ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden pán, a ten byl velice zlý a nepořádný. Měl stříbrné doly, v nichžto jeho poddaní z roboty pracovali. Trápil, trýznil a bil lid poddaný nemilosrdně. Dokud mohli, trpěli; jak již nemohli vydržet sužování dáňkami, robotami a kde čím: umínili si, tomu trápení nesmírnému učiniti konec. Jednoho dne z rána, jak obyčejně, dráb na zámku troubil, aby se dělníci scházeli do práce. Poddaní ve Starém Zubří ani se nehýbali. Zatroubil několikrát — žádný nepřicházel. Troubil po čtvrté o desáté hodině, nikdo nešel. Dráb viděl, že se ze všech děr ve střechách, které měli místo komínů, kouří, a šel to hlásit pánovi. Pán poslal drába do dědiny, aby se podíval, proč nejdou a kde jsou. Dráb přišel a nenašel než starou babičku, která ve všech domkách oheň na ohnisku a v peci spravovala. Ptal se jí, kde jsou všickni ti lidé? Ona odpověděla: „Já nevím, poděli se kamsi v noci, já jsem všudy zatopila a hrnce s vodou postavila, aby mohly hospodyně vařiť, až přijdou o polednách domů.“ Dráb odešel a oznámil pánovi, jak a co. — Pán čekal jeden den, druhý den, třetí den, čtvrtý den. Nic; ani hospodáři nepřicházeli, ani hospodyně, ani krávy ani prasata. Pán ustanovil svého písaře, aby do roka hlídal dědinu Zubří, že může býť, že přijdou zpátky. Ale ti již nepřišli. Pán chtěl dáti celou dědinu zapáliť, ale neučinil tak. Dědina ta stála opuštěná mnohá léta, až to všecko spadalo, že z toho nebylo nic. To místo se jmenuje posud Staré Zubří. Obyvatelé, když již nemohli vydržeť, uřekli se, že se všickni vystěhují. Před tím již si vyhledali místa v Uhřích a v té jmenované noci tam ušli i se svým nadhorným. Pán také odešel z hradu svého pryč, a hrad ostal opuštěný. Později se tam usadili zbojníci, a ti loupili lid a snášeli věci kradené do sklepů. Bylo jich tam asi 250, a musili mocí a násilím přemoženi býti. Nedávno jsme ještě vidívali pernice (díry ve zdích), z kterých na vojsko stříleli zbojníci. Když byli přemoženi, hrad se rozbořil, roku 1539, rozkazem císařským.