ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když přijel Něchljudov k soudu, potkal hned na chodbě včerejšího soudního pořadatele. Optal se ho, kde jsou umisťováni odsouzenci a kdo dává povolení k jejich návštěvě. Soudní pořadatel objasnil, že trestanci jsou na různých místech a že než nabude konečný rozsudek moci práva, dovoluje je navštíviti státní zástupce. „Doprovodím vás sám po zasedání. Zástupce tu ještě není. Po zasedání! Teď račte k soudu. Hned začne.“

Něchljudov poděkoval pořadateli, který se mu zdál teď zvlášť politování hodným, a zamířil do radní síně porotců

V okamžiku, kdy se k této místnosti blížil, porotci z ní už vycházeli. Šli do jednací síně. Kupec byl právě tak veselý a asi právě tak dobře se najedl a napil jako včera a Něchljudova vítal jako starého přítele. Ani Petr Gerasimovič nevzbudil v Něchljudovu žádného nepříjemného pocitu svou familiárností a smíchem.

Něchljudov měl chuť pověděti i všem, porotcům o svém poměru ke včerejší odsouzené. „Vlastně,“ — pomyslil si, — „včera bylo mou povinností vstát a veřejně vyhlásit svou vinu.“ Ale když s porotci vešel do jednací síně a začala včerejší procedura: opět „soud přichází,“ opět trojice v límcích na pódiu, opět mlčení, usazování porotců na křeslech s vysokými opěradly, četníci, kněz, — tu pocítil, že ani včera nebyl by mohl přerušiti této slavnostní nálady.

Přípravy k líčení byly tytéž jako včera (vyjímaje přísahu porotců a řeč předsedovu k nim).

Jednalo se dnes o krádeži spojené s vloupáním. Obžalovaný, střežený dvěma četníky s tasanými šablemi, byl slabý, úzkoramenný dvacetiletý hoch v šedém plášti, šedých lící bez krve. Seděl sám na lavici obžalovaných a díval se úkosem na vcházející. Byl obviněn, že s kamarádem ulomil zámek u kolny a uloupil z ní staré koberce v ceně 3 rublů 67 kopejek. Z žaloby bylo patrno, že strážník zadržel hocha, když šel s kamarádem, který nesl na rameně koberce. Hoch a jeho soudruh se ihned přiznali a byli odvedeni do vězení. Soudruh hochův, zámečník, zemřel ve vězení, a tak byl hoch souzen sám. Staré koberce ležely na stole jako věc doličná.

Líčení pokračovalo právě tak jako včera se vším arsenálem důkazů, důvodů, svědectví, přísah, dotazů, posudků a křížových otázek. Svědek strážník odpovídal na otázky předsedovy, žalobcovy a obhájcovy úsečně, jednotvárně: „ano, tak, prosím,“ „nevím“ a zase „ano, tak prosím…“ Ale ze všeho vyznívalo, že lituje hocha a nerad povídá, jak ho chytil.

Druhý svědek, poškozený stařeček, vlastník domu a majitel koberců, patrně hněvivý člověk, velmi nerad, se hlásil ke kobercům, když se ho ptali, poznává-li je; když se ho náměstek státního zástupce vyptával, nač chtěl koberců upotřebiti, zda jich nutně potřeboval, rozčertil se a odpověděl: „I kdyby si je raději čerti vzali, všechny ty koberce, k ničemu jich nepotřebuji. Kdybych byl věděl, že z toho budu mít tolik trampot, nebyl bych se po nich sháněl, ba ještě bych k nim přidal červenou,^[27] ba i dvě bych dal, jen aby mne netahali k výslechům. Jen s drožkáři jsem projezdil pět rublů. A nejsem zdráv. Mám kýlu a revmatismus.

Tak mluvili svědci a sám obviněný se ke všemu přiznával a jako chycená zvěř, vyjeveně se kolem sebe rozhlížeje, přerývaným hlasem vypravoval, jak se vše sběhlo.

Případ byl jasný, ale náměstek státního zástupce právě tak jako včera, nadzdvihuje ramena, dával ostrovtipné otázky, jimiž měl býti usvědčen chytrý zločinec.

Dokazoval ve své řeči, že krádež byla provedena v obydlené místnosti a spojena s vloupáním a že proto nutno potrestati chlapce co nejpřísněji.

Soudem ustanovený obhájce dokazoval, že krádež nebyla provedena v místnosti obydlené a proto, ač nelze popříti tu přestupek, že přece vinník není tak nebezpečný společnosti, jak to tvrdí náměstek státního zástupce.

Předseda právě tak jako včera dával stále najevo svou nestrannost a spravedlnost a podrobně objasňoval a vykládal porotcům to, co už znali a nemohli neznati. Jako včera byly přestávky, kouřilo se, stejně tak soudní pořadatel oznamoval: „soud přichází!“ a zase tu seděli dva četníci s tasenou zbraní hrozíce zločinci a přemáhajíce ospalost.

Z líčení bylo poznáno, že hoch byl poslán otcem jako malý chlapec do tabákové továrny na práci a tam prožil pět let. V tomto roce po konfliktu mezi majitelem a dělníky byl propuštěn a toulal se bez místa a bez práce po městě, propíjeje poslední svoje věci. V hospodě sešel se s jakýmsi zámečníkem, který byl na tom stejně, tak jako on, a už dříve přišel o místo a nyní silně pil. Oba, opilí, ulomili v noci zámek u kolny a vzali odtamtud, co jim první přišlo do rukou. Chytili je. Přiznali se ke všemu. Vsadili je do vězení, kde zámečník, čekaje na přelíčení, zemřel. A hocha teď soudili jako nebezpečné individuum, před nímž nutno chrániti společnost.

„Právě tak nebezpečný tvor jako včerejší zločinka,“ — pomyslil si Něchljudov, pozoruje vše, co se kolem něho dělo. — „Tihle jsou nebezpeční! A my nejsme nebezpečni? Já — prostopášník, svůdce, a my všichni, všichni ti, kdo vědouce, jaký jsem, nejen mnou nepohrdali, ale dokonce projevovali mně úctu?“

„Vždyť je jasné, že ten chlapec není nějaký neobyčejný zločinec, ale — a to jistě všichni vidí — docela obyčejný člověk a že se stal tím, čím je, jen proto, že žil v poměrech, ve kterých se rodí podobní lidé. A proto je jasno: aby nebylo takových hochů, nutno odstraniti poměry, ve kterých se utváří taková nešťastná individua. Vždyť bylo jen potřeba, aby se našel člověk,“ — uvažoval Něchljudov, hledě na ustrašenou, nemocnou hochovu tvář, — „jenž by se nad ním smiloval, když už ho z nouze dávali ze vsi do města, a z té nouze mu pomohl; nebo konečně, když už byl ve městě a po dvanáctihodinné práci, sveden staršími tovaryši, šel do hospody, kdyby se byl našel člověk, který by mu řekl: ,Nechoď tam, Váňo, to není dobré, jistě by hoch nešel,‘ nebyl by se zapomněl a nebyl by nic špatného provedl.

Ale ani jeden takový milosrdný člověk se nenašel po všechen ten čas, kdy hoch jako zvířátko trávil ve městě svá učednická léta a ostříhaný dohola, aby se mu do vlasů nedaly vši, běhal mistrům nakupovat; naopak vše, co slyšel od mistrů a kamarádů od té doby, co žil ve městě, přesvědčovalo, že chlapík je ten, kdo oklame, kdo umí pít, nadávat, nabít, hýřit.

A když potom nemocný a sešlý nezdravou prací, pitím a hýřením otupělý a rozvášněný toulal se bez cíle, jako ve snu, po městě a z hlouposti vlezl do jakési kolny a vytáhl odtamtud odložené koberce, — tu se nestaráme o odstranění příčin, které přivedly toho chlapce do jeho nynějšího postavení, ale chceme věc napraviti tím, že jej potrestáme!…

To je hrozné!“

Něchljudov myslil na toto všecko, neposlouchaje už ani dále, co se dělo kolem něho. A sám až žasl, jak mnoho se mu odkrývalo. Divil se, jak mohl neviděti toho všeho dříve, jak ani druzí toho neviděli.