ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

První pocit, jejž Něchljudov zakusil, když se druhého dne probudil, bylo, že se s ním něco stalo; ba ještě dříve, než si vzpomněl, co se stalo, věděl už, že se stalo něco vážného a dobrého. „Kaťuša… soud.“ Ano, teď nutno přestat lháti a říci celou pravdu. A jaká podivuhodná shoda: téhož rána konečně přišlo dlouho očekávané psaní od Marie Vasiljevny, ženy maršálkovy, psaní, jehož teď obzvláště potřeboval. Vždyť mu dávala úplnou svobodu a přála štěstí k obmýšlené ženitbě.

„Ženitba!“ — řekl si ironicky. — „Jak jsem teď toho dalek!“

Připomněl si svůj včerejší úmysl pověděti všecko jejímu muži, káti se před ním, projeviti ochotu ke každému zadostiučinění. Ale nyní ráno nezdálo se mu to tak lehkým jako včera. „A potom, nač dělat člověka nešťastným, když o ničem neví. Optá-li se, ano, pak mu to řeknu. Ale schválně mu vše říci? Nikoliv, toho není třeba.“ Rovněž tak těžkým ukázalo se teď pověděti čistou pravdu Missi. Opět nebylo možno o tom začíti řeč, — bylo by to urážlivé. Bylo nevyhnutelno nechat, jako vůbec ve mnohých životních poměrech, něco nerozřešeného; ať sami uhodnou. Jedno rozhodl teď ráno: nebude k nim jezditi a řekne pravdu, otázi-li se ho.

Zato v chování ke Kaťuši nesmí zůstat nic polovičatého.

„Pojedu do věznice, řeknu jí, budu ji prositi, aby mi odpustila. A je-li to nutno, ano, je-li to nutno, ožením se s ní,“ pomyslil si.

Tato myšlenka, že by pro mravní upokojení obětoval vše a oženil se s ní, mile teď ráno naň působila.

Dávno už nevítal den s takovou energií. Agrafeně Petrovně oznámil s rozhodností, které sám u sebe neočekával, že nepotřebuje více tohoto bytu a jejích úsluh. Mlčky daným souhlasem bylo kdysi rozhodnuto, že podrží tento velký a drahý byt proto, že se v něm ožení. Měla tudíž výpověď z bytu zvláštní význam. Agrafena Petrovna udiveně se na něj podívala.

— Děkuji vám velice, Agrafeno Petrovno, za všechnu ochotu ke mně, ale teď nepotřebuji tak velkého bytu, ani všeho služebnictva. Chcete-li mně pomoci, dejte laskavě do pořádku mé věci, ukliďte je zatím, jak se to dělalo za maman. Až přijede Nataša, vše zařídí. (Nataša byla Něchljudovova sestra.)

Agrafena Petrovna zavrtěla hlavou.

— Jak to, dát do pořádku? Vždyť jich může býti potřebí! — řekla.

— Ne, nebude jich potřeba, Agrafeno Petrovno, jistě jich nebude potřeba, — odpověděl Něchljudov. — Řekněte, prosím, Kornějovi, že mu dám služné na dva měsíce napřed, ale že ho již nepotřebuji.

— Zbvtečně tak jednáte, Dimitriji Ivanoviči, — řekla Agrafena Petrovna. — I když pojedete do ciziny, přece jen bude třeba nějakého místa.

— Mýlíte se, Agrafeno Petrovno. Nepojedu do ciziny; pojedu-li, pojedu docela jinam.

Náhle se nachově zapálil.

„Ano, nutno jí to říci,“ — pomyslil si, — „nic nesmím zamlčeti. Všem nutno povědět vše.“

— Včera stala se mně velmi podivná a vážná příhoda. Pamatujete se na Kaťuši u tetičky Marie Ivanovny?

— Jakpak ne, vždyť jsem ji učila šití.

— Nuže, ta Kaťuša stála včera před soudem a já byl porotcem.

— Ach, Bože můj, jaký žal! — řekla Agrafena Petrovna. — Z čeho byla obviněna?

— Z vraždy — a to vše způsobil jsem já.

— Jak jste to mohl způsobit? Velmi podivně mluvíte — řekla Agrafena Petrovna a v jejích starých očích zahořely ohníčky.

Znala historii s Kaťuší.

— Ano, já jsem všeho příčinou. A to právě změnilo všechny mé plány.

— Co se s vámi mohlo proto změnit? — řekla Agrafena Petrovna, zadržujíc úsměv.

— To, že jsem povinen učiniti vše, co mohu, abych jí pomohl.

— To je vaše dobrá vůle, — ale nějaké zvláštní vaší viny tu není. Všem se tak stáva, ale mají-li rozum, všecko se urovná, zapomene a žijí dále, — řekla Agrafena Petrovna přísně a vážně, — proto není třeba, abyste vše bral na sebe. Už dříve jsem slyšela, že sešla s cesty, ale kdo je tím vinen?

— Já jsem vinen. A proto chci vše napraviti.

— Nu, to už je těžké.

— To je má věc. Ale myslíte-li na sebe, tedy to, co si maman přála…

— Já na sebe nemyslím. Byla jsem od nebožky tak zasypána dobrodiním, že ničeho si nepřeji. Zve mne Lizaňka (to byla její provdaná neť), pojedu tedy k ní, nebude-li mne třeba. Ale vy zbytečně si to béřete k srdci — všem se tak stává.

— No, já tak nesoudím. Ale přece vás prosím, pomozte mně uvolniti byt a spořádati věci. A nezlobte se na mne. Jsem vám velmi, velmi za všecko povděčen.

Divná věc: od té doby, co pochopil, že je špatný a protivný sám sobě, od té doby přestali druzí býti jemu protivní; naopak postřehl i k Agrafeně Petrovně i ke Kornějovi cit lásky a úcty. Chtěl se káti i před Kornějem, ale výraz Kornějova obličeje byl tak neodolatelně uctivý, že se k tomu neodhodlal.

Projížděje týmiž ulicemi a s týmž drožkářem k soudu, Něchljudov sám sobě se divil, do jaké míry cítil se nyní zcela jiným člověkem.

Ženitba s Missi, jež ještě včera zdála se mu tak blízkou, byla mu teď zcela nemožnou. Včera pojímal své postavení tak, jako by nebylo ani nejmenší pochybnosti, že bude šťastna, provdá-li se za něj; nyní cítil se nedůstojným nejen se oženiti, ale i býti jí blízkým. „Kdyby jen věděla, kdo jsem, za nic na světě by mne nepřijímala. A já jí ještě vyčítal koketování s oním pánem! Kromě toho i kdyby si mne teď vzala, což bych mohl býti, nepravím šťasten, ale spokojen, věda, že ona je tu ve věznici a zítra nebo pozítří půjde s etapou do káznice? Ona, mnou zničená žena, půjde do káznice a já zde budu přijímati blahopřání a dělati návštěvy s mladou ženou! Nebo budu s maršálkem, kterého jsem hanebně oklamal, sbírati na shromáždění hlasy pro nebo proti obmýšlenému zřízení okresního školního inspektorátu a pod., a potom si umluvím schůzku s jeho ženou (jaká to hanebnost!), nebo budu pracovati dále o obrazu, který patrně nebude nikdy dokončen, protože mně ani nenáleží zabývati se takovými hloupostmi a nemohu teď dělati nic takového,“ — hovořil k sobě a stále se radoval z té vnitřní přeměny, kterou teď cítil.

A když si tak představil, jak ji uvidí, jak jí všecko poví, jak bude před ní litovati své vlastní viny, jak jí poví, že udělá vše, co je možno, a vezme si ji, aby smyl svou vinu, — tu ovládl jej zvláštní pocit nadšení a slzy vstoupily mu do očí.