ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Od prokurátora jel Něchljudov do budovy vyšetřovanců. Ale ukázalo se, že tam není žádné Maslové, a inspektor oznámil Něchljudovu, že bude patrně ve staré vypovězenecké věznici. Něchljudov tam odejel.

Skutečně, Jekatěrina Maslová tam byla.

Vzdálenost od budovy vyšetřovanců k vypovězenecké věznici byla ohromná a Něchljudov přijel k věznici až večer. Chtěl přistoupiti ke dveřím ohromné chmurné budovy, ale strážný jej nepustil a zazvonil sám. Ihned vyšel dozorce, jemuž Něchljudov ukázal svou vstupenku. Ale dozorce řekl, že bez inspektora nemůže ho vpustiti. Něchljudov vydal se k inspektorovi. Když už vystupoval po schodech, uslyšel za dveřmi zvuky jakési rázné, složité skladby, hrané na pianě. Když mu otevřela dveře hněvivá služka se zavázaným okem, zvuky ty jakoby se vyřítily z komnaty — téměř jej ohlušily. Byla to zastaralá rhapsodie Lisztova, překrásně hraná, ale jen k jednomu místu. Jakmile přišlo toto místo, začala hra znovu. Něchljudov zeptal se obvázané služky, je-li inspektor doma.

Služka odpověděla, že nikoliv.

— Přijde brzy?

Rhapsodie opět se zastavila a opět se rychle a šumně opakovala až k začarovanému místu.

— Zeptám se.

Služka odešla.

Lisztova rhapsodie se právě znovu rozběhla, když tu náhle, ještě před začarovaným místem, se přervala a bylo slyšeti hlas:

— Řekni mu, že ne, že se teď nevrátí. Je na návštěvě. Co pořád obtěžují, — mluvil ženský hlas za dveřmi a rhapsodie znovu začala, ale opět byla přerušena. Zarachotila odstavovaná židle. Rozhněvaná pianistka chtěla patrně sama vyčiniti dotěrnému návštěvníku, přicházejícímu v tak nezvyklou hodinu.

— Tatínek není doma, — řekla hněvivě ve dveřích bledá dívka nakadeřených vlasů, žalostného vzhledu, se zsinalou pletí pod unylýma očima. Ale když spatřila mladého člověka v pěkném svrchníku, zmírnila tón. — Vejděte, prosím… Čeho si přejete?

— Viděti uvězněnou.

— Jistě politickou?

— Ne, politickou ne. Mám dovolení od státního zástupce.

— No, já nevím, tatínek není doma. Ale vejděte, prosím, — zvala ho opět z malinké předsíně. — Nebo se obraťte k pomocníkovi, teď je v kanceláři, promluvte si s ním. Jak se jmenujete?

— Děkuji vám, — řekl Něchljudov, neodpovídaje na otázku a vyšel.

Ještě se za ním dveře ani nezavřely, když opět rozlehly se rychlé a veselé zvuky rhapsodie, tak se nehodící k místu, kde se ozývaly, a k tváři ubohého děvčete, jež se jim namáhavě učilo.

Venku potkal Něchljudov mladého důstojníka s nakroucenými a nabarvenými kníry a zeptal se ho na pomocníka inspektorova. Byl to sám pomocník. Vzal vstupenku, prohlédl ji a řekl, že platí do věznice vyšetřovaných a on mu proto nemůže sem povoliti přístup. — „A už je také pozdě. Račte přijíti zítra. V deset hodin jsou návštěvy dovoleny všem; přijeďte, inspektor sám bude doma. Potom se můžete viděti ve společné hovorně a dovolí-li inspektor, tedy i v kanceláři.“

Tak, aniž se domohl toho dne shledání, odejel Něchljudov domů. Vzrušený myšlenkou, že ji uvidí, šel po ulicích, vzpomínaje teď ne na soud, ale na rozmluvu se státním zástupcem a s inspektorem. Tím, že usiloval, aby se s ní setkal, že pověděl státnímu zástupci o svém úmyslu a že byl ve dvou věznicích, byl tak rozčilen, že se dlouho nemohl upokojiti. Když přijel domů, vzal svoje dávno netknuté deníky, pročetl v nich některá místa a zapsal toto: „Dva roky jsem již nepsal a domníval jsem se, že se už nikdy nevrátím k tomuto dětinství. Ale nebylo to dětinství, nýbrž rozhovor s sebou samým, s tím opravdovým božským ‚já’, které žije v každém člověku. Po všechen čas toto ‚já’ spalo a neměl jsem s kým rozprávěti. Probudila je neočekávaná událost 28. dubna při přelíčení, kde jsem byl porotcem. Na lavici obžalovaných uviděl jsem ji — mnou oklamanou Kaťuši, v trestaneckém plášti. Nedorozuměním a mou vinou odsoudili ji do káznice. Odebral jsem se ihned k státnímu zástupci a do věznice. Nepustili mě k ní. Rozhodl jsem se, že učiním vše, abych ji uviděl, před ní se kál a smazal svou vinu třeba i sňatkem. Hospodine, pomoz mi! V duši je mi tak radostně, tak dobře!“