ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dozorce, který přivedl Maslovou, usedl na lavičku u okna opodál stolu. Něchljudovu nastal rozhodný okamžik. Ustavičně si vyčítal, že již při prvním setkání neřekl jí to nejdůležitější — že se chce s ní oženiti. Teď si pevně umínil, že jí to řekne. Seděla na jedné straně stolu. Usedl proti ní. V komnatě bylo světlo a Něchljudov po prvé zblízka spatřil její tvář — vrásky kolem očí a rtů a napuchlé oči. Bylo mu jí ještě více líto, než dříve.

Opřel se lokty o stůl tak, aby je nemohl slyšeti dozorce, žid s prošedivělými licousy, sedící u okna, a řekl:

— Nebude-li žádost příznivě vyřízena, podáme prosbu k Jeho Veličenstvu. Učiníme vše, co bude možné.

— Kdyby se to stalo dříve a kdyby byl pořádný advokát… — přerušila jej. — Ale ten můj — to byl učiněný hlupáček. Pořád mně jen říkal komplimenty, — dodala a zasmála se. — Kdyby tenkrát věděli, že mne znáte, to by to dopadlo jinak. Ale tak? Oni si myslí, že všechny jsou zlodějky.

„Jaká je dnes divná,“ — pomyslil si Něchljudov a chtěl pokračovati, když opět zahovořila.

— A ještě něco chci říci. U nás je jedna stařenka a skoro všichni se tomu diví. Taková hodná stařenka a sedí pro nic za nic. I se synem. Všichni vědí, že jsou nevinni, ale řeklo se, že podpálili a teď sedí. Dověděla se, že se s vámi znám, — hovořila Maslová, točíc hlavou s očima naň upřenýma, — a povídá mně: „Řekni mu, ať si zavolá syna, ten mu vše vysvětlí. Meňšovi se jmenují. Tak co, uděláte to? Víte, je to taková hodná stařenka, je vidět, že sedí nevinně. Udělejte to, holoubku, — řekla, klopíc oči s úsměvem.

— Dobrá, udělám to, přeptám se, — pravil Něchljudov, stále udivenější její hovorností. — Ale rád bych s vámi pohovořil o sobě. Pamatujete se, co jsem vám tenkrát říkal?

— Mnoho jste toho napovídal. Ani nevím. A co jste tenkrát říkal? — zeptala se, stále se usmívajíc a vrtíc hlavou.

— Říkal jsem, že jsem vás přišel poprosit, abyste mi odpustila, — řekl Něchljudov.

— Ale co máte pořád s tím: odpustila, odpustila. Nač?… Raději…

— Že chci napraviti svou vinu, — pokračoval Něchljudov, — a to nejen slovy, ale i skutky. Rozhodl jsem se, že se s vámi ožením.

Bylo viděti, jak se náhle ulekla. Její šilhavé oči se zastavily. Hleděly i nehleděly na něj.

— Nač toho je ještě potřeba?! — pronesla zlostně a zachmuřeně.

— Cítím, že jsem před Bohem povinen tak učiniti.

— Nač do toho ještě Boha pletete? To jsou prázdné řeči. Boha? Jakého Boha? Tenkrát jste měl pamatovat na Boha, — řekla a zastavila se s otevřenými ústy.

Teď teprve Něchljudov ucítil silný zápach kořalky z jejích úst a pochopil příčinu jejího rozčilení.

— Upokojte se, — řekl.

— Co bych se upokojovala? Ty si myslíš, že jsem opilá? Asi, ale vím, co povídám! — neočekávaně a prudce řekla a všecka zrudla. — Já jsem trestanka a vy milostpán, kníže, tak proč se se mnou špiníš? Jdi si ke svým kněžnám, já se dávám jen za desítku.

— Kdybys mluvila sebe krutěji, nemůžeš mne dosti potrestati, — řekl tiše Něchljudov, všecek se třesa, — nemůžeš si představit, jak se cítím vůči tobě vinen!

— Cítím se vinen… — zlostně se posmívala. — A tenkrát jste se necítil, strčil jste mi sto rublů. Tu máš — za tolik stojíš.

— Vím, vím, ale co teď dělat? — řekl Něchljudov. — Již jsem se rozhodl, že tě neopustím, — opakoval, — a co jsem řekl, to udělám.

— A já ti povídám, že neuděláš! — vyrazila a hlasitě se zasmála.

— Kaťuše, — začal a pohladil jí ruku.

— Jdi pryč! Jsem trestanka a ty kníže, nemáš tu co dělat, — vzkřikla, hněvem všecka změněná, a vytrhla mu ruku.

— Ty se chceš tak spasit, — pokračovala, chvatně prozrazujíc, co jí bouřilo duší. — Tys mne už na tomto světě užil a i na onom chceš dojít mnou spásy! Jsi mi protivný, i ty tvoje brýle a celá ta tvoje tlustá, ošklivá tvář. Jdi, jdi pryč! — vykřikla a prudce vstala.

Popošel k nim dozorce.

— Co tu tropíš za výtržnost! To přece nejde…

— Nechtě ji, prosím, — řekl Něchljudov.

— To já jen, aby se vzpamatovala, — řekl dozorce.

— Ano, nechte nás, prosím, — opakoval Něchljudov.

Dozorce odešel k oknu.

Maslová opět usedla, sklopila oči a křečovitě zkroutila své malinké prsty.

Něchljudov stál nad ní, nevěda, co dělat.

— Ty mi nevěříš, — řekl.

— Že si mne chcete vzíti, ne, nikdy! Raději se oběsím! Ano!

— Ale já ti budu přes to sloužiti.

— No, to je vaše věc. Ale já od vás ničeho nepotřebuji. To vám říkám jednou provždy. Ach, proč jsem jen tenkráte neumřela! — řekla a lítostivě se rozplakala.

Něchljudov nemohl promluvit. Bylo mu též do pláče.

Pozvedla oči, podívala se na něj, jako by se divila, a utřela si šátkem slzy, které jí tekly po tvářích.

Opět k nim dozorce přistoupil a připomněl, že je čas k rozchodu. Maslová vstala.

— Teď jste rozčilena. Budu-li moci, přijedu zítra. Rozmyslete si to vše zatím, — řekl Něchljudov.

Neodpověděla, nepohlédla na něj a vyšla za dozorcem.

*

— No, holka, ty se teď budeš mít! — řekla Korablevá, když se Maslová vrátila do cely. — Je vidět, že máš štěstí. Jenom nelelkuj a hleď si ho, dokud sem jezdí. Ten tě vysvobodí. Bohatí lidé všecko zmohou.

— Ba, to je pravda, — zpěvavě pronesla hlídačová. — Chuďasovi ani vody nedají, ale bohatec, nač jen pomyslí, nač si vzpomene — všecko, jak chce, tak se mu stane. U nás, milánku, byl jeden vážený pán a víš, co udělal…

— A o mně jsi mu říkala? — zeptala se stařena.

Maslová neodpovídala. Ulehla na pryčnu, upřela šilhavé oči do kouta a ležela tak až do večera. V její duši odehrával se mučivý boj. To, co jí řekl Něchljudov, volalo ji do světa, v němž trpěla a z něhož odešla, nepochopivši ho, s nenávistí v srdci. Teď ztratila ten klid, v němž žila, a žít s jasnou pamětí toho, co bylo, bylo příliš mučivé. Večer opět koupila kořalku a opila se i se svými družkami.