ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Je to hanebné a špatné, špatné a hanebné,“ — myslil si Něchljudov, zatím co se vracel známými ulicemi pešky domů. Tísnivý pocit po rozhovoru s Missi ho neopouštěl. Viděl, že formálně, může-li se tak říci, byl vůči ní v právu, neboť jí neřekl nic takového, co by jej zavazovalo; neučinil jí nabídky, ale ve skutečnosti cítil, že je k ní poután, že jí něco sliboval. A přece nyní chápal celou svou bytostí, že se s ní nemůže oženiti. „Je to hanebné a špatné, špatné a hanebné,“ — opakoval si, stoupaje po schodech.

— Nebudu večeřeti, — řekl Kornějovi, jenž vešel za ním do jídelny. Byl tam přichystán příbor a čaj.

— Jděte.

— Prosím, — řekl Korněj, ale neodešel, nýbrž sklízel se stolu. Něchljudov hleděl na Korněje a cítil k němu odpor. Chtěl, aby ho všichni nechali v pokoji, ale zdálo se, že všichni jakoby naschvál, jemu na zlost, jej obtěžují. Když Korněj odešel s příborem, Něchljudov zamířil k samovaru, aby nasypal čaje, ale uslyšev kroky Agrafeny Petrovny, spěšně, aby ji neviděl, vešel do hostinského pokoje a zavřel za sebou dveře. Byla to táž komnata, ve které před třemi měsíci zemřela jeho matka. Teď když vstoupil do této komnaty, osvětlené dvěma lampami s reflektory — jedním u podobizny otcovy a druhým u podobizny matčiny — vzpomněl si na své poslední chování k ní a to se mu zdálo nepřirozeným a protivným. I to bylo hanebné a špatné. Vzpomněl, jak v posledních dnech její nemoci přímo si přál její smrti. Namlouval si ovšem, že si to přeje proto, aby byla vysvobozena z trápení; ve skutečnosti však přál si to jen proto, aby sebe sama zbavil pohledu na to trápení.

Chtěje vzbuditi v sobě na ni pěknou vzpomínku, pohlédl na její podobiznu, malovanou znamenitým malířem za 5000 rublů.

Byla vymalována v sametových černých šatech s obnaženými rameny. Umělec patrně se zvláštní pečlivostí zobrazil ramena, rýhu mezi ňadry i šíji oslepující krásy. To už bylo velice hanebné a špatné. Bylo cosi odporného a rouhavého v tomto obraze, představujícím matku jako poloobnaženou krasavici, tím odpornějšího, že v téže komnatě před třemi měsíci ležela táž žena vyschlá jako mumie a naplňovala mučivě těžkým zápachem, který nebylo ničím možno odstraniti, nejen celou komnatu, ale i celý dům.

Zdálo se, že cítí ještě i teď ten zápach. Vzpomněl si, jak den před smrtí vzala jeho silnou, bílou ruku svou kostnatou, černající ručkou, podívala se mu do očí a řekla: „Nesuď mne, Míťo, nejednala-li jsem vždy správně,“ a do očí bolestí ztrhaných vstoupily jí slzy. „Jaká to špatnost!“ — řekl si ještě jednou, pohlédnuv na poloobnaženou ženu nádherných mramorových ramen a rukou, s vítězným úsměvem. Obnažená ramena na portrétu připomněla mu jinou mladou ženu, kterou viděl nedávno rovněž obnaženou. Byla to Missi. Chtěla, aby ji večer navštívil, jen aby se mohla ukázati v úboru, v němž jela na ples. S odporem vzpomněl si na její překrásná ramena a ruce. A ten hrubý, zvířecí otec se svou minulostí a nečitelností a ta bel esprit^[24] matka pochybné reputace!

Všechno to bylo protivné a zároveň i hanebné. Hanebné a špatné, špatné a hanebné.

„Ne, ne,“ — myslil si, — „nutno se oprostiti; oprostiti od všech těch falešných vztahů ke Korčaginným i Marii Vasiljevně, k dědictví i ke všemu ostatnímu… Ano, volně vydechnout. Ujet do ciziny — do Říma, zabývat se malířstvím.“ — Vzpomněl na své pochybnosti o vlastním nadání… No, to je jedno, jen volně dýchat! Nejprve do Cařihradu, potom do Říma, jenom aby se co nejdříve zbavil své funkce u porotního soudu. A vyřídil tu věc s advokátem.

Náhle zjevila se s neobyčejnou živostí před jeho očima trestanka s černýma šilhavýma očima. Jak zaplakala při posledním slově obžalovaných! Rychle zaháněl obraz, smáčkl v popelníčku dokouřenou cigaretu, zapálil jinou a počal choditi sem tam po komnatě. V jeho duši postupně přecházely obrazy minut, prožitých s Kaťuší. Vpomněl si na poslední jejich setkání, na smyslnou vášeň, která jej tenkráte opanovala, a na rozčarování, jež zakusil, když tu vášeň ukojil. Vzpomněl si na bílé šaty s modrou stužkou, vzpomněl si na jitřní. „Vždyť jsem ji měl rád, opravdu jsem ji měl té noci rád dobrou, čistou láskou, měl jsem ji rád už před tím a jak jsem ji měl rád už tenkráte, když jsem bydlil po prvé u tetiček a pracoval o spise!“ Připomněl si, jakým tehdy byl. Ovanula jej svěžest, mladost, plnost života a bylo mu mučivě teskno.

Rozdíl, jakým byl tehdy a jakým byl teď — byl ohromný, právě takový, ne-li větší, jako mezi Kaťuší v kostele a onou prostitutkou, jež pila s kupcem a kterou dnes soudili. Tehdy byl bodrý, svobodný člověk, před nímž se rozevíraly nekonečné obzory; teď cítil, že je zapleten do tenat hloupého, prázdného, bezúčelného, bezcenného života, ze kterých neviděl žádného vyváznutí, ba skoro ani nechtěl vyváznouti. Vzpomněl, jak se kdysi chlubil svou přímostí, jak si učinil kdysi zásadou vždy mluviti pravdu a byl vskutku pravdivý, a jak teď vězí všecek ve lži. Ve lži, kterou všichni lidé z jeho okolí považují za pravdu. A z této lži nebylo žádného východu. Aspoň on ho neviděl. Zabředl v ní, přivykl k ní, mazlil se s ní.

Jak přerušit poměr s Marií Vasiljevnou a s jejím mužem, tak, aby bez studu mohl se podívati do očí jemu a jeho dětem? Jak bez lži přerušiti poměr k Missi? Jak vyplésti se z rozporu mezi přiznáním, že držení půdy je nezákonné, a užíváním dědictví po matce? Jak odčiniti hřích spáchaný na Kaťuši? Přece to tak nemůže nechat! „Nemohu opustiti ženu, kterou jsem miloval, a spokojiti se tím, že zaplatím advokátovi peníze a vysvobodím ji od káznice, jíž ani nezasluhuje. Odčiniti vinu penězi tak, jako tehdy, když jsem jí dal peníze a domníval se, že jsem dostál své povinnosti!“

Živě si vzpomněl na okamžik, jak dohoniv ji na chodbě, vstrčil jí peníze a utekl od ní. — „Ach, ty peníze!“ — s hrůzou a odporem, právě tak, jako tehdy, vzpomínal na tu chvíli. „Ach, jaká to špatnost!“ právě tak, jako tehdy, pronesl nahlas. „Jen bídák, ničema, mohl to učiniti! A já, já — jsem ničema, jsem bídák!“ řekl nahlas. „A což opravdu,“ zastavil se, „což opravdu jsem takový ničema? Kdo tedy?“ odpověděl sám sobě. „A není to snad jedno?“ usvědčoval dále sám sebe. „Či není tvůj poměr k Marii Vasiljevně a jejímu muži špatností, není podlostí? A tvé jednání s dědictvím? Pod záminkou, že peníze jsou od matky, užíváš bohatství, které pokládáš za nezákonné? A všecek tvůj prázdný a špatný život. A vrchol všeho — tvé jednání s Kaťuší. Jsi ničema, bídák! Ať soudí lidé o tobě, jak chtějí, je můžeš oklamati, ale sebe neoklameš!“

Náhle pochopil, že odpor, který v poslední době cítil k lidem, a zejména nyní ku knížeti, Sofii Vasiljevně, k Missi i ke Kornějovi — byl odpor k sobě samému. A divná věc, v tomto pocitu, v tomto přiznání k vlastní podlosti bylo cosi bolestného, ale spolu radostného a uspokojujícího.

Něchljudovu už nejednou přihodilo se to, čemu říkal „úklid duše“. Úklidem duše nazýval takový duševní stav, při němž náhle, někdy po značně dlouhé době, poznal zpomalení a někdy i zastavení vnitřního života a počal uklízeti všechno to smetí, které se nahromadilo v jeho duši a bylo příčinou tohoto zastavení.

Vždy po takovém probuzení sestavoval si pravidla a umiňoval si podle nich už vždy se říditi: psal deník a začínal nový život, který snad už nikdy nezmění; turning a new leaf,^[25] říkal tomu Něchljudov. Ale po každé podlehl svodům světa a sám, neznamenaje toho, opět padal a často hlouběji, než kde byl dříve.

Tak se očišťoval a povznášel několikráte; po prvé, když přijel k tetičkám na léto. To bylo nejživější, nejslavnější probuzení. A jeho účinek trval dosti dlouho. Druhé takové probuzení bylo potom, když opustil státní službu a z touhy obětovati život, vstoupil za války do vojska. Ale tu nastalo velmi brzy znečištění. Potom bylo probuzení, když odešel do výslužby, odejel do ciziny a zabýval se malířstvím.

Od té doby až do dnešního dne přešla dlouhá doba bez úklidu a proto ještě nikdy nedošlo k takovému znečištění, k takovému nesouladu mezi tím, co žádalo jeho svědomí, a životem, který vedl. Vida tuto vzdálenost, užasl.

Tato vzdálenost byla tak veliká, znečištění tak silné, že v první chvíli zoufal nad možností očistiti se. „Vždyť už ses pokoušel zdokonaliti se a býti lepším, a nebylo to nic platné,“ — mluvil v jeho duši pokušitelův hlas. — „Tedy nač to chceš zkoušeti ještě jednou? Nejsi jen sám, všichni jsou takoví — takový je už život,“ — šeptal ten hlas. Ale ona svobodná duchovní bytost, jež jedině jest pravdivá, mohutná a věčná, už se v Něchljudovu probudila. Nemohl jí nevěřiti. Jakkoliv veliká byla vzdálenost mezi tím, čím byl, a tím, čím chtěl býti — probuzené duchovní bytosti zdálo se vše možným.

„Roztrhnu to pouto lži, ať to stojí cokoliv, vždy a všem řeknu pravdu, a budu podle ní jednati,“ — řekl si vášnivě, nahlas. — „Řeknu Missi pravdu, že jsem prostopášník, že si ji nemohu vzíti a že jen zbytečně jsem ji znepokojoval; řeknu Marii Vasiljevně — ostatně jí není třeba nic povídat, řeknu jejímu manželu, že já, ničema, jsem jej podváděl; s dědictvím naložím tak, abych dokázal pravdu. Řeknu jí, Kaťuši, že jsem ničema, že jsem se na ní prohřešil, a učiním vše, co mohu, abych ulehčil její osud. Ano, vyhledám ji a budu ji prositi, aby mi odpustila. Ano, jako děti prosí, budu prositi za odpuštění.“

Zastavil se.

„Ožením se s ní, je-li toho třeba.“

Zastavil se, sepial ruce na prsou, jak to dělával, když byl maličký, zdvihl oči a řekl:

„Bože, pomoz mi a pouč mne, přijď a sestup do mne a očisti mne od všeliké pohany.“

Modlil se, prosil Boha, aby mu pomohl, aby ho očistil, a zatím to, oč prosil, už se dělo. Bůh, který v něm žil, probudil se v jeho přiznání. Našel jej v sobě a proto pocítil nejenom svobodu, bodrost a radost ze života, ale všechnu mohutnost dobra. Poznal, že je schopen vykonati vše, vše nejlepší, co jen může člověk učinit.

V jeho očích byly slzy, když si to říkal, slzy dobré i špatné. Dobré slzy proto, že to byly slzy radosti nad tím, že v sobě probudil duchovní bytost, která po všechna ta léta v něm spala, a špatné proto, že to byly slzy radosti nad sebou samým, nad svou ctností.

Bylo mu horko. Popošel k oknu, s něhož byly už vnitřní rámy odstraněny a otevřel je. Okno vedlo do zahrady. Byla měsíčná, svěží, tichá noc. Ulicí zarachotila kola a potom vše zase umlklo. Přímo pod oknem bylo viděti stín větví holého vysokého topolu, jenž se všemi svými rozsochami jasně se rýsoval na písku čistého prostranství. Nalevo byla střecha kůlny; zdála se bílou v jasném světle luny. Vpředu proplétaly se větve stromů, za nimiž vystupoval černý stín topolu. Něchljudov pozoroval střechu i sad, osvětlený lunou, i stín topolu a cítil i vdechoval oživující čerstvý vzduch.

„Jak je to krásné, jak je to krásné, Bože můj, jak je to krásné!“ — tlumočil to, co bylo v jeho duši.