ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

— Mohu se podívat? — otázal se Něchljudov.

— Prosím, — s přívětivým úsměvem řekl pomocník a začal se na něco vyptávat dozorce. Něchljudov nahlédl jedním otvorem: vysoký, mladý muž, oděný jen v prádlo, s malou černou bradou, přecházel rychle celou; zaslechnuv šramot u dveří, ohlédl se a zachmuřen pokračoval v chůzi.

Něchljudov nahlédl do druhého okénka: jeho oko setkalo se s jiným, polekaným, velikým okem, hledícím do otvoru; rychle odstoupil. Nahlédl do třetího otvoru a spatřil na posteli člověka velmi malé postavy; spal skrčený, s hlavou přikrytou pláštěm. Ve čtvrté cele seděl širokolící, bledý člověk s hluboko schýlenou hlavou a s lokty, opřenými o kolena. Když uslyšel kroky, zdvihl hlavu a díval se. V celé tváři a zejména ve velikých očích zračil se beznadějný žal. Patrně jej ani nezajímalo, kdo se mu dívá do cely. Ať to byl kdokoliv, jistě od něho neočekával nic dobrého. Něchljudovu bylo úzko; přestal nahlížeti a popošel k 21. cele Meňšovově. Dozorce odemkl a otevřel dveře. Vedle postele stál mladík dlouhého krku, svalnatý, s dobrýma, velikýma očima a malinkou bradkou. Oblékal s polekanou tváří chvatně plášť a hleděl na příchozí. Obzvláště překvapily Něchljudova dobré veliké oči, tázavě a ulekaně těkající s něho na dozorce a na pomocníka.

— Tento pán chce se vyptati na tvou věc.

— Uctivě děkuji.

— Ano, vypravovali mně o vašem případě, — řekl Něchljudov, vstoupil hlouběji do cely a zastavil se u zamřížovaného, špinavého okna, — a rád bych od vás samého uslyšel…

Meňšov přiblížil se též k oknu a hned vypravoval, s počátku bázlivě, úkosem pohlížeje na dozorce, ale potom stále směleji. A když se inspektor vzdálil z cely na chodbu, aby tam dal nějaké rozkazy, nabyl smělosti úplně. Vypravoval — podle řeči a způsobů — prostý, dobrý selský synek a Něchljudov se až divil, že to slyší z úst trestance v potupném oděvu a zde ve vězení. Naslouchal mu a při tom stále si prohlížel nízkou postel se slaměnou matrací, okno se silnou železnou mříží a špinavé, vlhké a zamazané stěny i útrpnou tvář a postavu nešťastného, zbědovaného mužíka ve vězeňských střevících a plášti. Bylo mu stále teskněji a nechtělo se mu věřiti, že by bylo pravdou to, co vypravoval tento dobrodušný člověk — tak hrozné bylo pomyšlení, že by lidé dovedli pro nic za nic, jen pro to, že mu sami ukřivdili, sebrat člověka, odět jej v trestanecké šaty a posadit do tohoto hrozného místa. A při tom ještě hroznější bylo pomyšlení, že by toto pravdivé vypravování s touto dobrodušnou tváří bylo klam a výmysl. Meňšov vypravoval, že brzy po svatbě odloudil mu krčmář ženu. Hledal všude spravedlnost. Ale krčmář podplatil úřady a všude vyhrál. Jednou mu odvedl ženu násilím, druhého dne mu zase utekla. Šel tedy k němu pro ni. Krčmář řekl, že u něho není (ale on ji viděl, když vcházel) a vyzval jej, aby odešel. Nešel. Krčmář s nádeníkem sbili jej do krve a druhého dne vyhořel kramáři dvůr. Obvinili jej a matku, ale on nepodpálil — byl u kmotra.

— A opravdu jsi nepodpálil?

— Ani mne ve snu nenapadlo, milostpane. To si on, můj škůdce, jistě sám zapálil. Říkali, že se právě pojistil. A na mne s matkou to svedli, prý jsme mu vyhrožovali. To je pravda, já jsem mu tenkrát vynadal, nemohl jsem se zdržeti. Ale že bych byl zapálil — to ne. Nebyl jsem tam, když požár vypukl. On si to schválně přichystal na ten den, kdy jsem byl u matky. Sám podpálil, aby dostal pojistné, a na nás to svedl.

— Opravdu?

— Jistě, jako je Bůh nade mnou. Ujměte se mne, milostpane! — a chtěl padnouti k nohám, takže Něchljudov jen násilím jej udržel. — Pomozte mi, prosím vás, trpím nevinně, — pokračoval. Náhle zachvěly se mu rty, dal se do pláče a vyhrnuv si rukáv pláště, otíral si oči rukávem špinavé košile.

— Konec? — zeptal se dozorce.

— Ano. Jen nezoufejte, učiníme vše, co je možno, — řekl Něchljudov a vyšel. Meňšov stál ve dveřích, takže dozorce udeřil jej dveřmi, když je zavíral. A dokud je zamykal, díval se Meňšov okénkem.