ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když zarachotil zámek a Maslová vstoupila do cely, všechny se k ní obrátily. Ba i ďáčkova dcera se na chvilku zastavila, zdvihla brvy a podívala se na vstupující, ale neřekla nic a hned se zase procházela svými velikými ráznými kroky. Korablevá zapíchla jehlu do hrubé látky a tázavě, brýlemi, zadívala se na Maslovou.

— I hleďme! Už se vrátila! A já si myslila, že ji jistě osvobodí, — řekla svým chraplavým, hlubokým, takřka mužským hlasem. — Patrně dostala Sibiř.

Sňala brýle a položila šití vedle sebe na pryčnu.

— Právě jsme si, má milá, s tetičkou povídaly, že tě možná ihned osvobodí. Také se to stává, řekly jsme si. Ještě i penězi obdaří, přijdeš-li ve šťastnou chvilku, — dodala svým zpívavým hlasem hlídačová. — A zatím, vida! Neumíme hádati. To všecko, má milá, je vůle boží, — a laskavě a hřejivě mluvila bez přestávky dále.

— Což tě opravdu odsoudili? — zeptala se Feodosja se soustrastnou něžností. Hleděla na Maslovou svýma dětskýma, jasně modrýma očima, a všechna její veselá mladá tvář se změnila, jako by chtěla zaplakati.

Máslová neodpovídala; mlčky došla k svému místu, druhému od kraje, vedle Korablevé a usedla na pryčnu.

— Myslím, že jsi ani nejedla, — řekla Fedosja, vstala a přistoupila k Maslové.

Maslová neodpovídajíc, položila koláče na podhlavník a svlékla se. Sňala zaprášený plášť a šátek s kučeravých černých vlasů a znovu usedla.

Stařena, která si na druhém konci pryčny hrála s chlapcem, rovněž se přiblížila a zastavila se proti Maslové.

— Tc, tc, tc, — zamlaskala jazykem a lítostivě zakývala hlavou.

Hoch popošel taktéž za stařenou, široce rozevřel oči, našpulil horní ret a zadíval se na koláče, jež Maslová přinesla. Když tato uviděla všechny ty soucitné obličeje, po všem tom, co se s ní stalo, div že nezaplakala. Zachvěly se jí rty. Snažila se však zadržeti pláč a také se jí to podařilo, dokud se nepřiblížila stařena a hošík. Ale když zaslechla dobré lítostivé pomlaskávání stařenčino a její pohled se setkal s chlapcem, který obrátil své vážné oči s koláčů na ni, nedovedla se už zdržeti. Celá její tvář se zachvěla a ona se rozplakala.

— Já jsem ti povídala: zjednej si pořádného obhájce, — řekla Korablevá. — Poslali tě do vyhnanství? — zeptala se.

Maslová chtěla odpověděti, ale nemohla. Vzlykajíc, vyňala z koláče krabičku s cigaretami, na níž byla vyobrazena růžová dáma s vysokým účesem a s hlubokým výstřihem, a podala ji Korablevé. Korablevá pohlédla na obrázek, zakývala nespokojeně hlavou — hlavně proto, že Maslová tak hloupě utratila peníze, — a vyňavši jednu cigaretu, zapálila ji o lampu, pokouřila a potom ji podala Máslové. Maslová, neustále plačíc, dychtivě a rychle ssála a vynouštěla tabákový dým.

— Káznice, — řekla, vzlykajíc.

— Že se Boha nebojí, ti katani, krvežíznivci prokletí, — řekla Korablevá. — Pro nic za nic odsoudili děvče.

V té chvíli ženy u okna vybuchly smíchem. Děvčátko se také smálo a její tenký dětský smích splýval s chraplavým a vřeštivým smíchem dospělých. Trestanci na dvoře provedli asi něco veselého, že to tak na ně účinkovalo.

— Ach, pes oholený! Co to dělá, — řekla zrzka a kolébajíc celým tlustým tělem, přitiskla se obličejem k mříži a křičela nesmyslná, neslušná slova.

— Je to necita! Co se tak chechtá? — řekla Korablevá, ukazujíc na zrzku, a opět se obrátila k Maslové. — Kolik roků?

— Čtyři, — řekla Maslová.

Slzy jí tekly tak hojně z očí, že jedna padla na cigaretu. Maslová ji hněvivě zmáčkla, odhodila a vzala druhou.

Velitelka, ačkoli nekouřila, ihned zdvihla oharek a rovnala jej, neustávajíc v hovoru.

— Tak vidíš, má milá, — mluvila dále, — že není pravdy na světě. Dělají si, co chtějí. A my si myslily, že tě osvobodí. Matvějevna povídá: osvobodí, a já povídám: ne, má milá, mé srdce cítí, že ji zadáví, a tak to také dopadlo, — hovořila, naslouchajíc patrně se zvláštním potěšením svému hlasu.

V té době už všichni trestanci přešli přes dvůr, a ženy, jež na ně pokřikovaly, odešly od okna a rovněž se přiblížily k Maslové. První přistoupila se svým děvčetem krčmářka s vypoulenýma očima.

— Tak co, byli přísní? — zeptala se, usedajíc podle Maslové a dále pletouc rychle punčochu.

— Byli, ale jen proto, že nemá peněz. Kdyby byly peňouze a dobrý tlučhuba, možná, že by ji osvobodili, — řekla Korablevá. — Ten, no, jakpak mu říkají — takový vlasatý, nosatý, ten, panečku, z vody tě suchou vytáhne! Toho si tak vzít!

— To se řekne — vzít! — řekla Chorošavka, ceníc zuby. — Ten ti plivne i na tisíc rublů.

— No, to už je patrně tvoje planeta, — vmísila se do řeči stařenka, uvězněná pro žhářství. — Což je to maličkost, připravit ženu o muže, jeho uvěznit a mě také na stará kolena, — začala už po sté vyprávěti svoji historii. — Před žebráckou holí a vězením nejsi nikdy jist. Když ne žebrota — tak vězení.

— Inu, jim je to všecko jedno, — řekla krčmářka a pohlédnuvši na hlavu děvčátka, položila punčochu vedle sebe, přitáhla si děvče mezi kolena a začala mu rychlými prsty hledat ve vlasech. — Proč prý prodáváš vodku! A čím mám živit děti? — řekla, pokračujíc v obvyklé své práci.

Krčmářčina poznámka připomněla Maslové vodku.

— Kdyby tak byla vodka! — řekla Korablevé, utírajíc si rukávem košile slzy a občas vzlykajíc.

— Máš peníze? Tak ukaž, — řekla Korablevá.