupte potřebného zlata.“

Přišla první noc; tovaryš žádal pana mistra, aby byly děti ticho, by mohl ty prsteny zhotoviti. Potom se zavřel do své jizby, utloukl zlata koupeného a vyčistil prsten od první princky, zavinul ho do bavlnky a dobře zaobalil; zlato utlučené rozházel po zemi.

Ráno šel a řekl: „Paní mistrová, jděte a smeťte ty piliny, a potom zaneste ten prsten princce; jak se bude ptáti, zač je, řekněte, že jest za 30,000 rýnských, ona vám jich ráda dá.“

Mistrová nechtěla s prstenem jíti a pravila: „Co pak by to musil býti za prsten, aby se mohlo 30,000 rýnských za něj žádati! to musí býti balamuťa člověk!“ — Tovaryš pravil: „Nechceteli jíti, však já si někoho najdu, kdo mi ten prsten ke dvoru a odtud peníze donese.“ — Zlatník manželce své hned poručil, aby s tím prstenem šla.

Mistrová šla, dala se u princky ohlásiť a byla předpuštěna. Řekla: „Přinesla jsem vám ten prsten, který jste si dala dělať!“ — Princka: „Milá zlatničko, já jsem si nedala žádného prstena dělať, ale ukažte mi ho, ať se podívám!“ Princka ho vzala do ruky, podívala se naň a hned řekla: „Ano, ano, ten jsem si dala dělať: kdo pak ho dělal?“ Zlatníková: „Máme tovaryše nového, a ten ho dělal!“ — Princka: „Co pak zaň žádá?“ — Zlatníková: „30,000 rýnských!“ Princka jí hned peníze odčítala a řekla: „Dejte mu ty peníze a řekněte mu, že ho vzkazuji pozdravovať, aby mne navštívil!“

Zlatnička odevzdala tovaryšovi peníze a vyřídila pozdravení i pozvání od princky. Tovaryš pravil: „Vidíte, paní mistrová, nechtěla jste jíť; zejtra ponesete druhé princce prsten ještě dražší.“

Děti nesměly ani písknouť, a mistr pravil: „Milá ženo, tomu našemu tovaryšovi dnes nedávej zemňáky, přistroj mu dobrou večeři, aby se u nás držel: tenť zná krásnou práci dělať.“

Tovaryš dal zase mistrovi peníze na zlato, povečeřel a zase zavřel se do jizby své. Učinil s druhým prstenem jako s prvním a ráno poslal ho po mistrové zase té princce, která se mu líbila, a pravil, aby žádala zaň 60,000 rýnských.

Mistrová s radostí a bez zdráhání šla s prstenem. Když přišla ku princce a s uctivostí jí povídala, že nese ten zamluvený prsten, princka řekla: „Nevím o žádném prstenu; ale ukažte mi ho!“ Zlatnička prsten ukázala, princka se podívala a zvolala: „Aha, již vím, to je ten prsten; ano dala jsem si ho dělať, ale zapomněla jsem; sedněte si a povězte mi: kdo pak ten prsten dělal?“ — Zlatnička: „Máme teprv nedávno tovaryše, a ten umí takovou práci dělať; včera udělal také jeden prsten princce sestře.“ Princka: „No, to je hezky, jest hoden chvály; co pak zaň žádá?“ — Mistrová: „60,000 rýnských!“ — Princka jí peníze dala a pravila: „Řekněte mu, aby dnes ke mně přišel a mne navštívil, že bych s ním velice ráda rozprávěla.“

Mistrová uctivě mluvila doma: „Pane tovaryši, princka vám vzkazuje, abyste byl tak laskav a ji navštívil, že by s vámi ráda rozprávěla.“ — Tovaryš však chladně řekl: „A co je mi po ní; však ona má tolkou cestu ke mně jako já k ní.“

Mistrová šeptala mistrovi: „Ten člověk přece jen jest jakýsi hrubián!“ Tovaryš pak to zpozoroval a pravil: „Neníli vám to dobře, odejdu ještě dnes!“ Mistr ho chlácholil a prosil, aby neodcházel.

V tom však přijel k domu kočár se čtyřmi koňmi, a z něho princka vystoupila a zrovna k zlatníkovi šla. Mistrová když ji uviděla, přiletěla do jizby a zvolala: „Pane tovaryši, princka již jest sama tady!“ Tovaryš pak ušel ruče do své jizby a zamknul se tam. Princka přišla k zlatníkovi a tázala se: „Kde je váš tovaryš?“ Oni ukázali jeho světnici, princka klepala ponejprv, po druhé, po třetí — a teprv tovaryš otevřel. Ona vešla k němu, sluhové za ní hned nesli šaty královské. Tovaryš se oblekl do nich a vyšel s princkou do zlatníkovy světnice. Zlatníkovi lekem všecko z ruky vypadlo, a jeho manželka stála jako ve vředě, jako opálená, jako bez smyslu; až se trochu zpamatovala, potom zvolala: „Pro Pána Boha, včil teprv vím, koho ve svém stavení máme,“ a prosila královského prince, aby jim odpustil, jestli ho v něčem pohněvali. „Nemám čeho odpouštěti,“ pravil princ, „děkuji vám za to, že jste mi dali byt k práci mé. Ty peníze za ty dva prsteny si podržte a ty smetené zlaté piliny jsou také vaše.“ Potom jim dal „s Pánem Bohem“, sedl s princkou do kočáru a odjel do zámku královského.

Šikovatel a desátník, jenž tambora zhubiti zamýšleli, byli v zámku. Když se s princkami navrátili, vydávali se za jejich vysvoboditele, a král jim jich chtěl dáti za manželky. Princky však si vyžádaly, že chtí čekati do dne do roka a potom že budou sdavky.

Rok se právě chýlil ku konci svému. — Mladší princka žádala otce krále, aby udělal velikou hostinu a pozval mnoho hostů. Stalo se; i oba dva vojáci byli přítomní. O hostině, když hosté o rozličných věcech rozmlouvali, vystoupila princka a pravila: „Měla jsem zlatý klíč u zámku zlatého; ten klíč však ztratila jsem a dala jsem si dělať místo něho klíč stříbrný; když pak jsem ho již měla, nalezla jsem ztracený zlatý klíč. Prosím vás, pánové, rozsuďte: který bych si z nich měla podržet?“ — Všickni páni jednosvorně radili jí, aby si podržela klíč zlatý, který zrovna k tomu zámku dělaný jest.

Princka odešla do vedlejší světnice a přivedla tambora. Vojáci oba dva zbledli strachem, a princka mluvila: „Hle, vzácní páni, tento pán jest onen zlatý klíč, to jest: můj pravý vysvoboditel, kterého tito dva chtěli se světa zhladiti; on však byl od Boha ochráněn a přišel šťastně až sem; toho tedy budu já míti za manžela svého.“

Král k tomu rád svolil, dal ty dva bezbožníky voly roztrhati, a brzy potom slavila se svadba, při které byl bubeník ženichem princky. Otec král mu odstoupil království, které on po mnohá léta moudře a spravedlivě spravoval.



[184] Břila = šleda = pleskatý kámen.

[185] Skřínka = truhlička.




Beneš Metod Kulda

— moravský buditeľ, vlastenecký kňaz, spisovateľ a zberateľ ľudových piesní a rozprávok Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.