ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Konečně předseda ukončil svoji řeč, vzal listinu s otázkami a odevzdal ji hlavnímu porotci. Ostatní porotci též vstali a jsouce rádi, že mohou odejíti a nevědouce, co počít se svýma rukama, jako by se čehosi styděli, odcházeli jeden za druhým do radní síně. Jen se za nimi dveře zavřely, přistoupil ke dveřím četník a vytasiv šavli z pochvy, opřel ji o rameno a stanul. Obžalované rovněž odvedli. Soudcové se zdvihli a odešli.

Když porotci vešli do radní síně, vyňali opět nejprve cigarety a kouřili. Nepřirozenost a faleš jejich postavení, již v menší nebo větší míře cítili tam, v sále, pominuly, jakmile vešli do radní síně a zapálili si cigarety; s pocitem ulehčení se usadili a hned začal živý rozhovor.

— Děvče je nevinné, hloupě se do toho zapletlo, — řekl dobrodušný kupec, — musí se jí to prominouti.

— O tom právě musíme rozhodnouti, — odvětil hlavní porotce, — nesmíme se poddávati osobním dojmům.

— Pěkné resumé podal předseda, — poznamenal plukovník.

— Hm, pěkné! Div jsem neusnul.

— Hlavní věc je, že služebnictvo nemohlo věděti o penězích, kdyby Maslová s ním nebyla smluvena, — řekl úředník-žid.

— Tedy myslíte, že kradla? — ptal se jeden z porotců.

— Za nic neuvěřím, — vzkřikl dobrodušný kupec, — všecko nadrobila ta červenooká šelma.

— No, všichni jsou hodní, — řekl plukovník.

— Ale vždyť říká, že do pokoje nevešla.

— A vy jí věříte? Za nic na světě bych té ničemnici nevěřil.

— Měla klíč.

— Cože? Co měla?

— A co ten prsten?

— Vždyť sama o tom vypravovala, — zvolal opět kupec. — Kupec byl karachterní, napil se a uhodil ji. No a potom, toť se ví, bylo mu jí líto. Na, povídá, neplač. Byl to už takový podivný člověk; však jsme slyšeli, že měl dva lokte a dvanáct veršků a snad osm pudů.

— To je vedlejší, — přerušil jej Petr Gerasimovič, — důležité je, zdali ona je navedla a nastrojila celou věc nebo udělalo-li to služebnictvo.

— Sluhové to nemohli udělat, vždyť ona měla klíč.

Nesouvislý rozhovor trval dosti dlouho.

— Tedy dovolte, pánové, — řekl hlavní porotce.

— Sedněme si a uvažujme. Račte, — řekl, sedaje na předsednické místo.

— Taková děvčata, to jsou ničemnice, — řekl úředník a na důkaz toho, že hlavní vinnicí je Maslová, vypravoval, jak jedna taková ukradla na boulevardu jeho příteli hodinky.

Pak plukovník vyprávěl o ještě podivnějším případu krádeže stříbrného samovaru.

— Pánové, prosím podle otázek, — řekl hlavní porotce, poklepávaje tužkou na stůl.

Všichni umlkli. Otázky zněly:

1. Jest vinen Šimon Petrovič Kartinkin, 33 letý sedlák z vesnice Bořků, Krapiveňského Újezdu, tím, že 17. ledna roku 188* v městě N., chtěje s jinými osobami připraviti o život kupce Smělkova, dal mu v koňaku jed a pak po otrávení uloupil mu 2500 rublů a briliantový prsten?

2. Jest vinna zločinem, vylíčeným v první otázce, 43 letá občanka Eufimie Ivanovna Bočková?

3. Jest vinna zločinem, vylíčeným v první otázce, 27 letá občanka Jekatěrina Michajlovna Maslová?

4. Není-li obžalovaná Eufimie Bočková vinna podle první otázky, je snad vinna tím, že 17. ledna roku 188* v městě N., jako služebná v hotelu „Mauritanie“, tajně uloupila ze zavřeného cestovního kufříku tam ubytovaného kupce Smělkova 2500 rublů, když dříve otevřela kufřík ukradeným klíčem?

Hlavní porotce přečetl první otázku.

— Tak co, pánové?

Na tuto otázku odpověděli všichni velmi brzy: „Ano, vinen.“ Uznávali, že se Kartinkin účastnil otrávení i loupeže. Nesouhlasil pouze jeden starý artělščík,^[16] který na všecky otázky odpovídal: nevinen.

Hlavní porotce myslil, že neporozuměl otázce a vysvětloval mu, že je nepochybno, že Kartinkin a Bočková jsou vinni, ale artělščík odpověděl, že rozumí, ale že přece je lépe mít slitování. „My sami také nejsme svatí,“ — řekl a zůstal při svém mínění.

Na druhou otázku o Bočkové, po dlouhých řečech a výkladech, odpověděli: „Nevinna,“ ježto nebylo jasných důkazů o její účasti při otrávení, na což zejména poukazoval její advokát.

Kupec, chtěje osvoboditi Maslovou, stál na tom, že Bočková — je hlavní původkyní všeho. Mnozí porotci s ním souhlasili. Ale hlavní porotce, chtěje se říditi přísně podle zákona, pravil, že není důkazů její viny na otrávení. Po dlouhých sporech zvítězilo mínění hlavního porotce.

Na čtvrtou otázku o Bočkové odpověděli: „ano, jest vinna,“ ale na naléhání artělščíka dodali: „ale zasluhuje milosti.“

Třetí otázka o Maslové vyvolala prudký spor. Hlavní porotce dokazoval, že jest vinna otrávením i loupeží, kupec nesouhlasil, a rovněž plukovník, úředník a artělščík. Ostatní byli jaksi na vahách, ale mínění hlavního porotce převládalo, hlavně proto, že všichni porotci byli unaveni a ochotně klonili se k tomu mínění, které slibovalo rychlejší shodu a tím také konec přelíčení.

Ze všeho toho, co se objevilo při soudním líčení, a z toho, jak znal Maslovou, nabyl Něchljudov přesvědčení, že není vinna ani loupeží, ani otrávením. S počátku se domníval, že to všichni uznají. Ale když viděl, že vlivem neobratného hájení kupcova, jemuž se patrně Maslová líbila, což ostatně ani neskrýval, hlavně však pro odpor hlavního porotce a všeobecnou únavu — rozhodnutí kloní se k vině, chtěl se ozvati, ale bylo mu strašno mluviti za Maslovou. Zdálo se mu, že všichni rázem poznají jeho poměr k ní. Cítil však, že to tak nemůže nechati a musí se jí ujat. Červenal se a bledl a již již chtěl mluviti, když Petr Gerasimovič, až dosud mlčící, patrně podrážděný autoritativním tónem hlavního porotce, začal mu odporovat a přednesl totéž, co chtěl říci Něchljudov.

— Dovolte, — řekl, — vy pravíte, že uloupila peníze proto, že měla klíč. Což si nemohlo služebnictvo otevřít nepravým klíčem?

— No ovšem, no ovšem. — potakal kupec.

— Nemohla také vzíti peníze, poněvadž je neměla kam uschovati.

— To já také říkám, — potvrzoval kupec.

— Ale nejspíše její příjezd domácímu služebnictvu tu myšlenku vnukl, takže použilo příležitosti a potom všecko svedlo na ni.

Petra Gerasimoviče zmocnila se podrážděnost, která přešla i na hlavního porotce, jenž proto zvlášť umíněně hájil své opačné mínění. Ale Petr Gerasimovič mluvil tak přesvědčivě, že většina s ním souhlasila a uznala, že Maslová nebyla účastna loupeže peněz a prstenu a že prsten byl jí darován. Když se projednávala její účast na otrávení, kupec, ohnivý její obhájce, opět prohlásil, že je nevinna, ježto neměla příčiny, proč by jej otrávila. Avšak hlavní porotce řekl, že je vinna, poněvadž sama se přiznala, že mu dala prášek.

— Dala, ale myslila, že je to opium, — řekl kupec.

— I opiem mohla ho o život připraviti, — namítl plukovník, jenž rád ustupoval, a začal hned vypravovati o tom, jak se jeho švagrová otrávila opiem a byla by zemřela, nebýt okamžitého zákroku blízkého lékaře. Plukovník vypravoval tak nadšeně, s takovým přesvědčením a vážností, že se ho nikdo neodvážil přerušiti. Jen obchodní úředník, sveden jeho příkladem, rozhodl se jej přerušiti, aby vypověděl svoji historii.

— Někteří si zvyknou tak, — začal, — že mohou vzíti až čtyřicet kapek; já mám příbuzného…

Ale plukovník nedal se vyrušiti a pokračoval, jaký účinek mělo opium na jeho švagrovou.

— Ale vždyť už je pět hodin, pánové, — řekl jeden porotce.

— Tak co, pánové, — obrátil se ke všem hlavní porotce, — uznáme ji vinnou, ale tak, že úmyslu loupiti neměla a peněz neukradla. Nuže?

Petr Gerasimovič, spokojený svým vítězstvím, souhlasil.

— Ale zasluhuje milosti.

Všichni souhlasili, jenom artělščík trval na tom, aby se řeklo: „Nevinna“.

— Ale vždyť je to stejné, — vykládal hlavní porotce, — řekneme-li: „úmyslu loupiti neměla a peněz neukradla“, tedy je nevinna.

— Nechte to tak a připojte: „zasluhuje milosti“, to znamená, že i to, co zbývá, má se prominouti, — vesele pronesl kupec.

Všichni byli tak unaveni a tak popleteni, že nikoho nenapadlo přidati k odpovědi: „ano, ale neměla úmyslu připraviti ho o život.“

Něchljudov byl tak rozechvěn, že rovněž toho nepozoroval. V této formě byly odpovědi také přineseny do sálu.

Rabelais píše, že jurista, k němuž se přišli soudit, když se odvolal na všechny možné zákony a přečetl dvacet stránek nesmyslné právnické latiny, navrhl sporným stranám, aby vrhaly kostky: sudá, lichá. Bude-li sudá, jest v právu žalobce, padne-li lichá, jest v právu obžalovaný.

Tak tomu bylo i zde. Toto a ne jiné rozhodnutí bylo přijato ne snad proto, že všichni souhlasili, ale především proto, že předseda, podávaje tak dlouho své resumé, neřekl v tomto případě to, co vždy říkal, že totiž v odpovědi mohou říci: ano, vinna, ale bez úmyslu připraviti o život; za druhé proto, že plukovník široce a zdlouhavě vypravoval historii své švagrové; za třetí proto, že Něchljudov byl tak rozechvěn, že nepostřehl opominutí poznámky „bez úmyslu připraviti o život“ a myslil, že poznámka „bez úmyslu oloupiti“ ruší celé její obvinění; za čtvrté proto, že Petr Gerasimovič nebyl v komnatě (vyšel ven právě, když hlavní porotce četl otázky a odpovědi), ale hlavně proto, že všichni byli unaveni a chtěli se už co nejdříve všeho zbavit. Proto tedy souhlasili s tím rozhodnutím, jímž se vše nejrychleji skončí.

Porotci zazvonili. Četník, stojící s tasenou šavlí u dveří, zastrčil ji do pochvy a vzdálil se. Soudcové usedli na svá místa porotci jeden po druhém vstoupili.

Hlavní porotce se slavnostní tváří nesl list. Popošel k předsedovi a podal mu jej. Předseda jej přečetl a zřejmě udiven rozhodil rukama, obrátil se k přísedícím a radil se s nimi. Byl překvapen tím, že porotci, přidavše v jedné otázce poznámku: „bez úmyslu oloupiti“, neučinili tak i v druhé: „bez úmyslu připraviti o život“. Maslová podle toho nekradla, neoloupila a při tom otrávila člověka bez jakéhokoli cíle.

— Podívejte se, jak nesmyslně rozhodli, — řekl předseda členu ma lavici. — Vždyť to znamená Sibiř a ona je nevinna!

— Jak to — nevinna? — řekl přísný přísedící.

— Ano, prostě nevinna. Podle mého přesvědčení jest to případ spadající pod paragraf 817. (§ 817 praví, že shledá-li soud obvinění nespravedlivým, může zrušiti usnesení poroty.)

— Co vy o tom soudíte? — obrátil se předseda k dobrému přísedícímu.

Tázaný hned neodpověděl, nýbrž pohlédl na číslo listiny, jež před ním ležela, a sečetl číslice čísla, hodlaje, bude-li součet dělitelen třemi, souhlasiti. Přes to, že dělitelen nebyl, ve své dobrotě souhlasil.

— Myslím také tak, — řekl.

— A vy? — obrátil se předseda k hněvivému přísedícímu.

— Nikdy! — odpověděl rozhodně. — Beztak už noviny píší, že poroty osvobozují zločince, co bychom pak četli, kdyby soud osvobozoval! Žádným způsobem nesouhlasím.

Předseda podíval se na hodinky.

— Škoda, ale co dělat, — a podal otázky hlavnímu porotci, aby je přečetl.

Všichni vstali a hlavní porotce, přešlapuje, odkašlal a přečetl otázky i odpovědi. Všichni právníci: tajemník, obhájce, ba i náměstek státního zástupce jevili údiv.

Obžalovaní seděli nehnutě, nechápajíce patrně významu otázek. Pak se všichni posadili a předseda ptal se státního zástupce, jaký trest navrhuje obžalovaným.

Státní zástupce, rozradostněn neočekávaným úspěchem vůči Maslové a připisuje tento úspěch svému řečnickému umění, nahlédl kamsi, povstal a řekl:

— Navrhuji, aby Šimon Kartinkin byl potrestán podle paragrafu 1452 a podle čtvrtého odstavce § 1453, Eufimie Bočková podle § 1659 a Jekatěrina Maslová podle § 1454.

Byly to nejpřísnější tresty, jež vůbec bylo možno uložiti.

— Soud se vzdálí, aby vynesl rozsudek, — řekl předseda, vstávaje.

Všichni se zdvihli a s ulehčením i příjemným pocitem vykonaného dobrého díla vyšli nebo se procházeli po sále.

— Ale vždyť my jsme to, baťuško, hanebně provedli, — řekl Petr Gerasimovič, přistoupiv k Něchljudovu, jemuž hlavní porotce něco vypravoval. — Vždyť my jsme ji odsoudili na Sibiř!

— Co to říkáte? — vzkřikl Něchljudov, tentokráte vůbec nepozoruje nepříjemné učitelovy familiárnosti.

— No opravdu, — řekl Petr Gerasimovič. — Nedali jsme do odpovědi klausule: „vinna, ale bez úmyslu připraviti o život“. Právě mně to říkal tajemník — státní zástupce navrhuje jí patnáct let káznice.

— Vždyť jste tak rozhodli, — řekl hlavní porotce.

Petr Gerasimovič se začal příti a tvrdil, že je to samozřejmé: když neukradla peněz, nemohla míti také úmyslu připraviti ho o život.

— Ale vždyť jsem přečetl odpovědi dříve, než jsme vyšli, — omlouval se hlavní porotce. — Nikdo nic nenamítal.

— V té době vyšel jsem z komnaty, — řekl Petr Gerasimovič. — A jak vy jste to propásl?

— Já jsem na nic nemyslil… — řekl Něchljudov.

— Tu to máte: nemyslil!

— Však je to ještě možno napraviti, — řekl Něchljudov.

— Ba ne — teď už je konec.

Něchljudov podíval se na obžalované. Všichni stále tak seděli nehybně za mříží před vojáky. Maslová se čemusi usmívala. V duši Něchljudova ozval se škaredý pocit. Myslil dříve, že bude osvobozena a zůstane ve městě, a nevěděl, jak by se k ní byl zachoval. Tato myšlenka byla velmi trapná. Avšak káznice a Sibiř rázem ničily možnost veškerého dalšího styku: postřelený pták přestal by se tak v lovecké torbě zmítati a na sebe upozorňovati.