ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kancelář měla dva pokoje. V prvním s dvěma špinavými okny, s velikými, vystouplými, otlučenými kamny stála v jednom rohu černá míra na měření trestanců, v druhém koutě visel veliký obraz Krista — obvyklá výbava mučíren. V tomto prvním pokoji stálo několik dozorců. V druhém pokoji sedělo u stěn zvlášť ve skupinkách nebo po dvou asi dvacet lidí, mužů i žen, a tiše rozmlouvalo. U okna stál psací stůl.

Dozorce usedl k psacímu stolu a nabídl Něchljudovu židli postavenou u něho. Něchljudov usedl a pozoroval lidi v pokoji.

Především upoutal jeho pozornost mladík v krátkém kabátci s příjemným obličejem, který stál před nemladou již ženou s černými brvami a něco jí vášnivě vypravoval, rozkládaje rukama. Vedle seděl starý člověk v modrých brýlích a drže za ruku mladou ženu v trestaneckém obleku, nehnutě naslouchal její řeči. Blízko nich v koutě seděla dvojice zamilovaných: mladičká, ostříhaná blondýnka v módních šatech, milého pohledu a energického obličeje a hezký jinoch jemných rysů a kadeřavých vlasů, v nepromokavém plášti. Seděli v koutku a zahleděni do sebe, něco si šeptali. Nejblíže stolu seděla šedivá dáma v černých šatech, patrně matka. Hleděla upřeně na mladíka v černém kabátci, souchotinářského vzhledu, a chtěla mu něco říci, ale nemohla pro slzy; vždy začínala a zase se zastavovala. Mladík držel v ruce bankovku a nevěda, co počít, s hněvivým výrazem ji mačkal a překládal. Vedle nich seděla plná, ruměnná, krásná dívka s vypouklýma očima v šedých šatech a v pláštěnce. Seděla vedle plačící matky a něžně ji hladila po rameně. Na této dívce bylo všechno krásné: veliké bílé ruce, ostříhané kadeřavé vlasy i výrazný nos a rty; ale největší okrasou jejího obličeje byly hnědé, beránčí, dobré, pravdivé oči. Tyto krásné oči odtrhly se od matčiny tváře ve chvíli, kdy vstoupil Něchljudov, a setkaly se s jeho pohledem. Ale hned je zase odvrátila a začala matce něco vykládati. Nedaleko zamilované dvojice seděl černý otrhaný člověk se zamračeným obličejem a hněvivě něco vyprávěl bezvousému návštěvníku, podobnému skopci.

Něchljudov usedl vedle inspektora a s napiatou pozorností hleděl kolem sebe.

Vytrhl jej ostříhaný chlapeček, který se k němu přiblížil a otázal tenounkým hláskem:

— A koho vy čekáte?

Něchljudov užasl nad otázkou, ale když se podíval na chlapce a uviděl vážnou, rozumnou tvář s vnímavýma, živýma očima, odpověděl vážně, že očekává známou ženu.

— A je to vaše sestra?

— Ne, není mou sestrou, — odpověděl udiveně Něchljudov. — A s kým jsi ty zde? — zeptal se hocha.

— S maminkou. Ona je politická, — řekl hoch.

— Marie Pavlovno, zavolejte Kolju, — řekl dozorce, který patrně shledal, že rozhovor Něchljudova s chlapcem je proti předpisům.

Marie Pavlovna, táž krasavice, která upoutala Něchljudovovu pozornost, vstala v celé své výšce a pevnou, širokou, skoro mužskou chůzí popošla k Něchljudovu a chlapci.

— Ptá se vás, kdo jste? — otázala se Něchljudova a lehce se usmívajíc překrásně krojenými rty, důvěřivě mu pohlédla do očí svýma vypouklýma očima tak prostě, jakoby ani nemohlo být pochybnosti o tom, že s každým byla, jest a bude v prostém, laskavém, bratrském poměru.

— Všechno chce vědět, — řekla a usmála se na chlapce takovým dobrým, milým úsměvem, že chlapec i Něchljudov — bezděky oba odpověděli rovněž úsměvem.

— Ano, ptal se mne, ke komu jdu.

— Marie Pavlovno, s cizími je zakázáno mluviti. Vždyť to přece víte, — řekl dozorce.

— Dobře, dobře, — řekla, vzala svou velkou bílou rukou za ručku Kolju, jenž s ní nespouštěl očí, a vrátila se k matce souchotinářově.

— Čí je to chlapec? — zeptal se Něchljudov dozorce.

— Jedné politické; narodil se dokonce ve vězení, — řekl dozorce s jistým potěšením, jako by ukazoval nějakou vzácnost ve své domácnosti.

— Opravdu?

— Ano, a teď pojede s matkou do Sibiře.

— A ta dívka?

— Nemohu vám odpověděti, — řekl dozorce, pokrčiv rameny. — Hle, zde přichází Bogoduchovská.