ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Něchljudov očekával, že Kaťuša už při prvními shledání, až ho uvidí a pozná, že má úmysl jí sloužiti a činiti pokání, se zaraduje, bude dojata a stane se opět Kaťuší, ale s hrůzou poznal, že Kaťuše už nebylo a že jest jen Maslová. To ho uvedlo v podivení, ba v úžas.

Nejvíce jej zaráželo, že se Maslová nejen nestyděla za svůj stav — ne snad za to, že je ve vězení (za to se styděla), a za to, že je prostitutkou, — ale dokonce se zdálo, jako by tím byla spokojena, ba chlubila se. A zatím tomu ani jinak být nemohlo. Každý člověk, aby mohl jednati, musí svou činnost pokládati za vážnou a dobrou. A proto, ať je v jakýchkoliv poměrech, zcela určitě sestaví si na lidský život takový povšechný názor, při němž jeho vlastní činnost zdá se mu vždy dobrou a vážnou.

Obyčejně se myslívá, že zloděj, vrah, vyzvědač nebo prostitutka uznávají své zaměstnání za špatné a musí se za ně stydět. Ale právě naopak. Lidé, kteří se osudem, svými hříchy a chybami ocitli v odlišných poměrech, ať už jsou sebe špatnější, sestavují si na život takový názor, podle něhož jejich postavení zdá se jim dobrým a postačujícím. A k utvrzení tohoto názoru přidržují se takoví lidé instinktivně těch kruhů, v nichž souhlasí se s pojmy, které si oni sestavili o svém životě a o svém místě v něm. Nás to zaráží, jde-li o zloděje, chlubícího se svou obratností, o prostitutky, chvástající se zkažeností, nebo vrahy, honosící se ukrutností. Ale zaráží nás to jen proto, že kruh těchto lidí je omezený a — co hlavního — že my jsme mimo něj.

Ale což není týž zjev i mezi boháči, chlubícími se svým bohatstvím, t. j. loupežnictvím, — mezi vojenskými veliteli, chlubícími se svým vítězstvím, t. j. vraždami, — mezi vládci, chlubícími se svou mocí, t. j. násilím? My nevidíme u těchto lidí jejich zvrácených náhledů o životě, o dobru a zlu, jimiž omlouvají své postavení, jen proto, že kruh lidí s takovými zvrácenými náhledy — je veliký a my sami k němu náležíme.

Takový názor na život a na vlastní postavení v něm vytvořila si i Maslová. Byla prostitutkou, odsouzenou do káznice, a přesto si utvořila takový světový názor, podle kterého mohla býti s sebou spokojena, ba i chlubiti se před lidmi svým postavením.

Tento světový názor zakládal se na tom, že hlavní blaho mužů, a to všech bez výjimky — starých, mladých, gymnasistů i generálů, vzdělaných i nevzdělaných, — spočívá v pohlavním obcování s půvabnými ženami a že proto všichni mužové, ačkoliv se přetvařují, že jsou zaměstnáni jinými věcmi, přejí si ve skutečnosti jen tohoto jediného. Ona — jako půvabná žena — může uspokojiti nebo neuspokojiti tuto jejich tužbu a proto je — důležitou a nutnou lidskou bytostí. Všechen její dřívější a nynější život potvrzoval správnost tohoto názoru.

Během deseti let, všude, kde byla, počínajíc Něchljudovem a starým komisařem a končíc vězeňskými dozorci, viděla, že všichni mužové po ní toužili, neviděla a nepozorovala mužů, kteří by po ní netoužili. A proto celý svět zdál se jí shromaždištěm lidí rozvášněných smyslností, číhajících na ni na všech stranách a snažících se všemožnými prostředky — klamem, násilím, koupí, lstí — dostati ji do své moci.

Tak nazírala Maslová na život a při takovém životním názoru nejen že nebyla poslední bytostí lidskou, nýbrž naopak velmi důležitou. A Maslová cenila si tento životní názor nade vše na světě, — a musila si jej ceniti, poněvadž kdyby jej změnila, pozbývala významu, který jí tento názor skýtal v lidské společnosti. A proto, aby neztratila svého významu v životě, instinktivně držela se kruhu těch lidí, kteří se dívali na život tak jako ona. Cítila, že Něchljudov chce ji vyvésti do jiného světa; bránila se mu, tušíc, že v tom světě, do něhož ji vábí, musí ztratiti toto své místo v životě, které jí dávalo sebedůvěru a sebeúctu. Z téže příčiny zaháněla i vzpomínky na první mladost a na první styky s Něchljudovem. Ty vzpomínky neshodovaly se s jejím nynějším světovým názorem a proto byly úplně vymazány z její paměti či spíše tajily se kdesi v její paměti netknuty, ale byly tak uzavřeny a zazděny, jako včely zazdívají v buňkách své larvy, které dovedou zničiti celé včelí dílo, aby k nim nebylo žádného přístupu. A proto nynější Něchljudov nebyl pro ni oním člověkem, kterého kdysi milovala čistou láskou, nýbrž jen bohatým pánem, jehož možno a nutno vykořistiti a s nímž mohou býti jen takové styky jako se všemi ostatními muži.

„Ne, hlavní jsem jí nemohl říci,“ — myslil si Něchljudov, míře s obecenstvem k východu. — „Neřekl jsem jí, že se s ní ožením. Neřekl, ale udělám to.“

Dozorci stáli u dveří a vypouštěli návštěvníky a opět je oběma rukama počítali, aby přespočetný člověk nevyšel nebo nezůstal ve věznici. Teď již Něchljudova neuráželo, že jej při tom udeřili po zádech, — ba ani toho nepozoroval.