ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden sedlák v Uhrách, ten měl dvanáctero synů, a ti se hodili všickni k vojenskému stavu; do dvanácti roků byli všickni na koních. Toho času, než ten nejmladší byl přijat, bylo těch jedenáct již na vojně, a všickni byli darebáci. Ten nejmladší ale, když přišel k vojsku, dobře se držel a do čtrnácti dní byl desátníkem.

Jak se dostal za desátníka, psal otci domů, že ho ten vojenský stav velice těší a že by ho ještě více těšil, kdyby otec bratrům peníze neposílal, že bratří den na den skrzeva opilství v trestu sedí. Otec hned odepsal synům, že z nich větších darebáků dělať nebude, nežli již jsou, aby se včil učili z těch peněz žíti, které od císaře pána dostávají; až prý bude věděť, že velice potřebují, že jim teprv zase pošle.

Jak ale bratří to psaní od otce obdrželi, pomyslili sobě, že jistě nejmladší bratr skrzeva ně otcovi tak psal, a hned protiva němu zášť vzali. Umluvili se mezi sebou, že ho vezmou s sebou na procházku a že potom s ním uprchnou od toho krále, co u něho sloužili, k jinému.

Když se na tu procházku vypravili a na koních do polí přijeli, řekli mu: „Víš co, Ludvíku, jak naší rady neuposlechneš, bude s tebou zle.“ — Ludvík pravil: „Což bych se vám já, bratří, protivil; jen mi povězte, co míníte dělať.“ — Oni mu ale řekli: „Víš ty co, my u našeho krále nebudeme sloužiť a chceme se k jinšímu dostať; ale ty s námi, kam budeme chtěť, musíš jeť.“ — Ludvík viděl, že by se nadarmo protivil a podzvolil se jim. Když se jim podzvolil, oni mu pravili: „Ty jsi nejmladší bratr ale nejchytřejší a také jsi již desátníkem, tak my tebe musíme včil všeci poslouchať.“ Na to se brali dále a jeli k horám.

Když do těch hor přijeli, jeli tři dni a tři noci přes ně, ale již jim obroku a potravy scházelo. Přišli v tom čase na jednu hospodu, tam se ubytovali, a potom sobě poručili večeři. Při té večeři jim hospodský řekl: „Milí koňáci, víteli vy co, já bych pro vás věděl dobrou službu. Nedaleko je veliký zámek, a v tom zámku je 12 zakletých princesek; ty princesky ale jsou všecky dcery jednoho otce, a vy jste všeci synové jednoho otce, a žádný jich nemůže osvobodiť a dostať, nežli až se najde zase otec, který by měl 12 synů. Jen že vám dají velkou práci, než jich osvobodíte a dostanete.“ — Nejmladší bratr Ludvík řekl: „Víteli vy bratří co, dobře by to pro nás bylo; ale jaká ta služba bude, vy mi v tom musíte býť věrni!“ Oni mu odpověděli: „Náš milý bratře, kdybychom měli všeci život svůj za tebe dáť, neopustíme tebe!“ — Na to ale zaplatili, co byli dlužni hospodskému, a jeli do toho zámku.

Když do toho zámku přijeli, nebylo tam žádné stráže. Konírny byly otevřeny, a zrovna do nich se svými koňmi vjeli. Pro 11 koní byl stejný obrok na jedné straně nachystán, a pro toho dvanáctého ozvlášť pro sebe na druhé straně, a obrok lepší. Uvázali své koné a vešli do první světnice. V té světnici byl stůl přistrojený, a pro 11 osob bylo na něm nachystáno; pro dvanáctou osobu bylo ozvlášť přistrojíno na jiném stolku. Když se ti bratří měli posadiť k tomu jídlu, pravili: „Bratře Ludvíku, ty máš na zvláštním stolíku nastrojeno, pro tebe musí být všecko lepší, a pro nás jedenáct již stejné.“ — Sedli si a jedli. Po večeři říkali sobě: „Co ale budeme míti za službu včil?“

Na to přišla paní, ta byla celá černá a vedla jich do jiné světnice; v té světnici bylo 11 lůžek v jednom pořadí, a to dvanácté bylo ve zvláštní světnici. Ludvíka ta paní hned sebrala, vedla ho do té světnice a povídala: „Milý Ludvíku, my již tak dávno jsme tady začarovány. Tys nás přišel se svými bratřími vysvobodit. Budeteli se dobře držeť, budete vy i my šťastni. My jsme tu skrze jednu čarodějnici začarovány, a ta vám bude veliké překážky dělat, ale vy se jí v ničem podmanit nedejte. Ty máš s sebou 11 bratrů, necháš jich státi od deváté až do jedné hodiny s půlnoci na stráži, každého čtvrt hodiny. Ten první, co bude ta čtvrt hodiny stáť, bude viděť mnohá vojska táhnouť, a hudba bude velice pěkně hráť; když přijdou naprotiv němu, zůstanou stáť, a namíři své kusy, a budou zrovaa do něho stříleť; ale on nechať nikdy ze své boudky strážnické nevyjde. A podobně ať se chovají také ostatní bratří!“

Jak bila devátá hodina, zavedl Ludvík prvního bratra na stráž a dal mu naučení, jak se chovati má. — Hned slyšel hudbu krásnou a viděl veliké množství vojska, které proti němu táhlo a zrovna před ním se postavilo. Když se postavilo, namířilo své kusy proti němu, jak v boudce stál, a střílelo do něho; rány slyšel a oheň viděl, až mu hrůzou vzhůru vlasy vstávaly, ale nic se mu nestalo; on stál pevně v boudce své. Na to se vojsko změnilo, a přijelo 12 obrů: ti všickni začali svými paláši do té vojácké boudky sekať; on ale přece neuhnul.

O čtvrt na desátou přišel druhý bratr na stráž. Když ale ten druhý bratr zatáhl, přijelo najednou 12 ženských na koních; všecky se svých koní dolů poskákaly a chtěly bratra na stráži vítať; ale on začal do nich svým palášem sekať. Ty se najednou změnily, a začala muzika hráť, při které začali samí jeho známí tančiť, co jich ve své vesnici měl, a pořád ho volali, aby šel mezi ně se obveselit; ale on neříkal nic. Na to přijel jeden a trakačem, ten trakač byl jen o půl kolci, a zrovna do té boudky naň jel. On ale křičel na něj: „Stůj!“ — Ten mu ale odpověděl: „Křič ty jak chceš, já přece zrovna na tě pojedu!“ — Když již přijížděl k samé té boudce, bratr na stráži vytáhl paláš a seknul po něm; jak po něm seknul, hlavu mu na ránu uťal, a ten se ztratil i s trakačem.

O půl desáté šel třetí bratr na stráž. Tu přijely dvě eskadrony kavalerie, u které ti bratří sloužili. Ti mu řekli: „Vidíš, tys myslil, že vás nenajdeme, když jste od nás uprchli, a my jsme již tady.“ — On jim odpověděl: „Což se my vám naprotivíme? Však nás nejmladší bratr, Ludvík svedl k tomu;“ a již chtěl vystoupiť ze své boudky; ale jak pravou nohou vystoupl, ti ho hned chtěli na kusy roztrhať. V tom ale Ludvík stál ve bráně, a začal svým palášem mezi ně sekať, až milého bratra přece obojoval.

O třech čtvrtích na desátou přišel čtvrtý bratr na stráž. Jak ale ten přišel, zase celá armáda proti němu táhla; ale Ludvík mu dal naučení, že kdyby se mu co chtělo před oči stavělo, aby na nic nedbal, aby jenom udatně na stráži stál, za čtvrt hodiny že se to všecko změní. Armáda postavila se kol kolem zámku, a stříleli, sekali, píchali do boudy, až bratr na stráži již strachem nic neviděl a neslyšel. Když se armáda ztratila, byl již málo živý.

O desáté hodině přišel pátý bratr na stráž. Tu přijelo na dvanácti koních 12 ohnivých mužů, a ti obstoupili do kola tu vojáckou boudku a všickni začali do ní sekať. Ten již měl toli hrůzy, že začal hlasitě volať na bratra Ludvíka. V tom ale, co zavolal, ti ohniví muži boudku s nim vyvrátili, a v tom on vystřelil. Jak vystřelil, Ludvík hned s hlídkou^[114] vyběhl. Jak ale přiběhl k té boudce, ničeho tam nebylo, ale bratr již neživý byl. Ludvík ho chytl za vlasy, zatřepal jím a řekl: „Ty pěkně střežíš!“ — On se zpamatoval a pravil: „Bratře, tos měl věděť, jak mi včil dobře bylo; já jsem jak živ v tak krásném paláci nebyl jak včil; ti ohniví muži mne sebrali s sebou a řekli mi, že tu včilší čtvrt hodiny budeme všickni měť dost práce, že do té jedné hodiny nebudeme stáť.“

O čtvrt na jedenáctou přišel šestý bratr na stráž. Ludvík šel k té černé paní, k princesce, a povídal jí, že tenkrát je s nimi zle. Ona mu odpověděla: „Milý Ludvíku, všecko to bude dobře; budete prvé hotovi než do jedné hodiny; za tu včilší čtvrt hodiny nás vybojujete; nebo včil nás dvanáct samých s vámi bojovati bude; ale nechť se vám v jakékoli způsobě zjevíme, jenom o naše živobytí musíte hráť. Jak nám všem dvanácti hlavy neutnete, nevyjdete odtud živí. My všecky teď pojedeme na ohnivých koních, paláše budeme míť tak dlouhé jak vy, ale vy na svých koních nesmíte jeť, neboť vy byste nám neutekli; v druhé konírně jest jinších 12 koní, na ty sobě posedejte, a ty si sedneš na brůnu.^[115] Ale včil necháš toho sedmého bratra stáť na koni na stráži, a vy se přichystáte po straně a jak on vystřelí, hned abyste tam byli.

Když byl šestý bratr rozličnými ohnivými zvířaty strašen a znepokojován, bylo půl jedenácté, a sedmý bratr přišel na koni na stráž. Tu přijelo 12 princesek na ohnivých koních, a jely zrovna k němu do té boudky a začaly do něho ohnivé prskavky pouštěť. On vystřelil, a Ludvík s ostatními desíti bratřími přijel, začal hned rozkazovať, a princesky všecky hned proti nim jely a začaly sekať, ta prostřední princeska skočila k tomu bratrovi, co na stráži stál, a on, jak ji poznal, hned jí ruku podal, a ona mu ji hned upálila. Tu najednou začali všickni koňáci slábnouť. Ludvík ale, jak poznával, že již slábnou, měl od té paní černé prsten, zatočil tím prstenem na prstě, a ony se hned všecky ztratily. — Přišel k svému bratrovi, co měl ruku upálenou, a začal mu hřešiť že mu poručil, aby se ničemu nedal omámiť, a on že se přece tomu poddal. On pravil: „Bratře, víš co, však ta černá paní snad bude míti takovou masť co se mi pod ní ta ruka zase zhojí. — Ludvík mu na to odpověděl: „Ja vím, že se ti ruka zase zhojí, ale my musíme ještě jednu noc skrze tebe tráviť!“

Ostatní bratří stáli na stráži až do jedné hodiny s půlnoci, ale nic více se jim před oči nestavělo.

O jedné hodině ale, jak se bratří položili na svá lůžka, zámek začal hořeť. Ludvík vida, že zámek hoří, běžel k té nejmladší princezně a radil se jí: co včil budou dělať? Ona mu řekla: „Víš, milý Ludvíku, co: ty včil musíš trpěť za všecky; tam v tom třetím dvoře je ta čarodějnice, ona vás chce všecky spáliť; ty ale jsi tak čerstvý a obratný na své brůně, sedni si na ni a jeď do toho třetího dvoru. Ona včil právě pije ze studnice vodu a má proutek za sebou; vezmi jí ten proutek a ťukni po ní a jak se ti v kámen obrátí, již se na ni více nedívej a hned přijď sem.

Ludvík sedl na koně svého a jel do třetího dvoru. Když tam přijel právě to tak bylo, jak mu princesa pověděla; on sebral proutek a ťuknul po čarodějnici, a ta se hned v kámen obrátila.

Když ale přijel zpátky, již byly všecky princesky spolu, a všecky byly již bílé. Hned milému Ludvíku velice děkovaly, že už on jich jedenkráte přece vysvobodil. Potom šly do konírny a tam daly svoje koně zapříhnouť, posedaly na svoje kočáry každá s jedním bratrem a jely k otcovi.

V té cestě ale bratří zase proti Ludvíkovi smýšleli, že když se to přednese u krále, že on jich sám vysvobodil, tak on dostane sám království a s nimi kdo ví jak bude. Princeska nejmladší ale se dozvěděla, že bratří o jeho živobytí hrají. Ona hned jela zpátky s Ludvíkem, jich nechala jeť po předku a řekla: „Víšli co, tvoji bratří tě chtí zabíť!“ — On ale odpověděl: „Já se jich všech nebojím!“ — Na to ale oni všickni proti němu povstali a začali se s milým Ludvíkem sekať. Ludvík ale byl obratný, bránil se, všem hlavy uťal, a jel s dvanácti sestrami ke králi.

Jak ho král z daleka spatřil, hned kázal, aby všecko vojsko vytáhlo, a dělal mu parádu největší a vítal ho vlastním jménem Ludvíkem: „Vítej, Ludvíku, mladý panovníče! Vím, žes ty mé dcery osvobodil, a já jsem na tebe již dávno čekal: ale kde pak máš svojich 11 bratrů?“ On mu na to odpověděl: „Milostivý králi, moji bratří mne již chtěli dvakrát zabíť, tak jsem byl přinucen, mezi nimi se brániť; na to mi Pán Bůh štěstí dal, že jsem je všecky porazil.“ — Král mu odpověděl: „Když jsi to sám vybojoval, sám také budeš míť všecko!“ Potom mn hned s nejmladší princeskou dal svadbu strojiť. Ludvík vzal si ji za manželku a byl králem; a jestli nezemřel, tož žije podnes.