Vzkříšení I

Od té doby, po celá tři léta, Něchljudov nespatřil Kaťuše. A uviděl ji teprve, když povýšen na důstojníka, na cestě k armádě zajel k tetičkám, jsa úplně jiným člověkem, než ten, který u nich před třemi roky prožil léto.

Tenkráte byl jinochem poctivým, schopným sebezapření, hotovým obětovati se pro každou dobrou věc; teď byl zkaženým, vybíravým egoistou, milujícím jen svůj požitek. Tenkráte zdál se boží svět tajemstvím, jež nadšeně a radostně snažil se proniknouti; teď bylo všechno v tomto životě prosté a jasné a vyjádřené těmi podmínkami života, ve kterých se nalézal. Tenkráte důležité a potřebné bylo mu soužití s přírodou a s lidmi, kteří žili, myslili a cítili před ním (filosofy, básníky); teď potřebnými a důležitými byla lidská zařízení a společnost kamarádů. Tenkráte zdála se mu žena překrásnou a tajemnou, právě pro tuto tajemnost překrásnou bytostí; teď význam ženy, každé ženy, kromě příbuzných a žen přátel, byl zcela určitý: žena byla jedním z nejlepších pramenů vyzkoušených a známých rozkoší. Tenkráte nepotřeboval peněz, nebylo mu třeba ani třetiny toho, co dostával od matky, možno bylo odříci se otcovského majetku a dáti ho sedlákům; teď mu nestačilo ani 1500 rublů, které mu dávala matka na měsíc, a míval s ní už pro peníze nepříjemné rozhovory. Tenkráte za své opravdové já pokládal svou duchovní bytost, teď v něm převládalo zdravé, bodré, zvířecí já.

A všechna ta strašná změna stala se s ním pouze proto, že přestal věřiti sobě a uvěřil jiným. Přestal věřiti sobě a uvěřil jiným, protože žíti a věřiti sobě bylo příliš těžké: věřil-li sobě, musil každou otázku rozhodnouti ne ve prospěch svého fysického já, ale téměř vždy proti němu; věřil-li jiným, nepotřeboval rozhodovati nic, všechno bylo už rozhodnuto, a to vždy proti duchovnímu a ve prospěch fysického já. A nejen to: věřil-li sobě, vydával se vždy v nebezpečí, že bude odsouzen lidmi, — věřil-li druhým, dosahoval pochvaly od lidí, kteří ho obklopovali.

Tak na příklad když přemýšlel, četl nebo mluvil o Bohu, pravdě, bohatství, chudobě, — všichni kolem něho považovali to za nemístné, ba skoro směšné a jeho matka i tety s dobrodušnou ironií nazývaly jej „notre cher philosophe“; když však četl romány, vypravoval špatné anekdoty, jezdil do francouzského divadla na směšné vaudevilly a vesele vypravoval jejich obsah, všichni ho chválili a ještě povzbuzovali. Když pokládal za nutné mírniti své potřeby, nositi starý plášť, když nepil vína, všichni to považovali za podivínství, za jakousi chlubnou originálnost, — ale když utrácel velké peníze na zábavy nebo na přepychové zařízení nádherného kabinetu, všichni chválili jeho vkus a obdarovávali ho drahými věcmi. Když byl nevinný a chtěl takovým zůstat až do svatby, báli se příbuzní o jeho zdraví a ani matka se nezlobila, ba spíše se zaradovala, když se dověděla, že se stal opravdovým mužem a odloudil svému příteli jakousi francouzskou dámu. Na episodu s Kaťuší, na to, že by mu mohla přijíti na mysl ženitba s ní, — nemohla kněžna-matka pomyslit bez hrůzy.

Když Něchljudov, jsa plnoletý, rozdal všechno ono neveliké jmění, jež zdědil po otci, sedlákům, poněvadž držeti půdu pokládal za nespravedlivé, pobouřil tím matku a celé příbuzenstvo a byl ustavičným terčem výčitek a posměchu s jejich strany. Ustavičně mu vypravovali o tom, že sedláci, kteří obdrželi půdu, nejen nezbohatli, ale naopak zchudli, zařídili si tři krčmy a přestali vůbec pracovat. Když ale Něchljudov vstoupil do gardového pluku, utratil a prohrál se svými druhy tolik, že Jeleně Ivanovně nezbylo, než vzít z hotového kapitálu, téměř se ani nerozhněvala, majíc za to, že je to přirozené, ba správné, odbude-li si tuto nemoc v mládí a v dobré společnosti.

S počátku Něchljudov bojoval, ale boj byl příliš těžký, poněvadž všechno to, co považoval za dobré, považovali jiní za špatné, a naopak vše, co pokládal za špatné, pokládali všichni kolem něho za dobré. Konec všeho byl ten, že Něchljudov se vzdal, přestal věřiti sobě a uvěřil jiným.

V první době toto sebezapření bylo nepříjemné, ale nepříjemný pocit trval jen krátce, a Něchljudov, který v té době již kouřil a pil víno, pozbyl záhy onoho nepříjemného pocitu, ba pocítil velké ulehčení.

A s vášnivostí své povahy oddal se všecek tomuto novému, celým okolím schvalovanému životu a úplně přehlušil v sobě hlas, který žádal čehosi jiného. K této změně došlo po přestěhování do Petrohradu a byla dokonána vstupem na vojenskou dráhu.

Vojenská služba působí vůbec škodlivě na lidi, poskytujíc těm, kteří do ní vstupují, úplnou prázdnotu, t. j. prázdnotu bez rozumné a užitečné práce, a osvobozujíc je od obecných lidských povinností, na jejichž místo staví pouze bezpodmínečnou čest pluku, uniformy a praporu. Na jednu stranu klade neobmezenou nadvládu a na druhou — otrockou poslušnost vůči vyšším představeným.

A přistoupí-li k této zkaženosti z vojenské služby vůbec, s jejím uctíváním uniformy a praporu, s dovoleným násilím a zabíjením, ještě zkaženost z bohatství a blízkých styků s carskou rodinou, jak tomu bylo u vybraných gardových pluků, ve kterých sloužili jen bohatí a vznešení důstojníci, — tu dostupuje tato zkaženost u lidí, kteří jí propadli, úplného egoistického šílenství. A v takovém egoistickém šílenství nalézal se Něchljudov od té doby, co vstoupil do vojenské služby a začal žíti tak, jak žili jeho druhové.

Práce nebylo žádné, leda ta, aby v pěkně ušité a ne jím samým, ale jinými lidmi vyčištěné uniformě, v čapce, se zbraní, kterou také jiní zhotovili, vyčistili a podali, jezdil na pěkném, rovněž jinými ošetřovaném, obježděném a krmeném koni na cvičení nebo přehlídky, s podobými lidmi jako byl on sám, aby tam skákal, mával šavlí, střílel a učil témuž jiné lidi. Jiného zaměstnání nebylo a ti nejvýše postavení lidé: mladí, staří, car a jeho okolí nejenom souhlasili s tímto zaměstnáním, ale chválili je a děkovali za ně. Kromě toho považovalo se za dobré a důležité vyhazovat neviditelnými cestami přicházející peníze, pořádat skvělé hostiny a zejména pitky v důstojnických klubech anebo v nejdražších restauracích; potom divadla, plesy, ženy, potom opět jízda na koni, mávání šavlí, skákání a opět vyhazování peněz ve víně, v kartách a s ženami.

Takový život působí na vojáky obzvláště škodlivě proto, že nevoják, žije-li takovým životem, nemůže se v hloubi duše za něj nestyděti. Ale vojáci se domnívají, že tomu tak musí být, chlubí se a honosí se tímto životem, zejména za války, jak tomu bylo u Něchljudova, který vstoupil do vojska, když byla vypověděna válka Turecku. „Jsme připraveni obětovati život na vojně a proto je takový bezstarostný a veselý život nejen prominutelný, ale pro nás nevyhnutelný. A my jej také vedeme.“

Tak nelogicky soudil Něchljudov v tomto období svého života a po celou tu dobu cítil radost, že je osvobozen od všech mravních přehrad, jež sám si dříve nastavěl. Byl v ustavičném, chronickém stavu egoistického šílenství.

V témž stavu byl, když po třech letech zajel k tetičkám.