ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Po celý další život zůstala tato jitřní pro Něchljudova jednou z nejradostnějších a nejsilnějších vzpomínek.

Když v černé tmě, tu a tam slabě osvětlené bělajícím se sněhem, brodě se v blátě, vjel na hřebci, který při pohledu na lampičky, zapálené kolem kostela, zastříhal ušima, na kostelní dvůr, služby boží už začaly.

Mužíci, poznavše synovce Marie Ivanovny, zavedli jej na suché místo, kde slezl, doprovodili ho do kostela a vzali koně, aby jej přivázali. Kostel byl plný svátečně nastrojeného lidu.

Na pravé straně byli mužíci: starci v kaftanech a láptích domácí výroby a v čistých bílých onucích a mladí mužíci v nových soukenných kaftanech, podpásaných světlými pasy, ve vysokých botách. Na levé straně ženy v červených hedvábných šátcích, plyšových blůzkách s křiklavě červenými rukávy a v pestrých, modrých, zelených a červených sukních, v botkách s podkůvkami. Za nimi stály skromné stařenky v bílých šátcích a v šedých kaftanech a staromodních sukních, ve střevících nebo nových láptích. Mezi nimi stály nastrojené děti s namaštěnými hlavami. Mužíci se křižovali a klaněli, potřásajíce dlouhými vlasy, ženy, zejména stařenky, upínaly vybledlé oči na ikonu se svíčkami, pevně tiskly složené prsty k šátku na čele, k ramenům a k životu a šeptajíce cosi, klaněly se nebo padaly na kolena. Děti, napodobujíce starší, horlivě se modlily, kdykoli se na ně někdo podíval. Zlatý ikonostas^[9] planul svíčkami, jež se všech stran obklopovaly zlatem ovinuté veliké svíčky. Na panikadile^[10] bylo také plno svící a s klirosu^[11] bylo slyšeti veselé nápěvy ochotníků-zpěváků řvoucích basů a tenkých diškantů.

Něchljudov prošel kupředu. Ve středu stála aristokracie: statkář se ženou a chlapcem v námořnické blůze, strážmistr, telegrafista, kupec ve vysokých botách s hladkými holínkami, okresní starosta s medailí a napravo od ambony^[12] za statkářkou Matrena Pavlovna ve fialových měnivých šatech, s bílou, odlišně lemovanou šálou a Kaťuša v bílých, skládaných šatech, s modrým pásem a s červenou stužkou na černé hlavě.

Vše bylo takové sváteční, slavnostní, veselé, pěkné: kněz ve světlé stříbrné říze se zlatými kříži, ďakon i ďáčkové ve svátečních stříbrných a zlatých sticharech,^[13] nastrojení ochotníci-zpěváci s namaštěnými vlasy, veselé taneční nápěvy svátečních písní i ustavičné žehnání, jež kněží udělovali lidu trojitými květy okrášlenými svícemi i stále opakované „Christos voskrese! Christos voskrese!“ Vše bylo překrásné, ale nejlepší ze všeho byla Kaťuša v bílých šatech a modrém pase, s červenou stužkou na černé hlavě a zanícenýma, zářícíma očima.

Něchljudov cítil, že jej vidí, třebaže se ani jednou neohlédla. Viděl to, když šel těsně mimo ni k oltáři. Neměl jí čeho říci, ale honem si vymyslil, jda podle ní:

— Tetička řekla, že bude večeřet až po druhé mši.

Mladá krev zalila všecek milý obličej, jako vždy při pohledu na něj, a černé oči se smály a radovaly a naivně hledíce zdola nahoru, utkvěly na Něchljudovu:

— Já vím, — řekla s úsměvem.

V tu chvíli ďáček s měděným kávovníkem, prodíraje se lidem, šel vedle Kaťuše a zavadil o ni bezděky cípem sticharu. Patrně z uctivosti obcházel Něchljudova a zavadil o Kaťuši. Něchljudovi bylo divné, jakže on, ďáček, nechápe, že všechno, co je zde, ba co je všude na světě — existuje jen k vůli Kaťuši a že lze opovrhnouti na světě vším, jenom ne jí, poněvadž ona je — středem všeho. Vždyť k vůli ní svítilo to zlato ikonostasu a hořely všechny ty svíčky na panikadile i ve svícnech, k vůli ní hlaholily ty radostné nápěvy: „Velká noc Páně, radujte se, lidé!“ Vše, co jen bylo na světě pěkného, vše bylo k vůli ní.

I Kaťuša, jak se zdálo, chápala, že všechno to je k vůli ní. Tak se aspoň zdálo Něchljudovu, když se díval na její pěkně urostlou postavu v bílých skládaných šatech a na soustředěnou rozradostněnou tvář: četl z jejího výrazu, že tím, čím zpívá jeho duše, zpívá i duše její.

V přestávce mezi jitřní a druhou mší vyšel Něchljudov z kostela. Lid se před ním rozestupoval a ukláněl se mu. Někteří jej poznávali, jiní se tázali: „Kdo je to?“ Na schodech před kostelem se zastavil. Žebráci ho obstoupili; rozdal jim drobné, jež měl v tobolce, a sestoupil se schodů.

Rozednilo se, ale slunce se ještě neukázalo. Na rovech kolem kostela rozsadil se lid. Kaťuša byla ještě v kostele a Něchljudov se zastavil, aby na ni počkal.

Lid stále vycházel a cvakaje okovanými botami po dlaždicích, sestupoval po schodech a rozptyloval se po kostelním nádvoří a po hřbitově.

Vetchý stařík, cukrář Marie Ivanovny, s třesoucí se hlavou, zastavil Něchljudova, vítal jej s Kristovým Vzkříšením a jeho žena, stařenka se scvrklým krkem pod hedvábným šátkem, dala mu žluté šafránové vajíčko, které vyňala ze šátku. Potom k němu přistoupil mladý, usměvavý, svalnatý mužík v novém, dlouhém kabátě se zeleným pásem.

— Christos voskrese! — řekl s úsměvem v očích a přiblíživ se k Něchljudovu, ovanul ho zvláštní mužickou příjemnou vůní a lechtaje ho svou kudrnatou bradou, třikrát jej políbil přímo na ústa svými silnými, svěžími rty.

V tom okamžiku, kdy Něchljudov se líbal s mužíkem a bral od něho temně skořicové vajíčko, objevily se měnivé šaty Matreny Pavlovny a milá černá hlavička s červenou stužkou.

Rázem jej poznala mezi ostatními, kteří šli před ní, a on uviděl, jak zazářilo její líce.

Vyšly s Matrenou Pavlovnou na schody a podělovaly žebráky. Žebrák s čerstvou červenou jizvou na místě nosu popošel ke Katuši. Vyňala cosi ze šátku, podala mu, potom se k němu přiblížila a nedávajíc najevo ani trochu ošklivosti, naopak stále radostně záříc očima, třikráte se s ním políbila. V tom okamžiku, kdy se se žebrákem líbala, setkal se její zrak s pohledem Něchljudova. Jako by se ptala, činí-li dobře.

„Tak tak, má milá, všechno je dobré, všechno je pěkné, mám tě rád.“

Sešly se schodů a Něchljudov k ní přistoupil. Nechtěl se s ní políbit, chtěl být jen blízko u ní.

— Christos voskrese! — řekla Matrena Pavlovna, nachylujíc hlavu a usmívajíc se, tónem, jenž pravil, že teď jsou si všichni rovni. A utřevši stočeným šátkem rty, nastavila mu ústa.

— Vo istinu, — odpověděl Něchljudov, líbaje se s ní.

Ohlédl se na Kaťuši. Zapálila se a přiblížila se k němu.

— Christos voskrese, Dimitriji Ivanoviči!

— Vo istinu voskrese, — řekl. Políbili se dvakrát a jako by se rozmýšleli, mají-li se ještě políbiti, a jako by se rozhodli, že ano, políbili se po třetí a usmáli se.

— Nepůjdete ke knězi? — zeptal se Něchljudov.

— Ne, Dimitriji Ivanoviči, my tu chvilku posedíme, — řekla Kaťuša a těžce, jakoby po radostné práci, zhluboka vydechla, hledíc mu přímo do očí svýma pokornýma, panenskýma, milujícíma, trošinku šilhavýma očima.

V lásce mezi mužem a ženou bývá vždy okamžik, kdy láska dostoupí svého vrcholu, kdy není v ní nic vědomého, soudného, kdy není v ní nic smyslného. Takovým okamžikem byla pro Něchljudova noc radostného Kristova Vzkříšení. Když teď vzpomínal na Kaťuši, ze všech okamžiků, kdy ji videl, tento okamžik zastínil všechny ostatní. Černá, hladká, lesklá hlavička, bílé skládané šaty, panensky objímající její urostlou postavu a nevysoká ňadra, ten ruměnec, ty něžné, třpytivé, černé oči a v celé bytosti dva hlavní rysy: čistota panenské lásky nejen k němu — věděl o ní, — ale ke všem a ke všemu, nejen k tomu, co je na světě pěkného, ale i k tomu žebráku, s nímž se políbila.

Něchljudov věděl, že byla v ní tato láska, poněvadž té noci a v to ráno ji cítil sám a poznal, že v této lásce splývá s ní v jedno.

Ach, kdyby to bylo zůstalo jen při tom pocitu, který měl té noci! „Ano, celá ta hrozná věc se sběhla až po té noci radostného Vzkříšení Páně!“ — myslil si nyní, sedě u okna v komnatě porotců.