ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

— Račte vstoupiti, vaše jasnosti, očekávají vás, — řekl přívětivý, tlustý vrátný paláce Korčaginových, otvíraje tiše dubové dveře podjezdu, běhající v anglických závěsách. — Večeřejí, ale mám poručeno ihned vás uvésti.

Vrátný popošel ke schodišti a zazvonil.

— Je tam někdo? — ptal se Něchljudov, svlékaje se.

— Pan Kolosov a Michail Sergějevič, jinak jen rodina, — odpověděl vrátný.

Se schodiště vyhlédl krasavec lokaj ve fraku a v bílých rukavičkách.

— Račte, vaše jasnosti, — řekl.

Něchljudov vstoupil na schodiště a známým skvělým a prostranným sálem prošel do jídelny. Tam za stolem seděla celá rodina, kromě matky, kněžny Sofie Vasiljevny, která nikdy nevycházela ze svého kabinetu. V čele stolu seděl starý Korčagin, vedle něho po levici doktor, s druhé strany host, Ivan Ivanovič Kolosov, bývalý gubernský šlechtický maršálek, nyní ředitel banky, liberální přítel Korčaginův; pak s levé strany čtyřletá Missiina sestra a její vychovatelka miss Reder; s pravé strany naproti — bratr Missiin, Peťa, jediný syn Korčaginových, gymnasista VI. třídy, k vůli němuž celá rodina zůstávala ve městě, čekajíc, až odbude zkoušky, a student, jeho domácí učitel; potom nalevo — Jekatěrina Alexějevna, čtyřicetiletá slečna slavjanofilka; naproti ní Michail Sergějevič čili Míša Tělěgin, bratr Missiin, a na konci stolu Missi; vedle ní byl netknutý příbor.

— No, to je hezké. Sedněte si, jsme teprve u ryby, — řekl starý Korčagin, těžce a opatrně žvýtkaje umělými zuby, a obrátil k Něchljudovu oči bez patrných víček a krví podlité.

— Stěpane, — obrátil se s plnými ústy k tlustému, majestátnímu sluhovi, ukazuje očima na prázdný příbor. Ačkoliv Něchljudov dobře znal a mnohokráte viděl starého Korčagina i při obědě, nyní jaksi zvlášť nepříjemně překvapila jej ta červená tvář se smyslnými mlaskajícími rty nad ubrouskem za vestu zastrčeným a tlustá šíje, ale hlavně — celá ta vykrmená generálská postava.

Bezděky si vzpomněl na to, co věděl o ukrutnosti tohoto člověka, který Bůh ví proč — bylť bohat a z vynikající rodiny a nemusil vůbec sloužiti — dával, když byl vojenským krajským náčelníkem, mrskati a věšeti lidi.

— Hned posloužím vaší jasnosti, — řekl Stěpan, vyjímaje z bufetu, na němž stály stříbrné vázy, velkou naběračku, a kývl na krasavce-lokaje s licousy, který ihned upravoval vedle Missi netknutý příbor, pokrytý uměle složeným, naškrobeným ubrouskem s vyšitým erbem.

Něchljudov obešel stůl, tiskna všem ruku. Všichni, kromě starého Korčagina a dam, když se k nim přiblížil, vstávali. I toto obcházení stolu a tisknutí ruky všem přítomným, ačkoliv s většinou z nich nikdy ani nehovořil, zdálo se mu nyní zvlášť nepříjemným a směšným. Omluviv se, že se zpozdil, chtěl usednouti na prázdné místo na konci stolu mezi Missi a Jekatěrinu Alexějevou, ale starý Korčagin ho vybídl, aby nepije-li vodky, aspoň ochutnal zákusky u stolu. Byli tam raci, kaviár, sýry a sledi. Něchljudov nemyslil, že je tak hladov, ale sotva ochutnal chleba se sýrem, jedl s velikou dychtivostí.

— Nu což, podkopávali jste základy? — optal se Kolosov, užívaje ironicky fráze zpátečnického časopisu, který psal proti porotním soudům. — Osvobodili jste vinné, odsoudili nevinné?

— Podkopávali základy… Podkopávali základy… — opakoval se smíchem kníže, který neobmezeně důvěřoval v rozum a učenost svého liberálního přítele a druha.

Něchljudov nedbaje, že bude pokládán za nezdvořilého, Kolosovu neodpověděl, usedl k podané kouřící se polévce a pokračoval v jídle.

— Nechtě se ho najísti, — řekla Missi s úsměvem, dávajíc touto náměstkou „ho“ najevo, že je s ním důvěrná.

Kolosov zatím dovedně a hlasitě vypravoval obsah stati proti porotám. Bratranec Michail Sergějevič přitakal mu a vypravoval obsah jiné stati těchže novin.

Missi, jako vždy, byla velmi distinguée^[17] a prostě, ale vkusně oděna.

— Jste jistě hrozně unaven a hladov, — řekla Něchljudovu, když dojedl.

— Nikoliv, ne mnoho. A co vy? Podívali jste se na obrazy? — zeptal se.

— Ne, odložili jsme to. Ale byli jsme u Salamatových na lawntennisu. Mistre Croos hraje skutečně obdivuhodně.

Něchljudov sem přišel, aby se pobavil, a bývalo mu v tomto domě vždy příjemno nejen pro nádheru, která příjemně působila na jeho city, ale i pro onu atmosféru pochlebné přívětivosti, která ho tu tajemně obkličovala. A divná věc: dnes bylo mu v tomto domě všecko protivné — všichni, počínaje vrátným, širokým schodištěm, květy, lokaji, úpravou stolu až po Missi, která se mu teď zdála bez půvabu a nepřirozenou. Nepříjemný byl mu i samolibý, nechutný liberální tón Kolosova, nepříjemná byla mu býčí, smyslná postava starého Korčagina, nepříjemné byly francouzské fráze slavjanofilky Jekatěriny Alexějevny, nepříjemné byly rozpačité tváře vychovatelky a domácího učitele, a zvlášť nepříjemná mu byla náměstka „ho“, jíž o něm použili… Něchljudov byl vždycky v rozpacích, jak se má chovati k Missi: někdy, jako by se díval přimhouřenýma očima nebo jako při měsíčním světle, viděl v ní vše krásné: zdála se mu svěží, hezká, rozumná i opravdová… Ale náhle, jako by se podíval při jasném slunečním světle, nemohl neviděti všech jejích nedostatků. Dnes viděl všechny vrásky na jejím obličeji, znal, viděl ty uměle načesané vlasy, viděl ostré lokte a hlavně široký nehet na palci, upomínající na stejný nehet otcův.

— To je velice nudná hra, — vyslovil se Kolosov o tennisu, — mnohem veselejší byla lapta,^[18] již jsme hrávali jako děti.

— Ó, ne, vy neznáte lawntennisu. Je to strašně zábavné, — namítla Missi, pronášejíc slovo „strašně“ zvlášť nepřirozeně, jak se zdálo Něchljudovu.

Došlo ke sporu, jehož se účastnil i Michail Sergějevič a Kateřina Alexějevna. Jen vychovatelka, domácí učitel a děti mlčeli, patrně se nudíce.

— Věčné hádky! — s hlasitým smíchem řekl starý Korčagin, sňal ubrousek s vesty, zarachotil židlí — kterou ihned zachytil lokaj — a vstal od stolu. Po něm vstali ihned všichni ostatní a popošli ke stolku, kde stály nádobky s teplou vonnou vodou a vyplachujíce ústa, pokračovali v prázdném hovoru.

— Není-liž pravda? — obrátila se Missi k Něchljudovu, vybízejíc jej, aby potvrdil její náhled, — že v ničem nelze tak poznati povahu lidí, jako ve hře? — Pozorovala na jeho tváři onen ztrnulý a, jak se jí zdálo, odsuzující výraz, jehož se u něho tak bála a chtěla se dověděti, čím byl vyvolán.

— Opravdu nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlel, — odpověděl Něchljudov.

— Půjdete k maman? — ptala se Missi.

— Ano, ano, — řekl, vyjímaje cigaretu, takovým tónem, který jasně vyjadřoval, že by šel nerad.

Mlčky a tázavě podívala se na něj. Bylo mu stydno. „Skutečně, ty’s přijel k lidem jen proto, abys je nudil,“ — pomyslil si sám o sobě a snaže se býti roztomilým, řekl, že půjde s radostí, přijme-li ho kněžna.

— Ano, ano, maman bude ráda. Můžete tam také kouřiti. I Ivan Ivanovič je tam.

Domácí paní, kněžna Sofie Vasiljevna, nemohla se pohybovati. Osmý rok ležela v krajkách a stuhách, uprostřed sametu, zlacených ozdob, slonové kositi, bronzu, laku a květů, nikam nejezdila a přijímala, jak sama říkala, jen „své přátele“, t. j. všechno to, co podle jejího mínění jakýmkoliv způsobem vynikalo nad všednost. Něchljudov byl mezi těmi přáteli nejen proto, že byl považován za rozumného mladého muže, ale i proto, že jeho matka byla blízkou přítelkyní rodiny, jakož i proto, že bylo by dobře, kdyby se Missi za něho provdala.

Komnata kněžny Sofie Vasiljevny byla za velkým, a malým hostinským pokojem. Ve velkém pokoji Missi, jdouc před Něchljudovem, odhodlaně se zastavila, a chopivši se opěradla zlacené židle, podívala se na něho.

Byla by se tuze ráda provdala a Něchljudov byl dobrou partií. Kromě toho se jí líbil a ona si zvykla na myšlenku, že bude její; nikoliv ona jeho, ale on její. S bezděčnou, avšak tvrdošíjnou chytrostí, jaká bývá u duševně nemocných lidí, brala se k svému cíli. Teď se s ním rozhovořila proto, aby ho donutila vyjádřiti se.

— Poznávám, že se vámi něco přihodilo, — řekla, — co je vám?

Vzpomněl si na své setkání u soudu, zachmuřil se a zarděl se.

— Ano, přihodilo, — řěkl, chtěje býti pravdomluvným, — je to podivuhodná, neobyčejná a vážná příhoda.

— A jaká? Nemůžete mi ji říci?

— Teď nemohu. Dovolte, abych o ní pomlčel. Přihodilo se mi něco, co jsem si nemohl ještě ani řádně promysliti, — řekl a začervenal se ještě více.

— A mně to nepovíte? — Sval na její tváři se zachvěl a ona pohnula židlí, jíž se držela.

— Nikoliv, nemohu, — odvětil, cítě, že se sám sobě přiznává, že skutečně se mu stalo něco velmi vážného.

— Nu, tedy pojďme.

Pohodila hlavou, jako by odháněla zbytečné myšlenky a šla napřed nezvykle rychlými kroky.

Zdálo se mu, že nepřirozeně stiskla rty, aby zadržela slzy. Pocítil lítost a stud, že ji zarmoutil, ale věděl, že nejmenší slabost ho zničí, t. j. spoutá. Nyní se toho bál více než všeho jiného a tak mlčky došel s ní do kabinetu kněžnina.