ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tak minul celý večer a nastala noc. Doktor odešel spat. Tetičky se také chystaly ke spánku. Něchljudov věděl, že Matrena Pavlovna je teď v ložnici u tetiček a Kaťuša v čeledníku — sama. Vyšel opět na zápraží. Venku bylo temno, vlhko, teplo a bílá mlha, která na jaře shání poslední sníh či snad povstává sama táním posledního sněhu, naplňovala všechen vzduch. Od řeky, jež byla asi sto kroků pod strání před domem, slyšeti bylo podivné zvuky: lámal se led.

Něchljudov sestoupil se zápraží a kráčeje přes louže po zledovatělém sněhu, přiblížil se k oknu čeledníku. Srdce mu bilo v prsou tak, že je zřetelně slyšel, dech se hned zastavil, hned zase dral z prsou těžkým povzdechem. V čeledníku hořela malinká lampička. Kaťuša seděla sama u stolu a hleděla zamyšleně před sebe. Něchljudov se na ni dlouho, nehnutě díval, zvědav, co bude dělat. Asi dvě minuty seděla ztrnule, potom zdvihla oči, usmála se, zakývala jakoby sama na sebe vyčítavě hlavou a změnivši polohu, nervosně položila obě ruce na stůl a upřela oči před sebe.

Stál, hleděl na ni a bezděky slyšel tlukot srdce i ty podivné zvuky, jež zaznívaly od řeky. Tam v mlze, na řece kypěla jakási nepřetržitá, zdlouhavá práce, hned něco supělo, hned praskalo, hned zas se řítilo, hned jako sklo zvonily tenké ledové kry.

Stál a díval se na zamyšlené, vnitřním bojem zmučené Kaťušino líce. Bylo mu jí líto, ale divná věc — tato lítost jen zesilovala vášeň k ní.

Zaťukal na okno. Zachvěla se celá, jakoby jí projela elektrická jiskra a na jejím obličeji zračila se hrůza. Potom vyskočila, popošla k oknu a přiblížila obličej ke sklu. Výraz hrůzy neopouštěl její tváře ani když zastínivši si oči oběma dlaněmi, jej poznala. Její obličej byl neobyčejně vážný — nikdy ho takovým neviděl. Usmála se teprve, když on se usmál, usmála se, jakoby se mu jen podrobovala, ale v její duši nebylo úsměvu, byl tam strach. Dal jí znamení rukou, volaje ji na dvůr k sobě. Zavrtěla hlavou, že ne, nepůjde, a zůstala stát u okna. Přitiskl ještě jednou tvář ke sklu a chtěl na ni zavolat, ale v tom okamžiku se obrátila ke dveřím — patrně ji někdo volal. Něchljudov odešel od okna. Mlha byla tak hustá, že po pěti krocích už okna neviděl, nýbrž jen černavou masu, z níž svítil červený, ohromný plamen lampy. Od řeky ozývalo se ještě stále to zvláštní supění, šum, třeskot a zvonění ledu. Z mlhy na dvoře zazpíval kohout, kdesi blízko odpověděli mu druzí a zdaleka ze vsi bylo také slyšeti splývavé kokrhání kohoutů, kteří se snažili překřičeti druh druha. Kromě řeky bylo kolem všechno úplně tiché. To již po druhé kokrhali kohouti.

Něchljudov přešel za rohem domu asi dvakráte sem tam, šlápnul při tom několikráte do louže a opět popošel k oknu čeledníka. Lampa stále ještě hořela a Kaťuša opět seděla sama u stolu, jako by se nemohla rozhodnouti. Jakmile popošel k oknu, podívala se do něho. Zaťukal. Nepodívala se ani, kdo zaťukal, vyběhla ihned z čeledníku a on slyšel, jak povolily a potom vrzly venkovské dveře. Čekal ji už u síně a ihned mlčky ji objal. Přitiskla se k němu, zdvihla hlavu a přijala rty jeho polibek. Stáli za rohem síně na suchém, nezasněženém místě. Byl pln mučivé, neukojené touhy. Náhle opět jako dříve luply a vrzly venkovské dveře a bylo slyšeti rozhněvaný hlas Matreny Pavlovny:

— Kaťuše!

Vytrhla se mu a vrátila se do čeledníku. Slyšel, jak zapadl háček na dveřích. Potom vše utichlo, červené oko v okně zmizelo a zůstala jen mlha a hluk na řece.

Něchljudov popošel k oknu: nikoho nebylo vidět. Vrátil se domů předním vchodem, ale neusnul. Zul boty a naboso šel po chodbě ke dveřím Kaťušiny komnaty vedle pokoje Matreny Pavlovny. Slyšel, jak Matrena Pavlovna klidně chrápala a chtěl už vejíti, když náhle začala kašlati a obrátila se na skřípavé posteli. Ztuhl a zůstal tak státi asi pět minut. Když vše opět utichlo a znovu bylo slyšeti klidné chrápání, šel dále, opatrně stoupaje na prkna, která neskřípala a došel až k samým dveřím Kaťušiným. Bylo úplné ticho. Patrně nespala, poněvadž nebylo slyšeti jejího dýchání. Ale jakmile zašeptal: „Kaťuše!“ — vyskočila, přistoupila ke dveřím a hněvivě, jak se mu zdálo, počala mu domlouvati, aby odešel.

— To se přece nesluší! Což je to možné? Tetičky to uslyší, — šeptala její ústa, ale všecka bytost mluvila: „Jsem všecka tvá.“

A právě jen to chápal Něchljudov.

— No jen na chvilinku otevři. Prosím tě, — pronášel nesmyslná slova.

Ztichla… Potom zaslechl šramot ruky, jak hledala háček. Háček cvakl a on vnikl do otevřených dveří.

Uchopil ji tak, jak byla, v hrubé košilce, s nahýma rukama, zdvihl ji a nesl.

— Ach! Co děláte? — šeptala.

Ale nedbal jejích slov a nesl ji do svého pokoje.

— Ach, nechte mne, pusťte, — mluvila, ale sama se tiskla k němu.

*

Když rozechvělá a zamlklá, neodpovídajíc na jeho slova, odešla od něho, vyšel na zápraží a stanul. Snažil se uvědomiti si význam všeho toho, co se stalo.

Venku se vyjasnilo. Třesk, hukot a supění ledových ker dole na řece se ještě zesílilo a k těmto zvukům se nyní připojilo bublání. Mlha začala padati a za stěnou mlhy vyplul srpek měsíce a matně osvětlil cosi černého a strašného.

„Co je to se mnou? Potkalo mne veliké štěstí nebo veliké neštěstí?“ — ptal se Něchljudov sám sebe. — „Vždycky tak bývá, všecky jsou stejné,“ — řekl si a šel spát.