ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[30]

Byl jeden král a ten měl velice hezkou dceru. Předvolal všecky sousední prince, aby se na ni přišli podívat, kterému by se líbila. Ti princi se sřekli, který z nich ji prv uvidí, že ji dostane. Jeden z těch princů hned si dal udělať valašské šaty: klobouk široký, nohavice krátké až po kolena a burou halenu,^[31] krbce,^[32] kopice,^[33] palici a brunclík zelený.^[34] Tak spravený šel cestou, a vzal si čtyry bochníky chleba. V cestě potkal žebráka, a ten ho prosil o kus chleba. On mu dal jeden bochník a jeda dále, potkal druhého žebráka; ten ho zase prosil o kus chleba. Dal mu druhý bochník a jeda dále, potkal třetího žebráka: ten ho zase prosil o kus chleba. Dal mu třetí bochník a jeda dále, potkal čtvrtého žebráka; ten ho zase prosil o kus chleba, a on mu dal čtvrtý bochník. Poslední žebrák dal mu karabáč, palici, píšťalku a mošnu, a řekl: „Koho tím karabáčem pobiješ, každý mrtvý ostane; tu palici když strčíš do země, budou se ti kolem ní ovce samy pásti; na té píšťalce když budeš pískati, ovce ti budou jak chceš skákati; a do té mošny když dáš sýra, nikdy ho nevyjíš.“ — Šel do zámku, kde ten král s tou krásnou princkou býval a prosil o službu. Dostal službu za pasáka, a říkali mu Jan. Když tu službu měl, hnal své stádo ovec na pastvu a pásl. Přišel k němu myslivec. On mu dal z mošny své hodně sýra a prosil ho, aby mu zapásl,^[35] že se půjde podívat někam na ptáky, že o jedněch ví. Tož ten myslivec mu zapásl a Jan šel tam dálej se podívat. Spatřil tam v hoře veliký dům, a v tom domě stál obr a vařil si něco na rendlíku. Obr jak ho zhlídl, popadl šín^[36] železný, veliký, chtěl ho zabíť a volal: „Cos ty škvoře malý tudy chtěl?“ — Jan nemeškal, šústnul ho tím karabáčem a zabil ho hned do smrti. Potom šel odtud pryč za svými ovcemi. Na druhý den šel zase do té hory a zas tam uviděl druhého obra; i ten si vařil něco na rendlíku a jak ho spatřil, zvolal: „Již ty škvoře jsi zas přišel, cos mi mého bratra zabil?“ a již se hnal po něm s železným šínem. Jan nemeškal a zas ho šoustnul svým karabáčem a do smrti ho zabil. Potom se sebral a zas tam odtud odešel za svými ovcemi. Na třetí den tam šel a neuviděl tam žádného. Šel se podívat do toho domu a do světnice, co tam je. — Uviděl tam skřínečku,^[37] jako půl čtvrtě velikou. Udeřil na ni, a hned dva mužové vyskočili: „Co pán v zámku chce?“ — Jan odpověděl: „Já chci, nežli z toho zámku odejdu, uviděť, co je tu ještě více.“ — Ti dva muži ho vyvedli do zahrady. Tam bylo velice krásné kvítí. On si utrhnul těch kvítků několik a uvil voničku. Potom se vrátil za svými ovcemi a hnal domů. Jak hnal po městě, ta vonička velice voněla. Začal si pískať na té své píšťalce, a všecky ovce pára s párou začaly skákať. Princka se v okně dívala, velice se smila, až jí zavoněla a do očí padla ta jeho vonička. Hned poslala své sluhy, aby jí Jan tu voničku poslal. On ale odpověděl jim: „Kdo takou voničku chce míť, musí sám přijíť a musí řeknouť: „Janíčku, daj mi tu voničku!“ — Princka přišla a říkala mu o tu voničku: „Janíčku, daj mi tu voničku!“ — On jí odpověděl: „Kdo tu voničku chce míť, musí řeknouť: „Janičku, prosím tě, daj mi tu voničku!“ — Ona hned řekla: „Janíčku, prosím tě, daj mi tu voničku!“ a on jí tu voničku dal.

Na druhý den šel zase do toho domu a do té zahrady, a ještě pěknější voničku uvil, která ještě jednou tak líbezně voněla. Když na večer hnal ovce domů, princka stála v okně a vyhlídala; vůně od té voničky naplnila celé město. Ruče běžela princka k němu a pravila: „Janíčku, prosím tě, daj mi tu voničku!“ — Ale on jí odpověděl: „Kdo tu voničku chce míť, musí řeknouť: „Milý Janíčku, pěkně tě prosím, daj mi tu voničku!“ Princka řekla co mohla sladce: „Milý Janíčku, pěkně tě prosím, daj mi tu voničku!“ On jí tu voničku dal, a ona ji měla na okně. Od veliké vůně celé město naplněné bylo, že se lidé chodili na ně dívat.

Na třetí den uvil třikrát pěknější voničku a tu princce dal, aniž musila o ni prosiť. Na čtvrtý den šel zase do té hory a do toho domu, nabral tam na hromadě dukátů a tomu myslivcovi je dal, co mu ovce zapásal, a pravil: „Našel jsem tam takých plíšků pod jedlou, jestli máte doma děti, můžete jim je dáť, aby si hrály.“

Myslivec spěchal domů, a ty plíšky si schovali on a jeho žena. Žena pak ho navedla, aby Janovi řekl, že se kolem toho děti bily, že ještě aby jim dal aspoň ze dva, ze tři. Myslivec to tak Janovi pověděl, a Jan řekl, že půjde ještě pod tu jedlu hledat, ale již tam nic nenašel.

Když zase přihnal domů, povídali si tam, že za měsíc se budou ti princi sjížděť na tu dceru se dívat; že princka má šátek a prsten, a že ten šátek i ten prsten dá tomu z princů, kterýž by se jí zalíbil.

Jan zatím celý měsíc bedlivě pásl, a za měsíc se ti princi ze všech končin sjížděli. Všickni již byli přichystáni, a milý Jan ještě ovce pásl. Rychle zastrčil svou palici do země, aby se ovce kolem ní pásly, nemeškal, šel do toho hradu v té hoře a udeřil na tu skřínečku. Dva mužové hned vyskočili: „Co pán v zámku chce?“ — Jan odpověděl: „Já chci své bílé šaty, co na mne patří, a bílého koně, stříbrem kutého a vyloženého.“ — Hned to všecko měl, jel do zámku k té princezně, a ostal nejzady.^[38] Všickni princi jeli v největší slávě a nádheře kolem ní, ale ona žádnému nepodala toho šátku až Janovi.

Když bylo po tom, Jan se sebral na svém bílém koni a ujel pryč. Na večer přihnal domů, princka přišla k němu a povídala mu: „Jane, tys to byl!“ — Ale on zapíral, že on to nebyl, že kde by on ty šaty vzal? — Princka pravila, že včil toho nechá tak, ale za měsíc, když se princi zase sjedou, že se doví.

Za měsíc princi zase přijeli na princku se dívat po druhé. — Jan šel do hradu v lese, udeřil na skřínku, a ti dva mužové hned vyskočili: „Co pán v zámku chce?“ — Jan odpověděl: „Já chci své červené šaty, co na mne patří, a červeného koně, zlatem kutého a vyloženého!“ — Hned všecko měl, jel k princezně do hradu, a zase ostal nejzady.

Všickni princi jeli ještě s větší krásou kolem ní, ale žádnému nepodala svého šátka až jemu. Jak bylo po slávě, Jan se sebral zase na svém červeném koni a ujel pryč. Král, její tatík, sice naporučil, aby ho chytli, ale přece tu chvíli ho nechytli.

Když Jan večír přihnal ovce domů, princka k němu přišla a povídala: „Janíčku, tys to byl!“ On ale zase zapíral a hněval se, že myslí, že on to byl, a pravil: „Což vy si na mne myslíte? Já jsem ani blízko nebyl, a již po druhé mi křivdu děláte!“ — Princka povídala: „Na třetí měsíc, až se princi sjedou, my se jistě dovíme; šak tě poznají!“

Na třetí měsíc princi se sjeli na princku se dívat po třetí. Jan přichystaný nebyl. Šel do zámku v lese, udeřil na skřínku, a hned ti dva muži vyskočili: „Co pán v zámku chce?“ — Jan odpověděl: „Já chci své černé šaty, co na mne patří, a svého vraného koně samými diamanty kutého a vyloženého.“ Hned to měl a jel do hradu k princezně.

Když zase všickni v nejmožnějším lesku a blesku kolem princky jeli, nepodala žádnému z nich svého třetího šátka a prstena až Janovi. Všickni princi již byli přichystáni, aby ho chytli; on se ale rychle obrátil a chytnouť ho nemohli. Jeden princ však aspoň svou šavlí jej na stehně poranil.

Odložil v zámku koně a šaty, jako po dvakrát, šel za svými ovcemi, kde měl hůl do země zastrčenou, a ovce se mu pásly dobře. Tož on si lehl do slunéčka a tu poraněnou nohu zavázal si tím šátkem od princesky a usnul. Princka přišla za ním na pole a viděla ho spáť. Hned poznala šátek, kterým svou ránu na noze zavázanou měl. Tož ona ho obudila a řekla: „Vítaj, Janíčka, už jsi ty to!“ — Jan se hned přiznal a řekl jí, kdo on je, a že s těmi prvějšími princi se umluvili, kdo ji prv uvidí, že ji dostane, a proto že se spravil za Valacha a vstoupil u nich do služby. Princka hned s velikou radostí přivedla ho k otci královi, a za krátký čas byla svadba. Princi všickni banovali,^[39] že oni ji nedostali!