ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Vrátiv se z kostela, pojedl Něchljudov s tetičkami; aby se posilnil, napil se vodky a vína, jak to dělával u pluku, a odešel do svého pokoje. Usnul ihned tak, jak byl, oblečený. Probudilo jej klepání na dveře. Poznal podle zaklepání, že je to ona, a zdvihl se, protíraje si oči a protahuje údy.

— Kaťušo, to jsi ty? Pojď dále, — řekl.

Pootevřela dveře.

— Máte jít k snídani, — řekla.

Byla v těchže šatech, ale bez stužky ve vlasech. Pohlédla mu do očí a zazářila, jako by mu oznámila něco neobyčejně radostného.

— Jdu hned, — odpověděl, chápaje se hřebenu, aby si učesal vlasy.

Postála o chvilenku déle, než bylo potřeba. Zpozoroval to a odhodiv hřeben, pokročil k ní. Ale v tom okamžiku se rychle obrátila a odcházela svými lehkými a bystrými kroky chodbou.

„Jak jsem hloupý,“ — řekl si Něchljudov, — „proč jsem ji nezdržel!“

Doběhl ji na chodbě.

Co od ní chtěl, sám ani nevěděl. Ale zdálo se mu, že když vešla k němu do komnaty, měl udělat to, co všichni v tom případě dělají a jen on toho neudělal.

— Kaťušo, počkej, — řekl.

Ohlédla se.

— Co chcete? — pravila, zastavujíc se.

— Nic, jen…

Znovu vzpomněl, jak v takové chvíli jednají vůbec všichni lidé v jeho postavení. Přemohl sám sebe a objal Kaťuši kolem pasu.

Zastavila se a podívala se mu do očí.

— Nechte mne, Dimitriji Ivanoviči, nechte mne, — pronesla se slzami v očích, celá červená, a svou tvrdou silnou rukou odstranila objímající ruku.

Něchljudov ji pustil a na okamžik mu bylo trapno, stydno, ba pocítil sám k sobě odpor. Nechápal, že ten stud a rozpaky byly nejlepší city jeho duše, jež prosvitly na povrch, naopak jemu se zdálo, že se v něm ozývá jeho hloupost, že musí jednati tak, jak všichni jednají.

Dohonil ji ještě jednou, opět ji objal a políbil na šíji. Ale tento polibek byl už úplně jiný než ony dva první polibky: ten bezděčný za šeříkovým keřem a druhý dnes ráno v kostele. Tento polibek byl strašný a ona to též cítila.

— Co to děláte? — vzkřikla hlasem, jako by rozbil něco nekonečně drahého, nenahraditelného, a chvatně od něho utekla.

Přišel do jídelny. Nastrojené tetičky, doktor a sousedka stáli u zákusků. Všechno bylo takové obyčejné, ale v duši Něchljudova byla bouře. Nechápal nic z toho, co mu povídali, odpovídal zmateně a myslil jen na Kaťuši a na pocit, který v něm vzbudil polibek na chodbě. Nemohl ani na něco jiného mysliti. Když vešla do komnaty, cítil, třebaže oči nezvedl, celou svou bytostí její přítomnost a musel se přemáhati, aby se na ni nedíval.

Po obědě odešel hned do své komnaty a všecek vzrušen dlouho jí přecházel, naslouchaje zvukům v domě a očekávaje jejích kroků. Člověk-zvíře, který v něm žil, nejenže teď pozdvihl hlavu, ale srazil ke svým nohám onoho duchovního člověka, kterým byl za svého prvního příjezdu, ba i dnes ráno v kostele, a ten strašný člověk-zvíře panoval nyní samojediný v jeho duši. Přes to, že Něchljudov celý den číhal na Kaťuši, ani jednou nepodařilo se mu s ní se setkati o samotě. Patrně se mu vyhýbala. Ale k večeru se přece stalo, že musila jíti do komnaty, která sousedila s jeho ložnicí. Doktor zůstal na noc a Kaťuša musila ustlat postel pro hosta. Uslyšel její kroky. Kráčeje tiše a zadržuje dech, jako by se chystal ke zločinu, vešel za ní.

Ruce měla zasunuty do čistého povlaku a držela jimi podušku za rohy. Ohlédla se na něj a usmála se, ne však veselým a jako dříve radostným úsměvem, ale polekaným a žalostným. Úsměv ten jako by mu pravil, že to, co dělá, je špatné. Ano, ještě bylo možno zápasiti. Třebaže slabě, přece jen bylo slyšeti hlas opravdové lásky k ní, který mluvil o ní, o jejích citech, o jejím životě. Druhý hlas však říkal: hleď, propaseš svoji rozkoš, — své štěstí. A ten druhý hlas přehlušil první. Prudce k ní přistoupil. Ovládl jej strašný, nezadržitelný zvířecí pocit.

Sevřel ji v objetí a posadil na postel a cítě, že ještě něco musí učiniti, usedl vedle ní.

— Dimitriji Ivanoviči, holoubku, prosím vás, pusťte mne, — pravila žalobným hlasem. — Matrena Pavlovna jde! — vykřikla a vytrhla se mu.

Opravdu, kdosi šel ke dveřím!

— Tak přijdu k tobě v noci, — řekl Něchljudov. — Vždyť jsi sama?

— Co si to myslíte? Za nic na světě! Nesmíte, — promluvila jen ústy, ale celá její vzrušená bytost mluvila něco jiného…

Byla to skutečně Matrena Pavlovna. Vešla do komnaty s prostěradlem v ruce a pohleděvši vyčítavě na Něchljudova, hněvivě domlouvala Kaťuši, že vzala nepravé prostěradlo.

Něchljudov mlčky vyšel. Ani trochu se nezarděl. Viděl z výrazu obličeje Matreny Pavlovny, že ho odsuzuje a že má pravdu, poněvadž to, co dělá — je špatné. Ale zvířecí pocit, který vyvstal na místě dřívějšího pocitu dobré lásky k ní, úplně jej ovládal. Něchljudov věděl teď, co musí dělati, aby ukojil ten pocit, a hledal prostředky, jak by to provedl.

Celý večer byl jako nesvůj. Hned zašel k tetičkám, hned zase od nich odešel do svého pokoje a přemýšlel jen o jednom: jak by se s ní setkal o samotě. Ale ona se mu vyhýbala, ba i Matrena Pavlovna jí nespouštěla s očí.