ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ano, byla to Kaťuša.

Poměr Něchljudova ke Kaťuši byl takový:

Po prvé spatřil Něchljudov Kaťuši, když ve třetím roce university, chystaje práci o vlastnictví půdy, trávil léto u tetiček. Obyčejně žil v létě s matkou a se sestrou pod Moskvou na velkém statku matčině. Ale toho roku se jeho sestra provdala a matka odjela do lázní za hranice. Něchljudov připravoval se ke své práci a rozhodl se, že ztráví léto u tetiček. U nich, v jejich samotě bylo ticho, nebylo pokušení. Tetičky něžně milovaly svého synovce a dědice a on je měl též rád; miloval jejich staromódnost a prostotu života.

Něchljudov prožíval v létě u tetiček onen stav, kdy jinoch po prvé sám ze sebe poznává všechnu krásu a vážnost života a význam práce, která je vykázána člověku, vidí možnost nekonečného zdokonalování sebe i všeho světa a oddává se tomuto zdokonalování nejen s nadějí, ale s plným přesvědčením, že dosáhne vší té dokonalosti, již si předem určuje. Toho roku, ještě na universitě, přečetl Spencerovu „Sociální statiku“, a úvahy Spencerovy měly na něho silný vliv, zvláště proto, že sám byl synem majitelky půdy. Otec jeho nebyl bohatý, ale matka dostala věnem okolo 10.000 desjatin půdy. Tehdy po prvé pochopil krutost, nespravedlivost soukromého vlastnictví půdy a jsa z těch lidí, jimž obět ve jménu mravních požadavků způsobuje vyšší duševní rozkoš, rozhodl se nepoužíti práva vlastnictví půdy a rozdal půdu, jíž se mu dostalo dědictvím po otci, mužíkům. A na toto thema psal svou práci.

Jeho život v tomto roce na vsi u tetiček plynul takto: vstával velmi brzy, někdy i ve tři hodiny; před slunce východem šel se koupat do řeky pod horou, někdy ještě za ranní mlhy, a vracel se, kdy ještě ležela rosa na trávě a na květech. Někdy ráno po snídani sedl si ke své práci nebo četl k ní prameny, ale velmi často místo čtení á psaní odešel z domu a bloudil po polích a lesích. Před obědem lehl si někde v sadu, potom při obědě obveseloval a rozesmál tetičky svou veselostí, odpoledne jezdil na koni nebo vozil se na loďce a večer opět četl nebo seděl s tetičkami. Často v noci, zejména měsíčné, nemohl spáti jen proto, že cítil příliš velkou, bouřlivou radost ze života, a místo spánku někdy až do úsvitu chodil sadem se svými sny a myšlenkami.

Tak šťastně a spokojeně žil první měsíc svých prázdnin u tetiček, nevšímaje si vůbec poloslužky, poloschovanky, černooké Kaťuše.

Něchljudov, vychovaný pod ochrannými křídly své matky, byl v devatenácti letech úplně nevinný jinoch. Myslil na děvče jen jako na svoji ženu. Každé děvče, které nemohlo býti podle jeho názoru jeho ženou, bylo mu jen člověkem. Stalo se však, že toho léta, o Nanebevstoupení Páně, k tetičkám přijela jejich sousedka s dětmi: dvěma slečnami, gymnasistou a mladým umělcem, selského původu, meškajícím u nich na návštěvě.

Po čaji vstali, aby před domem na skoseném palouku hráli gorělki.^[7] Vzali mezi sebe i Kaťuši. Něchljudov po několika proměnách utíkal s Kaťuší, ale ani ho nenapadlo, že mezi ním a jí mohou býti nějaké zvláštní styky.

— No, teď jich nechytíš ani za nevím co, — řekl „hořící“^[8] veselý umělec, velmi rychle běhající na svých krátkých a křivých, ale silných mužických nohou.

— Snad klopýtnou.

— Vy a nechytit!

— Jeden, dva, tři!

Zatleskali třikráte. Sotva zdržujíc smích, Kaťuša rychle vyměnila místo s Něchljudovem a stisknuvši mu křepkou, malou, drsnou rukou jeho velikou ruku, rozběhla se vlevo, šustíc naškrobenou sukní.

Něchljubov běhal rychle, nechtěl se vzdáti umělci a utíkal, co mu dech stačil. Když se ohlédl, uviděl umělce, pronásledujícího Kaťuší, ale ona cupajíc hbitě svýma pružnýma nohama, nepoddávala se mu a vzdalovala se nalevo. Vpředu byla skupina šeříkových keřů, za které nikdo neběhal, ale Kaťuša ohlédnuvši se na Něchljudova, dala mu hlavou znamení, aby se setkali za skupinou. Porozuměl jí a běžel za keře. Ale tam za keři byl příkop porostlý kopřivami. Zakopl a upadl. Popálil si ruce o kopřivy a smočil si je rosou, ale, směje se sám sobě, rychle vstal a vyběhl na prázdné místo.

Kaťuša záříc úsměvem a očima jak mokrá ostružina černýma, letěla mu vstříc. Setkali se a chytili se za ruce.

— Popálil jste se, viďte, — řekla, upravujíc si volnou rukou spadlý vrkoč a těžce oddychujíc, hleděla zdola nahoru přímo na něj.

— Nevěděl jsem, že je tu příkop, — řekl s úsměvem, nepouštěje její ruky.

Nachýlila se k němu a Něchljudov, nevěda sám, jak se to stalo, přiblížil se tváří k ní; Kaťuša necouvla, stiskl jí pevněji ruku a políbil ji na ústa.

Vytrhla mu rychlým pohybem ruku a utíkala pryč od něho.

Přiběhnuvši ke keři šeříků, utrhla s něho dvě větvičky bílého květu, jímž byl osypán a ovívajíc jimi rozpálený obličej, ohlížela se na Něchljudova a hbitě mávajíc před sebou rukama, vrátila se k hrajícím.

Od té doby styky Něchljudova s Kaťuší se změnily a nastal onen zvláštní poměr, jaký bývá mezi nevinným jinochem a nevinnou dívkou, kdy lnou jeden k druhému.

Jakmile Kaťuša vešla do komnaty nebo jakmile jen zdaleka viděl Něchljudov její bílou zástěrku, v jeho očích jako by všechno ozářilo se sluncem, všechno stalo se zajímavějším, veselejším, významnějším: život byl radostný. Totéž pociťovala i ona. Ale nejen blízkost a přítomnost Kaťuši měly takový účinek na Něchljudova: působilo na něj již pouhé vědomí, že jest Kaťuša, a na ni, že jest Něchljudov. Dostal-li Něchljudov nepříjemný list od matky nebo nedařila-li se mu práce nebo cítil-li bezděčný jinošský stesk, stačilo vzpomenouti, že jest Kaťuša, že ji uvidí a vše se rázem rozplynulo.

Kaťuša měla v domě mnoho práce, ale stačila na všechno, ba v prázdných chvílích ještě čítala. Něchljudov půjčoval jí Dostojevského a Turgěněva, které sám teprve přečetl. Nejvíce ze všeho se jí líbilo Turgěněvovo „Zátiší“. Jejich rozmluvy byly úryvkovité, setkali-li se na chodbě, na balkoně, na dvoře a někdy v pokoji staré služky tetiček, Matreny Pavlovny, s níž Kaťuša společně bydlela a do jejíž světničky Něchljudov někdy přicházel pít čaj. A tyto rozhovory v přítomnosti Matreny Pavlovny byly nejpříjemnější. Hovořit, když byli samotni, šlo hůře. Rázem začaly oči mluviti něco jiného, něco mnohem vážnějšího, než to, co hovořila ústa, rty se křivily, bývalo jim jaksi těžko a rychle se rozcházeli.

Takový poměr mezi Něchljudovem a Kaťuší trval po celý čas jeho prvního pobytu u tetiček. Tetičky to záhy postřehly, polekaly se a napsaly o tom do ciziny kněžně Jeleně Ivanovně, matce Něchljudovově. Tetička Marie Ivanovna se bála zejména toho, aby Dimitrij nenavázal s Kaťuší důvěrných styků. Ale strachovala se zbytečně: Něchljudov ani sám nevěda miloval Kaťuši, jak milují nevinní lidé, a právě tato láska byla hlavní ochranou, aby neklesli ani jeden, ani druhý. Nejenže neměl touhy, aby ji fysicky ovládl, ale hrozil se přímo, když si vzpomněl na možnost takového styku s ní. Obavy poetické Sofie Ivanovny, aby se snad Dimitrij při své poctivé, rozhodné povaze nezamiloval do děvčete a nechtěl si je vzíti bez ohledu na jeho původ a postavení, byly mnohem podstatnější.

Kdyby byl Něchljudov tenkráte jasně pochopil svou lásku ke Kaťuši a hlavně, kdyby jej byli přesvědčovali, že nemůže a nesmí spojiti osud s tímto děvčetem, velmi snadno mohlo se státi, že by se byl při své přímosti vskutku rozhodl, že není příčiny, proč by si nevzal děvče, ať je kdokoliv, jen když je má rád.

Ale tetičky s ním nemluvily o svých obavách, a tak odejel, neuvědomiv si ani svou lásku ke Kaťuši.

Byl přesvědčen, že jeho city ke Kaťuši jsou pouze jedním z projevů radosti ze života, jež tenkráte naplňovala všechnu jeho bytost a již s ním sdílí i tato milá veselá dívka. Když odjížděl, stála Kaťuša na zápraží s tetičkami a provázela jej svýma černýma, trochu šilhavýma očima, plnýma slz. Cítil, že opouští něco překrásného, drahého, co nikdy více se nevrátí. A bylo mu velice teskno.

— Sbohem, Kaťuše, děkuji ti za vše, — řekl nakloněn přes čepec Sofie Ivanovny, usedaje do kočáru.

— Sbohem, Dimitriji Ivanoviči, — řekla svým příjemným, měkkým hlasem a zdržujíc slzy, které se draly do jejích očí, utekla do síně, kde se mohla volně vyplakati.