ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když byla prohlídka skončena, prohlásil předseda soudní řízení za skončené a bez přestávky, chtěje vše co nejrychleji odbýti, udělil slovo žalobci, doufaje, že je také člověk a taktéž chce kouřit a obědvat a že bude milosrdný.

Ale náměstek státního zástupce nebyl milosrdný ani k sobě ani k ostatním. Byl od přírody velmi hloupý, ale přesto potkalo jej to neštěstí, že ukončil gymnasium s vyznamenáním a na universitě obdržel odměnu za svou práci o servitutech dle práva římského. Byl proto velmi sebevědomý, sám sebou spokojený (utvrzovaly ho v tom ještě velké úspěchy u dam) a proto neobyčejně hloupý. Když mu bylo dáno slovo, pomalu vstal, ukázal celou svou graciésní postavu, položil obě ruce na psací stůl, lehce naklonil hlavu, rozhlédl se po sále, vyhýbaje se při tom očima obžalovaným, a začal:

— Případ, páni porotci, o němž máte rozhodnouti, — začal svou řeč, již si připravil za četby aktů a protokolů, — jest charakteristický, mohu-li tak říci, zločin.

Řeč náměstka státního zástupce měla míti podle jeho domnění všeobecný význam, podobně jako znamenité řeči, které pronesli věhlasní advokáti. Pravda, mezi diváky seděly jen tři ženy: švadlena, kuchařka a Šimonova žena a ještě jeden kočí, ale to nic neznamenalo. I ti výtečníci kdysi tak začínali. A pravidlem náměstka státního zástupce bylo, aby byl vždy na výši svého postavení, t. j. aby pronikl až ke kořenu psychologického významu zločinu a obnažil rány společnosti.

— Vidíte před sebou, páni porotci, charakteristický, mohu-li se tak vyjádřiti, zločin konce století, který na sobě nese, abych tak řekl, specifické rysy počínajícího úpadku. V naší době podléhají mu zejména ty elementy naší společnosti, které se nalézají pod zvláště palčivými paprsky tohoto procesu…

Náměstek státního zástupce velmi dlouho hovořil. Chtěl uvésti jednak všechny ty důkazy, jež si vymyslil, jednak — a to bylo hlavní — se snažil, aby se ani na minutu nezastavil a tak to provedl, aby jeho řeč plynula bez zastávky pět čtvrtí hodiny. Jen jednou se zastavil a dosti dlouho polykal sliny, ale brzy se zase vzpamatoval a nahradil omeškání ještě krásnějšími řečnickými obraty. Mluvil hned něžným, lichotivým hlasem, přešlapuje při tom a hledě na porotce, hned tichým, úředním tónem, nahlížeje do poznámek, hned zase zvučným, přesvědčivým hlasem, obraceje se k porotcům nebo divákům. Na obžalované, kteří se vpili do něho očima, ani jednou se nepodíval. V jeho řeči bylo všechno to nejnovější, co bylo tehdy v módě v jeho prostředí a co se pojímalo a dosud pojímá jako poslední slovo vědecké moudrosti. Byla tu dědičnost i vrozená zločinnost, Lombroso i Tard, evoluce i boj o bytí, hypnotism i vnuknutí, Charcot i dekadence.

Kupec Smělkov podle charakteristiky náměstka státního zástupce byl typ nezkaženého ruského člověka široké upřímné povahy, který ve své důvěřivosti a velkodušnosti upadl do rukou hluboce zkažených lidí.

Šimon Kartinkin byl atavistický plod nevolnictví, člověk bez vzdělání, bez principů, ba i bez náboženství. Eufimie byla jeho milenka a oběť dědičnosti. Hlavní hybnou pružinou zločinu byla Maslová, jedna z nejnižších představitelek dekadence. „Tato žena,“ mluvil náměstek státního zástupce, „měla vychování; slyšeli jsme zde výpověď před soudem její zaměstnavatelky. Nejenže dovede číst a psát, umí i francouzsky. Jest sirotek a nese patrně v sobě zárodky zločinnosti; byla vychována v šlechtické rodině a mohla se živiti poctivou prací, ale opouští své dobrodince, oddává se vášním a aby je ukojila, odchází do vykřičeného domu, kde vyniká nad své družky vzděláním a hlavně, jak jste dnes slyšeli, páni porotci, od její zaměstnavatelky, uměním působiti tou tajemnou vlastností, v poslední době zejména školou Charcotovou prozkoumanou a známou pode jménem vnuknutí. Touto vlastností ovládá ruského bohatýra, dobrodušného, důvěřivého Sadka, bohatého hosta,^[15] a využívá svého vlivu k tomu, aby jej nejdříve okradla a potom nelítostně připravila o život.“

— No, ten se nějak rozpovídal, — pronesl předseda s úsměvem, nakláněje se k přísnému přísedícímu.

— Hlupák, — řekl přísný přísedící.

— Páni porotci, — pokračoval zatím náměstek státního zástupce, prohýbaje se graciésně v tenkém pase, — ve vašich rukou je osud těchto osob, ale ve vašich rukou je také osud společnosti, na kterou působíte svým rozhodnutím. Vnikněte ve význam tohoto zločinu, v nebezpečí, hrozící lidské společnosti od takových, abych tak řekl, chorobných individuí, jako je Maslová a chraňte ji před nákazou, chraňte nevinné, křehké elementy této společnosti před nákazou a často i zkázou.“

A jakoby sám byl zdrcen vážností blízkého rozhodnutí, náměstek státního zástupce, zřejmě nadšený svou řečí, spustil se do svého sedadla.

Smysl jeho řeči, nehledě na její řečnické ozdoby, byl ten, že Maslová hypnotisovala kupce, vloudila se v jeho důvěru a vešla do pokoje s klíčem pro peníze; chtěla všecko vzíti sama pro sebe, ale byla překvapena Šimonem a Eufimií a musela se s nimi rozděliti. Potom, aby ukryla stopy svého zločinu, přijela s kupcem do hostince a tam jej otrávila.

Po řeči náměstka státního zástupce se stolice advokátů vstal člověk středních let ve fraku se širokým límcem a bílou, naškrobenou náprsenkou a hbitou řečí hájil Kartinkina a Bočkovou. Byl to jejich obhájce. Ospravedlňoval oba a vinu sváděl na Maslovou.

Vyvracel výpověď Maslové o tom, že Bočková a Kartinkin byli spolu s ní, když brala peníze, a tvrdil, že výpovědi její, jako usvědčené travičky, nemohou míti váhy. „Peníze, dva tisíce pět set rublů,“ mluvil advokát, „mohly býti vydělány dvěma pracovitými a čestnými lidmi, kteří dostávali tři až i pět rublů denně od hostů. Peníze kupcovi uloupila Maslová a někomu dala nebo dokonce ztratila, ježto nebyla při smyslech. Otrávení provedla jedině Maslová.“

Proto žádal porotce, aby uznali Kartinkina a Bočkovou nevinnými loupeží peněz; pakli jsou vinni loupeží, tedy bez účasti na otrávení a bez předem promyšleného úmyslu.

Nakonec advokát, aby bodl náměstka státního zástupce, poznamenal, že skvělé úvahy páně náměstkovy o dědičnosti, ačkoliv objasňují vědeckou otázku dědičnosti, v tomto případě nejsou na místě, poněvadž Bočková je — dcera neznámých rodičů.

Náměstek hněvivě, jako by chtěl kousnouti, něco si zapsal na papír a s pohrdavým údivem pokrčil rameny.

Potom vstal obhájce Maslové a nesměle, zajíkaje se, pronesl svou obhajovací řeč. Nevyvracel, že Maslová účastnila se loupeže peněz, stál jen ma tom, že neměla úmyslu otráviti Smělkova a dala mu prášek jen proto, aby usnul. Chtěl se také blýsknouti řečnickým uměním a poukázal na to, že Maslová byla svedena k hanebnému životu mužem, který žije bez trestu, kdežto ona je nucena nésti všecku tíhu svého pádu, ale tato exkurse do oblasti psychologie úplně selhala, takže všem bylo až trapno. Když zdlouhavě vykládal o krutosti mužů a bezbrannosti žen, předseda, chtěje mu ulehčiti, požádal jej, aby se nevzdaloval od věci.

Po tomto obhájci vstal opět náměstek státního zástupce a hájil svůj náhled o dědičnosti proti prvnímu obhájci. Je-li Bočková skutečně dcera neznámých rodičů, správnost nauky o dědičnosti nikterak není zviklána, ježto zákon o dědičnosti je vědecky zaručen, takže my můžeme odvoditi nejen zločin z dědičnosti, ale i dědičnost ze zločinu. A co se týče mínění obhájcova, že Maslová byla svedena k hanebnému životu „předpokládaným“ (on jedovatě zdůraznil: předpokládaným) mužem, všechny údaje mluví spíše pro to, že ona svedla mnohé oběti, jež prošly jejíma rukama. Po těchto slovech vítězoslavně usedl.

Potom byli vyzváni obžalovaní, aby se ospravedlnili.

Eufimie Bočková opakovala, že o ničem nevěděla a ničeho se neúčastnila a tvrdošíjně dovozovala, že vším je vinna Maslová.

Šimon jen několikráte opakoval:

— Děj se vůle vaše! Jsem nevinen.

Maslová neříkala nic. Na vyzvání předsedy, aby uvedla, co má na svou obranu, pozdvihla k němu oči, ohlédla se po všech jako uštvané zvíře, pak zase oči rychle sklopila a rozplakala se usedavým pláčem.

— Co je vám? — zeptal se kupec, uslyšev podivný zvuk, jenž náhle unikl jeho sousedu, Něchljudovu. Byl to potlačovaný vzlykot.

Něchljudov stále ještě nechápal významu svého nynějšího stavu a přičítal slabosti svých nervů stěží potlačovaný vzlykot a slzy deroucí se do očí. Nasadil si skřipec, aby je skryl, potom vyňal šátek a smrkal.

Strach před hanbou, kterou by na sebe uvalil, kdyby se všichni zde přítomní dověděli o jeho činu, potlačil boj odehrávající se v jeho duši. V této chvíli strach byl v něm ze všeho nejsilnější.