ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Něchljudov byl by rád změnil svůj vnější život: chtěl pronajati svůj veliký byt, propustiti služebnictvo a přestěhovati se do hotelu. Ale Agrafena Petrovna mu dokázala, že nemá vůbec smyslu měniti něco do zimy v dosavadním způsobu života; v létě bytu nikdo nenajme a bydleti a věci někam složiti je také nutno. A tak všechna námaha Něchljudova změniti svůj vnější život (byl by se rád zařídil prostě, po studentsku) nevedla k ničemu. A nejen že zůstalo v domě vše při starém, ale začala usilovná práce: provětrávání, rozvěšování a klepání všelijakých vlněných věcí a kožišin, jíž se účastnili podomek, jeho pomocník, kuchařka, ba i sám Korněj. S počátku vynášeli a rozvěšovali na šňůrách jakési uniformy a divné kožišiny, kterých nikdy nikdo nepoužíval, potom vynášeli nábytek a koberce, a podomek s pomocníkem s vysoukanými rukávy na svalnatých rukou usilovně do taktu klepali a čistili tyto věci a po všech komnatách rozšířil se zápach naftalinu. Když šel Něchljudov přes dvůr nebo hleděl z oken, divil se tomu, jak úžasně mnoho toho všeho má a jak je to všecko neužitečné. Jediná potřeba a účel těch věcí — myslil si Něchljudov — je, aby byla dána příležitost Agrafeně Petrovně, Kornějovi, podomkovi, jeho pomocníku a kuchařce něco dělati.

„Nestojí to za to měnit způsob života teď, pokud záležitost Maslové není rozhodnuta,“ — myslil si Něchljudov. — „A je to také příliš těžké. Stejně se všecko samo změní, až ji buď osvobodí nebo pošlou do vyhnanství a já pojedu za ní.“

V ustanovený den přijel Něchljudov k advokátu Fonarinu. Vstoupil do jeho nádherného bytu ve vlastním domě, s ohromnými květinami a podivuhodnými záclonami v oknech a vůbec s oním drahým zařízením, svědčícím o bláznovských, t. j. lehce nabytých penězích, jaké bývá jen u lidí náhle zbohatlých. V přijímacím pokoji zastal řadu klientů, sedících smutně jako u lékaře u stolu před ilustrovanými časopisy, přichystanými pro ukrácení dlouhé chvíle. Koncipient, který tam seděl u vysokého psacího stolu, poznav Něchljudova, přistoupil k němu, pozdravil a řekl, že jej ihned ohlásí šéfovi. Ale nedošel ještě ani ke dveřím kabinetu, když se tyto otevřely a bylo slyšeti hovor Fonarina s ne zrovna mladým, hranatým člověkem červených tváří, hustých knírů, oděným v úplně nové šaty. Oba se tvářili jako lidé, kteří právě ujednali výhodnou, ne zrovna poctivou věc.

— Sám jste tím vinen, baťuško, — pronesl Fonarin s úsměvem.

— No, člověku se chce do ráje, ale pro hříchy tam nemůže.

— No, no, vždyť to známe.

Oba se nepřirozeně zasmáli.

— Ach, kníže! Prosím, — řekl Fonarin, když spatřil Něchljudova a pokynuv ještě jednou odcházejícímu kupci, uvedl ho do svého kabinetu, zařízeného přísně v úředním slohu. — Prosím, kuřte, — řekl, usedaje naproti Něchljudovu a zadržuje úsměv vyvolaný úspěchem předchozího jednání.

— Děkuji, přicházím v záležitosti Maslové.

— Ano, ano, hned. Ech, jsou to šelmy, tihle zbohatlíci! — řekl advokát. — Viděl jste toho chlapíka, má jenom dvanáct milionů kapitálu. A ještě naříká! Kdyby však mohl z vás vytáhnout dvacetipětirublovou bankovku — zuby vám ji vyrve.

„On naříká, a ty povídáš dvacetipětirublovou bankovku,“ — pomyslil si Něchljudov. Cítil nepřemožitelný odpor k tomuto povrchnímu člověku, který svým hlasem chtěl dokázati, že je s ním, Něchljudovem, z jednoho, kdežto ostatní klienti — z druhého, cizího tábora.

— Ten už se mne něco nazlobil — úžasný ničema! Musil jsem si trochu ulehčit — řekl advokát, jako by se omlouval, že nemluví o věci. — No a teď, prosím, k vaší záležitosti… Pročetl jsem pozorně spisy a „obsah jejich jsem neschválil,“ jak praví Turgěněv, t. j. advokátek byl špatný a nechal si ujíti všechny důvody pro zrušení rozsudku.

— A co vy míníte?

— Hned. Řekněte, — obrátil se ke vcházejícímu koncipientu, — že jak jsem řekl, tak také bude: může-li, dobrá, nemůže-li — ať nechá tak.

— On nesouhlasí.

— Tedy ať nechá tak, — řekl advokát; radostná a dobrodušná jeho tvář se náhle zlobivě zachmuřila.

— Hle, říká se, že advokáti berou peníze zadarmo, — řekl s tváří opět zdvořilou. — Vytáhl jsem jistého insolventního dlužníka z úplně nespravedlivého obvinění a teď na mne všichni lezou. A každá taková věc stojí ohromnou práci. Vždyť také i my, jak kterýsi spisovatel napsal, necháváme kousíček masa v kalamáři. Tak prosím, ten váš případ či případ, který vás zajímá, — pokračoval, — byl veden špatně. Podstatných důvodů ke zrušení rozsudku není, ale je přece možné pokusiti se o jeho zrušení, a já jsem tedy napsal toto.

Vzal list popsaného papíru a rychle, polykaje některá nezajímavá formální slova a zvlášť důrazně pronášeje jiná, četl:

— Trestnímu kasačnímu departementu atd. atd., takový a takový atd. žaloba. Rozsudkem vyneseným atd. atd. na základě výroku poroty atd. uznána byla ta a ta Maslová vinnou, že jedem připravila o život kupce Smělkova, a na základě § 1454 tr. z. byla odsouzena k atd., nucená práce v káznici.

Zastavil se, aby mohl s potěšením sledovati svoje dílo.

— Tento rozsudek jest výsledkem tak vážných nedopatření a chyb v přelíčení, — pokračoval důrazně, — že se musí zrušiti. Za prvé, čtení o zkoumání vnitřností Smělkova v době soudního líčení bylo předsedou hned na počátku přerušeno… — četl dále.

— Ale vždyť zástupce si přál čtení, — s údivem řekl Něchljudov.

— To nevadí, obhájce mohl žádati totéž.

— Ale vždyť toho nebylo k ničemu potřeba.

— Ale přece jen je to důvod. Za druhé, obhájce Maslové, — pokračoval advokát ve čtení, — byl ve své řeči přerušen předsedou, když chtěl charakterisovati osobnost Maslové a dotkl se vnitřních příčin jejího pádu, a to proto, že prý jeho slova nepatří k věci přímo, ač v trestních přích, jak to bylo dosvědčeno senátem, objasnění charakteru a vůbec mravní podstaty obžalovaného má největší význam pro správné rozhodnutí otázky o příčetnosti — to je druhé, — řekl advokát a podíval se na Něchljudova.

— Ale vždyť on mluvil velice špatně, takže nebylo ničemu rozumět, — ještě více se divil Něchljudov.

— Toť se rozumí, takový hlupák nemohl říci nic kloudného, — řekl Fonarin s úsměvem, — ale přece jen je tu důvod. Dále, prosím: za třetí, ve své závěrečné řeči předseda proti kategorickému znění 1. odstavce § 801 tr. zák. neobjasnil porotcům, z jakých právnických elementů se skládá pojem o vině, a neřekl jim, že mají právo, přiznají-li fakt, že Maslová jed dala, neklásti jí tento čin za vinu, neměla-li úmyslu kupce zavražditi, a tak uznati ji vinnou ne zločinem, ale jen přestupkem — neopatrností, jež měla pro Maslovou tak neočekávaný následek — kupcovu smrt.

— Ale to jsme mohli pochopit sami; to je naše chyba.

— A konečně za čtvrté, — pokračoval advokát, — porotci dali na otázky soudu o vině Maslové odpověď zřejmě si odporující. Maslová byla obviněna z úmyslného otrávení Smělkova výslovně za zištným cílem, který byl jediným motivem vraždy. Avšak porotci ve své odpovědi zamítli loupežný úmysl a účast Maslové na loupeži cenných věcí, z čehož vysvítá, že mínili vyloučiti u obžalované i úmysl zavražditi a jen z nedorozumění, pro neúplnost závěrečné řeči předsedovy, nevyslovili to ve své odpovědi náležitými způsobem. Při takové odpovědi mělo býti proto nesporně použito §§ 816 a 808 tr. zák., t. j. předseda měl porotcům vysvětliti chybu, které se dopustili a oni se měli vrátiti k nové poradě o odpovědi na otázku o vině obžalované, — četl Fonarin.

— Proč to tedy předseda neudělal?

— Také bych rád věděl proč, — řekl se smíchem Fonarin.

— Snad senát napraví chybu.

— Podle toho, kdo tam v daném okamžiku bude zasedati. Tak je to, prosím. Dále píšeme: „Takové rozhodnutí nedávalo soudu právo, — pokračoval advokát rychle, — Maslovou odsouditi. Tím, že proti ní bylo použito 3. odstavce 771 paragrafu tr. zák., byla porušena příkře a hrubě základní ustanovení našeho trestního řízení. Na základě uvedených důvodů mám čest žádati atd. atd. o zrušení rozsudku v souhlase s §§ 909, 910, s odst. 2. § 912 a 928 tr. zák. atd. atd. a o odevzdání tohoto případu jinému oddělení téhož soudu k novému projednání.“ Tak tím, prosím, učinili jsme vše, co bylo možno. Ale chci býti upřímný: naděje na úspěch je malá. Všecko ovšem závisí na tom, jak bude složen département senátu. Máte-li známosti, přičiňte se.

— Někoho tam znám.

— A hodně brzy, jinak se všichni rozjedou a pak budete čekat tři měsíce… No a v případě neúspěchu podáme prosbu k Jeho Veličenstvu. I tu ovšem zdar závisí na zákulisní práci. Také v tom případě jsem k službám, t. j. ne v zákulisním jednání, ale při sestavení prosby.

— Děkuji vám — a honorář?

— Koncipient vám to řekne a odevzdá čistopis.

— Ještě jsem vás chtěl o něco prositi: státní zástupce mně dal vstupenku do věznice, tam mně však řekli, že k návštěvám mimo určené dni a místo je potřeba zvláštního povolení gubernátora. Musí to být?

— Ano, já myslím. Ale teď tu není gubernátora, zastupuje ho náměstek. To je však takový netečný hlupák, že sotva co u něho pořídíte.

— Je to Maslennikov?

— Ano.

— Znám ho, — řekl Něchljudov a vstal, aby odešel. V tom okamžiku vběhla do komnaty bystrými kroky malinká, šeredná, tuponosá, žlutá a hubená žena — advokátova choť. Patrně si nic ze své šerednosti nedělala: byla neobyčejně originálně oblečena — v hedvábí a samet křiklavě žluté a zelené barvy — a řiďounké vlasy na hlavě měla nakadeřeny. Vběhla vítězoslavně do přijímacího pokoje, provázena dlouhým usměvavým člověkem s tváří zemité barvy, v kabátě s hedvábným límcem a v bílém nákrčníku. Byl to spisovatel; Něchljudov znal jej od vidění.

— Anatole, — pronesla žena již ve dveřích, — pojď ke mně. Semjon Ivanovič slíbil, že přečte svou báseň a ty musíš přednášeti o Garšinovi. Pojď tedy!

Něchljudov chtěl odejíti, ale advokátova žena pošeptala cosi mužovi a rychle se k němu obrátila.

— Promiňte, kníže, já vás už znám a pokládám představování za zbytečné. Račte navštíviti náš ranní literární dýchánek. Bude velmi zajímavý. Anatol velice pěkně čte.

— Vidíte, co mám všelijaké práce, — řekl Anatol, rozkládaje rukama a s úsměvem ukázal na ženu, chtěje tím naznačiti, že takové okouzlující bytosti nelze odporovati.

Něchljudov s přísnou a smutnou tváří uctivě poděkoval za čestné pozvání, ale omluvil se, že dnes nemůže, a vyšel do přijímacího pokoje.

— To je nějaký panák, — řekla advokátova žena, když odešel.

V přijímacím pokoji odevzdal koncipient Něchljudovu hotovou žádost a na otázku o honoráři řekl, že Analolij Petrovič stanovil 1000 rublů. Na vysvětlenou dodal, že Anatolij Petrovič se vlastně takovými věcmi nezabývá a že to učinil jen k vůli Něchljudovu.

— A jak je to s podpisem, kdo má žádost podepsat? — otázal se Něchljudov.

— Může ji podepsat obžalovaná sama, ale je-li to spojeno s obtížemi, vezme si tedy od ní Anatolij Petrovič plnou moc.

— Ne, já tam zajedu sám a vyžádám si od ní podpis, — řekl Něchljudov, jsa rád, že uvidí Kaťuši dříve než v určený den.