ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kněžna Sofie Vasiljevna dokončila právě svůj vybraný a výživný oběd, který pojídala vždy sama, aby ji nikdo neviděl při tomto nepoetickém výkonu. U lehátka stál stolek s kávou. Kněžna kouřila pachitosku. Byla suchá, dlouhá bruneta s dlouhými zuby a velikýma černýma očima; ráda budila dojem mladé.

Mluvilo se nepěkně o jejím poměru k doktorovi. Něchljudov dříve na to nemyslil. Nyní si na vše nejenom vzpomněl, ale když uviděl u jejího křesla doktora s jeho namaštěnou, lesklou, rozčesanou bradou, pocítil úžasný odpor.

Vedle Sofie Vasiljevny na nízkém měkkém křesle seděl u stolku Kolosov a míchal kávu. Na stolku stála sklenka s likérem.

Missi vešla s Něchljubovem k matce, ale v pokoji nezůstala.

— Až se maman unaví a vyžene vás, přijďte ke mně, — řekla Něchljudovu takovým tónem, jako by se nic mezi nimi nebylo přihodilo, a s veselým úsměvem vyšla z komnaty, neslyšně kráčejíc po tlustém koberci.

— Dobrý den, milý příteli, posaďte se a vyprávějte, — řekla kněžna Sofie Vasiljevna se svým dovedně strojeným úsměvem, obnažujíc krásné dlouhé zuby, neobyčejně pěkně zhotovené. — Slyšela jsem, že jste přijel od soudu ve velmi špatné náladě. Myslím, že je to velmi těžké pro lidi citlivého srdce, — řekla francouzsky.

— Ano, to je pravda, — řekl Něchljudov, — často cítíme svou, ne… cítíme, že memáme práva souditi.

— Comme c’est vrai!^[19] — zvolala kněžna, překvapena pravdivostí jeho poznámky, jako vždy dovedně pochlebujíc svému společníku.

— Nu, a což váš obraz? Zajímá mne velice: nebýt mé nemoci, už dávno bych vás byla navštívila.

— Nechal jsem toho docela, — suše odpověděl Něchljudov, jemuž teď faleš jejího lichocení byla právě tak zřejmá, jako její tajené stáří. Nemohl se nijak přinutiti, aby byl příjemným.

— Nevěřte! Však víte, sám Rěpin mně řekl, že má talent, — promluvila kněžna, obracejíc se ke Kolosovu.

„Že se nestydí tak lháti,“ — pomyslil si Něchljudov a zamračil se.

Když se Sofie Vasiljevna přesvědčila, že Něchljudov není v dobré míře, a že jej nezapřede v příjemný a rozumný rozhovor, obrátila se ke Kolosovu s otázkou po jeho mínění o novém dramatě, a to takovým tónem, jako by mínění Kolosova mělo rozřešiti všechny pochybnosti a každé slovo jeho mělo platnost na věky. Kolosov odsuzoval drama a pronášel při tom své názory o umění. Kněžna Sofie Vasiljevna předstírala údiv nad správností jeho názorů, snažila se brániti autora dramatu, ale hned zase se vzdávala nebo hledala střední cestu. Něchljudov se díval a poslouchal, ale viděl a slyšel něco zcela jiného, než to, co se dělo před ním.

Poslouchaje hned Kolosova, hned Sofii Vasiljevnu, viděl, že ani jí ani onomu nezáleží na dramatě, ba ani jednomu na druhém, a že hovoří-li, činí tak jen proto, aby vyhověli fysiologické potřebě pohybovati po jídle jazykovými a krčními svaly. Viděl, že Kolosov napil se vodky, vína a likéru a je poněkud opilý, ale ne tak, jak bývají zřídka pijící mužíci, ale jako lidé, kteří si zvykli jen na víno. Nepotácel se, nemluvil hloupostí, ale byl v nenormálním, spokojeném, blaženém stavu. Dále viděl, že kněžna Sofie Vasiljevna za rozhovoru ohlíží se nepokojně na okno, kterým na ni padal šikmý sluneční paprsek, jenž mohl příliš jasně osvětliti její stáří.

— To je zcela správné, — vyjádřila se o jakémsi náhledu Kolosova a stiskla na stěně u lenošky knoflík.

V tom okamžiku doktor vstal a jako domácí člověk beze slova vyšel z komnaty. Sofie Vasiljevna provázela jej očima, pokračujíc v rozmluvě.

— Prosím vás, Filipe, spusťte tu záclonu, — řekla, ukazujíc očima na záclonu, krasavci-lokaji, jenž vešel na její zvonění.

— Nikoliv, říkejte si, co chcete, v něm je něco mystického, a bez tohoto živlu není poesie, — hovořila, sledujíc černým okem hněvivě pohyby lokaje, který spouštěl záclonu.

— Mysticismus bez poesie — je pověra a poesie bez mysticismu je prosa, — řekla se smutným úsměvem, nespouštějíc očí s lokaje.

— Filipe, tu záclonu ne! U velkého okna, — pronesla trpitelsky Sofie Vasiljevna, litujíc patrně sebe, že se musí tak namáhati, aby pronesla tato slova, a ihned pro upokojení zdvihla rukou prsteny pokrytou, ke rtu vonnou, hořící pachitosku.

Širokoramenný, svalnatý krasavec Filip zlehka se uklonil, jako by se omlouval, a měkce stoupaje po koberci svýma silnýma nohama, poslušně a mlčky přešel k druhému oknu a starostlivě dívaje se na kněžnu, začal upravovati záclonu tak, aby ani jediný paprsek nemohl na ni padnouti. Ale ani teď nevyhověl a zmučená Sofie Vasiljevna musila opět přerušiti svou řeč o mysticismu a opraviti nechápavého a nelítostně ji týrajícího Filipa. V očích Filipových na okamžik vzplanul ohníček.

„,Čert aby ti rozuměl,‘ jistě si v duchu řekl,“ — pomyslil si Něchljudov, pozoruje celou tu hru. Ale krasavec a silák Filip potlačil ihned svůj projev netrpělivosti a klidně dělal, co mu přikázala unavená, zesláblá, cele falešná kněžna Sofie Vasiljevna.

— Jistě je mnoho pravdy v Darwinově učení, — řekl vrátivší se Kolosov, rozložil se na nízkém křesle a ospalýma očima hleděl na kněžnu Sofii Vasiljevou, — ale zachází příliš daleko, — ano.

— A vy věříte v dědičnost? — zeptala se kněžna Něchljudova, jehož mlčení ji dráždilo.

— V dědičnost? — opakoval Něchljudov. — Nikoliv, nevěřím, — řekl zaujat v tom okamžiku zvláštními představami, které pojednou vznikly v jeho mysli. Vedle siláka a krasavce Filipa, v němž spatřoval model, představil si Kolosova nahého, s jeho plešivou hlavou a rukama bez svalů, tenkýma jako bič, s životem jako dýně. Rovněž nejasně si představil, jaká jsou asi ve skutečnosti ramena Sofie Vasiljevny, teď zakrytá hedvábím a sametem, ale obraz tento byl příliš strašný a proto jej rychle zapudil.

Sofie Vasiljevna změřila jej očima.

— Missi vás již čeká, — řekla. — Jděte k ní, chtěla vám zahráti něco nového od Griega… Je to velmi zajímavé.

„Nic nechtěla zahrát. Proč jen stále lže,“ — pomyslil si Něchljudov. Vstal a stiskl průzračnou, kostnatou, prsteny pokrytou ruku Sofie Vasiljevny.

V hostinském pokoji potkala jej Jekatěrina Alexějevna a oslovila:

— Zdá se mi, že na vás povinnosti porotce působí nějak tísnivě, — řekla jako vždy po francouzsku.

— Ano, odpusťte mi, že jsem teď špatně naladěn. Nemám práva vzbuzovati v jiném ty smutné pocity, — odpověděl Něchljudov.

— Proč jste tak špatně naladěn?

— Dovolte, abych o tom pomlčel, — řekl, hledaje svůj klobouk.

— Ale vzpomeňte si, jak jste tvrdil, že se má vždy mluviti pravda a jak jste nám všem tehdy říkal takové kruté pravdy. Proč teď nechcete mluviti? Pamatuješ se, Missi? — obrátila se Jekatěrina Alexějevna k Missi, jež právě vešla.

— Protože to byla hra, — odpověděl Něchljudov vážně. — Ve hře je to možné, ale ve skutečnosti jsme tak špatni, t. j. já jsem tak špatný, že aspoň mně mluviti pravdu nelze.

— Neopravujte se a řekněte raději, v čem jsme tak špatni, — řekla Jekatěrina Alexějevna, opakujíc žertovně jeho slova, jako by ani nepozorovala vážnosti Něchljudova.

— Nic není horšího, než přiznati se, že nejsme v náladě, — řekla Missi. — Já se k tomu sama sobě nikdy nepřiznám a proto bývám vždycky veselá. Nuže, pojďme ke mně. Pokusíme se zapuditi vaši mauvaise humeur.^[20]

Něchljudov měl pocit podobný tomu, jaký asi má kůň, když jej hladí a dávají mu uzdu, aby ho zapřáhli. A jemu teď vůbec nebylo do žertu. Omluvil se, že musí jíti domů a poroučel se. Missi déle než obyčejně podržela jeho ruku.

— Pamatujte, že to, co je vážné pro vás — je vážné i pro vaše přátele, — řekla. — Přijedete zítra?

— Sotva, — řekl Něchljudov, zastyděl se, sám nevěda, zda za sebe či za ni, začervenal se a rychle vyšel.

— Co je to? Comme cela m’intrigue,^[21] — pravila Jekatěrina Alexějevna, když Něchljudov odešel. — Musím to vypátrati. Nějaká affaire d’amour propre: il est tres susceptible, notre cher Míťa.^[22]

— Plutôt une affaire d’amour sale,^[23] — chtěla říci Missi, ale neřekla. Hleděla před sebe s vyhaslou tváří, zcela jinak, než jak hleděla na Něchljudova, ale neřekla ani Jekatěrině Alexějevně této pochybné slovní hříčky a jen podotkla: — Všichni máme špatné a dobré dni.

„Což i tento mne oklame?“ — pomyslila si. — „Po všem, co předcházelo, bylo by to od něho velmi špatné.“

Kdyby musela Missi vysvětliti, co rozumí slovy: „po všem, co předcházelo“, nebyla by mohla říci nic určitého, ale přes to věděla určitě, že nejen vzbudil v ní naději, ale skoro dal jí slib. Nebyla to určitá slova, ale jen pohledy, úsměvy, narážky, odmlčení. Přes to však pokládala jej za svého a jeho ztrátu těžce by nesla.