ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na druhý den, v neděli, v pět hodin ráno, když se na chodbě ženského oddělení ozvalo obvyklé písknutí, Korablevá, jež už nespala, vzbudila Maslovou.

„Trestanka,“ s hrůzou pomyslila si Maslová, protírajíc si oči a bezděky vdechujíc hrozně po ránu páchnoucí vzduch. Chtěla opět usnouti a přenésti se tak v říši bezvědomí, ale navyklý strach přemohl sen. Zdvihla se a skrčivši nohy, usedla. Rozhlédla se. Ženy už vstaly, jen děti ještě spaly. Krčmářka s vypoulenýma očima, opatrně, aby neprobudila dětí, vytahovala zpod nich plášť. Buřička rozvěšovala u kamen hadříky, sloužící za plenky, a její děcko zajíkalo se zoufalým křikem na rukou modrooké Fedosii, jež je houpala a konejšila něžným hlasem. Souchotinářka, chytivši se za prsa, s obličejem krví podlitým, odkašlávala a v přestávkách vzdychala, takřka stenala. Zrzka, probudivši se, ležela na zádech se skrčenýma tlustýma nohama a hlasitě a vesele vypravovala svůj sen. Stařena-palička stála opět před obrazem a šeptajíc jedna a tatáž slova, křižovala se a klaněla. Ďáčkova dcera nehybně seděla na pryčně a rozespalým, tupým pohledem dívala se před sebe. Chorošavka navinovala na prst mastné, hrubé, černé vlasy.

Z chodby bylo slyšeti kroky v klapajících střevících; zarachotil zámek a vešli dva trestanci-čističi, vážných, hněvivých obličejů, v kamizolách a krátkých, sotva do poloviny lýtek sahajících, šedých kalhotách. Vyzdvihli na váhy páchnoucí káď a vynesli ji z cely. Ženy vyšly na chodbu k vodovodu se umývat. U vody strhla se hádka mezi zrzkou a ženou, vyšedší z druhé, sousední cely. Opět byly nadávky, křiky, žaloby…

— Máte chuť na karcer? — vzkřikl dozorce a plácl zrzku po širokých, nahých zádech tak, že rána se rozlehla celou chodbou. — Už ať tě neslyším!

— Hleďme, jak se dědek rozdováděl, — řekla zrzka, přijavši jeho jednání jako projev náklonnosti.

— Tak jen rychle! Připravte se ke mši.

Maslová ještě se ani neučesala, když přišel inspektor s průvodem.

— Kontrola! — vzkřikl dozorce.

Z ostatních cel vyšly také trestanky a všechny se postavily do dvou řad podél celé chodby, při čemž ženy v zadní řadě položily ruce na ramena žen první řady. Všecky přepočítali.

Po kontrole přišla dozorkyně a odvedla trestanky do kostela. Maslová s Fedosjí byly ve středu čety, čítající více než sto žen ze všech cel. Všechny byly v bílých šátcích, bluzách a sukních a jen zřídka vyskytly se mezi nimi ženy ve vlastních barevných šatech. Byly to ženy s dětmi, jež šly do vězení za svými muži. Po schodech, zaplněných tímto procesím, rozléhal se měkký dupot nohou obutých ve střevících, hovor a někdy smích. Na zatáčce vpředu uviděla Maslová zlostnou tvář své nepřítelkyně Bočkové a ukázala ji Fedosji.

Sešedše dolů, ženy umlkly a křižujíce se a klaníce, procházely otevřenými dveřmi ještě prázdného, zlatem se skvoucího kostela. Místo měly vykázané vpravo a zde také, stísněné družka na družku, se postavily. Hned za ženami vešli v šedých pláštích vypovězenci a hlasitě odkašlávajíce, postavili se v hustém zástupu nalevo a doprostřed kostela. Nahoře na chorech stáli už dříve přivedení — na jedné straně trestanci s hlavami na půl oholenými, ohlašujíce svou přítomnost řinčením řetězů, na druhé straně — vyšetřovanci bez okovů a neoholení.

Vězeňský kostel byl nově vystaven a upraven bohatým kupcem (věnoval na to několik desetitisíců rublů) a všecek zářil zlatem a jasnými barvami.

Delší chvíli byl v kostele klid a jen smrkání, odkašlávání, křik nemluvňat a občas řinčení okovů rušilo ticho. Ale pojednou trestanci uprostřed se pohnuli, utvořili středem cestu, kterou prošel inspektor. Postavil se přede všechny doprostřed kostela.