ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

— Nicméně musím učiniti to, proč jsem přišel, — řekl, dodávaje si odvahy. — Jak začít?

Rozhlížel se, hledaje dozorce a spatřiv nevysokého, hubeného člověka s kníry a s důstojnickými výložky, jenž chodil odměřeným krokem komnatou, obrátil se k němu.

— Můžete mi, pane, říci, — otázal se ho se zvlášť vybranou zdvořilostí, — kde jsou umístěny ženy a je-li možno je navštíviti?

— Chcete snad do ženské hovorny?

— Ano, přál bych si viděti jednu uvězněnou ženu, — odpověděl Něchljudov s touže zdvořilostí.

— To jste měl říci, když jste byl ve shromažďovaci komnatě. A s kým si přejete mluvit?

— Rád bych viděl Jekatěrinu Maslovou.

— Je to politický vězeň? — ptal se pomocník inspektorův.

— Ne, je prostě…

— Je odsouzená?

— Ano, předevčírem byla odsouzena, — poslušně odpověděl Něchljudov v obavě, aby nějak nezkazil náladu inspektorovu, který patrně s ním upřímně cítil.

— Chcete-li do ženské hovorny, račte sem, — řekl inspektor, rozhodnuv patrně podle zevnějšku Něchljudova, že je hoden pozornosti.

— Sidorove! — obrátil se k vousatému poddůstojníku s medailemi, — doprovodíš tohoto pána do ženské hovorny.

— Rozkaz.

V tom okamžiku bylo slyšeti od mříže něčí srdcervoucí nářek.

Něchljudovu připadalo všechno takovým podivným a nejpodivnějším bylo to, že měl děkovati inspektorovi a vrchnímu dozorci a býti tak zavázán lidem, kteří byli vykonavateli všech těch krutostí, jež se děly v tomto domě.

Dozorce vyvedl Něchljudova z mužského oddělení na chodbu a hned protějšími dveřmi uvedl jej do ženské hovorny.

Pokoj tento, pravé tak jako mužská hovorna, byl rozdělen dvojím mřížovím na tři části, ale byl značně menší a bylo v něm také méně návštěvníků a uvězněných; ale křik a hluk byl právě takový, jako v mužské hovorně. Mezi mřížemi chodilo rovněž představenstvo. Representovala je zde žena v uniformě s prýmky na rukávech, s modrými výložky a s právě takovým opaskem, jako měli dozorci. A jako v mužské hovorně, i zde s obou stran lpěli na mřížoví lidé: s jedné strany různě odění obyvatelé města, s druhé strany trestanky, některé v bílých vězeňských šatech, jiné ve svých. Mřížoví zacpali po celé délce lidé. Někteří vystupovali na špičky, aby je bylo slyšet přes hlavy druhých, jiní seděli a rozmlouvali.

Největší pozornost ze všech žen-trestanek budila úžasným křikem a zevnějškem otrhaná, hubená cikánka s šátkem, který se jí sesmekl s kučeravé hlavy. Stála téměř uprostřed pokoje na druhé straně mřížoví u sloupu a křičela cosi s rychlými posunky na podpásaného cikána v modrém kabátě. Na zemi vedle cikána seděl voják a rozmlouval s trestankou, o něco dále stál přitisknut k mřížoví mladý mužík světlých vousů na bradě, rozpáleného obličeje a stěží zdržoval slzy. Hovořila s ním hezká, světlovlasá trestanka, hledíc na něho svýma světlýma, modrýma očima. Byla to Fedosja se svým mužem. Vedle nich stál otrhanec a rozmlouval s širokolící, rozcuchanou ženou, potom dvě ženy, muž a opět žena — proti každému z nich byla trestanka. Maslové mezi nimi nebylo. Ale za nimi, na té druhé straně, stála ještě jedna žena a Něchljudov rázem pochopil, že je to ona, a rázem také pocítil, jak mu prudce zabušilo srdce a dech se zastavil. Rozhodná chvíle se přiblížila. Popošel k mřížoví a poznal Kaťuši. Stála za modrookou Fedosjí a usmívajíc se, naslouchala tomu, co tato povídala. Nebyla v plášti jako předevčírem, ale v bílé blůzce, pevně utažené opaskem a vysoko se dmoucí na ňadrech. Zpod šátku, jako tenkrát u soudu, draly se kučeravé černé vlasy.

„Teď se vše rozhodne,“ — pomyslil si Něchljudov. — „Mám ji zavolat? Nebo přijde sama?“

Ale ona sama nepřicházela. Očekávala Kláru a ani si nepomyslila, že tento pán je zde k vůli ní.

— Koho hledáte? — zeptala se dozorkyně, procházející se mezi mřížemi, přiblíživši se k Něchljudovu.

— Jekatěrinu Maslovou, — s námahou pronesl Něchljudov.

— Maslová, návštěva! — vzkřikla dozorkyně.

Oslovená zdvihla hlavu, ohlédla se a držíc zpříma hruď, s výrazem ochoty, tak známým Něchljudovu, popošla k mřížoví. Protlačila se mezi dvěma trestankami a udiveně a zároveň tázavě upřela zrak na Něchljudova, nepoznávajíc ho.

Ale podle obleku poznala v něm bohatého člověka a usmála se.

— Jdete ke mně? — zeptala se, přibližujíc k mřížoví svoji usměvavou tvář s šilhavýma očima.

— Chtěl jsem vidět… — Něchljudov nevěděl, má-li říci: „vás“ či „tebe“, a rozhodl se pro „vás“. Nemluvil hlasitěji než obyčejně. — Chtěl jsem vidět vás… já…

— Tohle mně nemaluj! — křičel vedle něho otrhanec. — Brala jsi nebo nebrala?

— Vždyť povídám, že umírá, už se ani nehýbe, — křičel kdosi s druhé strany.

Maslová nemohla slyšeti, co říkal Něchljudov, ale výraz jeho tváře v tom okamžiku, kdy hovořil, připomněl jí náhle to, nač nechtěla ani vzpomínat. Úsměv zmizel s její tváře a na čele vyryly se vrásky utrpení.

— Není slyšet, co mluvíte, — křičela, mhouříc oči a chmuříc stále víc čelo.

— Přišel jsem…

„Ano, dělám to, co se patří, kaji se,“ — pomyslil si Něchljudov.

A sotvaže domyslil, vstoupily mu slzy do očí a cosi mu sevřelo hrdlo. Chopil se rukou mříže a přemáhaje pláč, odmlčel se.

— Kdybys byla zdravá, nešel bych, — křičel kdosi s jedné strany.

— Věř mně, opravdu nevím, — křičela trestanka s druhé strany.

Maslová postřehla jeho vzrušení. Zapůsobilo na ni: její oči zahořely, na bílých, plných lících proskočily skvrny ruměnce, ale tvář byla stále tak přísná a šilhavé oči upřeně hleděly kamsi daleko.

— Zdáte se mně povědomý, ale nepoznávám vás, — vzkřikla.

— Přišel jsem, abych tě prosil za odpuštění, — zvolal silným hlasem, bez intonace, jako by odříkával úlohu.

Sotva vyřkl tato slova, zastyděl se a ohlédl se. Ale hned mu zase připadlo, že je lépe, stydí-li se, protože je povinen snášeti hanbu. A hlasitě pokračoval:

— Odpusť mi, hrozně jsem se na tobě provinil, — zaprosil opět.

Stála nehnutě a nespouštěla s něho svých šilhavých očí.

Nemohl déle mluviti a odešel od mříže, snaže se přemoci pláč, lomcující jeho hrudí.

Týž dozorce, který poslal Něchljudova do ženského oddělení, zřejmě jím zaujat, přišel sem a vida, že Něchljudov není u mříže, optal se ho, proč nemluví s tou, kterou chtěl. Něchljudov se vysmrkal, celý se jakoby zachvěl a tváře se co možná klidně, odpověděl:

— Nemohu mluviti mřížemi, není nic slyšet.

Dozorce se zamyslil.

— Tak můžeme trestanku vyvésti na chvilku sem.

— Marie Karlovno! — obrátil se k dozorkyni. — Přiveďte Maslovou ven.