ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tou dobou, kdy Maslová, zmučená dlouhou cestou, přišla se svými průvodci k budově krajského soudu, synovec jejích pěstounek, kníže Dimitrij Něchljudov, ten, jenž ji svedl, ležel ještě na vysoké, pérové, prachovou peřinkou vystlané, zválené posteli v čisté, holandské noční košili s rozepiatým límcem a kouřil cigaretu. Upřeně hleděl před sebe a přemýšlel o tom, co bude teď dělati a co bylo včera.

Vzpomínaje na včerejší večer, ztrávený u Korčaginů, bohaté šlechtické rodiny, jejichž dceru, jak se všeobecně předvídalo, měl pojmouti za manželku, povzdechl a odhodiv dokouřenou cigaretu, chtěl vyňati ze stříbrného pouzdra jinou, ale náhle spustil s postele bílé hladké nohy, vyhledal jimi trepky, přehodil přes široká ramena hedvábný župan a bystře, trochu ztěžka kráčeje, vešel do toaletní komnaty, jež sousedila s ložnicí a byla prosycena umělou vůní eliksírů, kolínské vody, voňavek a pomád na vlasy i vousy. Tam si vyčistil zvláštním práškem zuby, na mnoha místech zaplombované, vypláchl ústa vonnou vodičkou a potom se začal na všech stranách omývat a různými ručníky utírat. Pak si umyl vonným mýdlem ruce, pečlivě vyčistil kartáčkem dlouhé nehty a umyv si ještě jednou ve velikém mramorovém umyvadle obličej a tlustý krk, vešel do třetí komnaty u ložnice, kde byla sprcha. Tam osvěžil chladnou vodou svalnaté, tukem obložené, bílé tělo, osušil je třecím ručníkem, načež si oblékl čisté, vyžehlené prádlo, jako sklo vyleštěné botky a usedl před zrcadlem, aby si rozčesal dvěma kartáčky nevelikou, kudrnatou černou bradu a kučeravé, vpředu trochu prořídlé vlasy.

Všechny věci, jichž použil — toaletní potřeby, prádlo, oděv, obuv, nákrčníky, jehlice, knoflíčky byly dobré jakosti, prosté, ale důkladné a drahé.

Vybrav z deseti nákrčníků a jehlic ty, jež mu první padly do rukou — kdysi mu to bylo nové a zábavné, ale teď úplně lhostejné, — oblékl se do vyčištěných a na židli připravených šatů a vešel, ještě ne zcela svěží, ale čistý a navoněný, do dlouhé jídelny, jejíž parkety včera třemi mužíky byly nově vyleštěny. V jídelně stál ohromný dubový bufet a rovněž tak veliký roztahovací stůl, jemuž daleko od sebe stojící vyřezávané nohy v podobě lvích tlap dodávaly jakéhosi slavnostního vzezření. Na stole, pokrytém jemným naškrobeným ubrusem s velkým monogramem, stál stříbrný kávovník s vonnou kávou, stříbrná cukřenka, konvice s horkou smetanou a košíček s čerstvými koláči, suchary a biscuity. Vedle příboru ležely došlé listy, noviny a nová knížka „Revue des deux Mondes“. Něchljudov právě se chtěl chopiti listů, když z dveří, vedoucích na chodbu, vyplula plná starší žena ve smutku, s krajkovým šátečkem na hlavě, jenž skrýval rozbíhající se na temeni cestičku. Byla to komorná nebožky matky Něchljudova, nedávno zemřelé právě v tomto bytě, Agrafena Petrovna, jež teď zůstala u syna jako hospodyně.

Agrafena Petrovna prožila s matkou Něchljudova porůznu asi deset let v cizině a měla zevnějšek i chování vzdělané paní. Žila v domě Něchljudových od dětství a znala Dimitrije Ivanoviče, když mu ještě říkali Mítěnka.

— Dobré jitro, Dimitriji Ivanoviči!

— Vítejte, Agrafeno Petrovno. Co nového? — zeptal se vesele Něchljudov.

— Dopis od staré či snad od mladé kněžny. Služka jej přinesla už před hodnou chvílí a čeká v mém pokoji, — řekla Agrafena Petrovna, podávajíc list a významně se usmívajíc.

— Dobrá, hned, — řekl Něchljudov bera list, a zpozorovav úsměv Agrafeny Petrovny, zachmuřil se.

Úsměv Agrafeny Petrovny naznačovali, že dopis byl od mladé kněžny, s níž se podle mínění Agrafeny Petrovny Něchljudov chystal oženiti. A toto domnění, jemuž se dostalo výrazu úsměvem Agrafeny Petrovny, bylo Něchljudovu nepříjemné.

— Řeknu jí tedy, aby počkala, — a Agrafena Petrovna chopila se stolního smetáčku, jenž neležel na svém místě, položila jej na jiné místo a vyplula z jídelny.

Něchljudov rozpečetil vonný dopis, který mu Agrafena Petrovna podala, a četl:

„Konám vzatou na sebe povinnost, býti vaší pamětí,“ — bylo napsáno na listě šedého tlustého papíru ostrým, ale rozvláčným písmem, — „a připomínám Vám, že dnes, 28. dubna, musíte zasedat v porotě a proto nemůžete s námi a s Kolosovem jeti na výstavu obrazů, jak jste s vlastní Vám lehkomyslností včera slíbil; a moins que vous ne soyez disposé a payer a la cour d’assises les 300 roubles d’amende que vous refusez pour votre cheval^[1] za to, že byste nepřišel včas. Vzpomněla jsem si na to včera, sotva jste odešel. Nezapomeňte tedy.

Kn. M. Korčaginá.“

Na druhé straně bylo připsáno:

„Maman vous fait dire que votre couvert vous attendra jusq’a la nuit. Venez absolument a quelle heure que cela soit.“^[2] M. K.

Něchljudov se zachmuřil. Lístek byl pokračováním onoho umělého díla, které teď už dva měsíce prováděla kněžna Korčaginá a jež záleželo v tom, že neviditelnými vlákny víc a více jej k sobě poutala. A zatím kromě nerozhodnosti, obvyklé před ženitbou u lidí ne právě už mladých a vášnivě zamilovaných, Něchljudov měl ještě jednu vážnou příčinu, pro kterou nemohl učiniti nabídnutí, i kdyby se byl k tomu odhodlal. Příčinou onou nebylo, že před deseti lety oklamal a opustil Kaťuši, — na to již úplně zapomněl a nepokládal to za překážku své ženitby; příčina ona zakládala se na tom, že měl tou dobou poměr s provdanou ženou, který, ačkoliv byl od něho teď přerušen, ona asi za přerušený nepokládala.

Něchljudov byl vůči ženám velmi nesmělý a právě tato nesmělost vzbudila v oné provdané ženě touhu pokořiti jej. Byla manželkou maršálka šlechty okresu, do kterého jezdil Něchljudov k volbám. Zavlékla ho do poměru, který každým dnem stával se pro Něchljudova závaznějším a zároveň protivnějším. S počátku nedovedl Něchljudov odolati svodům, potom z pocitu viny nemohl přetrhnouti styky bez jejího svolení. A to byla příčina, pro niž se považoval za neoprávněna učiniti Korčaginé nabídnutí, i kdyby tak chtěl.

Na stole ležel dopis od muže oné ženy. Když spatřil Něchljudov písmo a poštovní razítko, začervenal se a rázem pocítil ono vzepětí energie, které pozoroval vždy při blízkém nebezpečí. Ale jeho vzrušení bylo zbytečné: muž, maršálek šlechty toho okresu, ve kterém se nalézal hlavní majetek Něchljudova, oznamoval, že je na konec května určeno mimořádné zemské shromáždění a prosil Něchljudova, aby určitě přijel a pomohl při nastávajících vážných školských a hospodářských otázkách, jež se mají v zemském shromáždění projednávati a při nichž se očekává tuhá oposice reakcionářské strany.

Maršálek byl svobodomyslný člověk a spolu s některými svými stoupenci bojoval proti reakci, jež nastala po nastoupení Alexandra III. na trůn. Jsa všecek zaujat tímto zápasem, neměl ani tušení o svém nešťastném rodinném životě.

Něchljudov připomněl si všechny trapné minuty, jež zažil k vůli tomuto člověku: vzpomněl si, jak jedenkráte už myslil, že se vše dozvěděl a připravuje se s ním na souboj, v němž sám hodlal vystřeliti do vzduchu; vzpomněl si i na onu hroznou scénu s ní, kdy v zoufalství vyběhla do zahrady k rybníku s úmyslem se utopit a on ji běžel hledat. „Nemohu tam nyní jeti a nemohu nic podniknout, dokud mi neodpoví,“ pomyslil si Něchljudov. Před týdnem napsal jí rozhodný dopis, v němž uznával, že chybil a byl odhodlán k jakémukoliv vykoupení své viny, ale přece jen pokládal, právě pro její blaho, jejich styky za skončené. Nu a tento list očekával a nedostával odpovědi. To, že nepřicházela, bylo částečně dobrým znamením. Kdyby nesouhlasila s roztržkou, byla by mu dávno odepsala nebo dokonce sama přijela, jak to dělávala dříve. Něchljudov zaslechl, že tam byl teď nějaký důstojník, jenž se jí dvořil. Mučila jej sice žárlivost, ale zároveň těšila naděje na vysvobození od trapné lži.

Druhý dopis byl od správce statků. Správce psal, že on, Něchljudov, musí nezbytně sám přijeti, aby nastoupil právoplatně dědictví a kromě toho rozhodl, jak pokračovati v hospodářství: zda tak, jak se vedlo za nebožky, nebo tak, jak on to navrhoval už nebožce kněžně a teď navrhuje mladému knížeti — zvětšiti inventář a všechnu půdu, kterou dříve dávali sedlákům do nájmu, obdělávati na vlastní vrub. Správce psal, že takové hospodářství bude mnohem výhodnější. Při tom se omlouval, že se poněkud opozdil se zásilkou 3000 rublů, které podle účtů měly dojíti na prvního. Tyto peníze budou poslány s následující poštou. Opozdil se se zásilkou, poněvadž jich nijak nemohl dostati od sedláků, kteří ve své nesvědomitosti zašli už tak daleko, že bylo nutno obrátiti se v té věci na úřady. Tento dopis byl Něchljudovu příjemný i nepříjemný. Příjenmé bylo vědomí moci nad velkým majetkem a nepříjemné bylo to, že ve svém ranném mládí byl nadšeným stoupencem Herberta Spencera a zejména jsa sám velkostatkářem, byl překvapen jeho zásadou v Social statics, že spravedlnost nepřipouští soukromého vlastnictví půdy. S přímostí a rozhodností mládí tenkráte nejen hovořil, že půda nemůže býti majetkem jednotlivce, nejen psal na universitě o tom díla, ale ve skutečnosti také rozdal malou část půdy (nenáležela jeho matce, ale jako dědictví po otci jemu samému) mužíkům, nechtěje proti svému přesvědčení držeti půdu. Teď, kdy dědictvím nabyl rozsáhlých pozemků, musil zvoliti jedno z dvojího: buď zříci se svého majetku, jak to učinil před desíti lety s 200 desjatin otcovské půdy, nebo mlčky uznati všechny své dřívější názory za chybné a liché.

Prvé nemohl učiniti, poněvadž neměl kromě půdy žádných jiných prostředků k živobytí. Sloužiti nechtěl a také již uvykl pohodlnému, rozmařilému způsobu života, a nemohl od něho, jak se domníval, upustiti. Nebylo by to mělo ani smyslu, ježto neměl už toho pevného přesvědčení, ani rozhodnosti, ani té marnivosti a touhy udiviti, jak to bylo v mládí. A také to druhé — odříci se těch jasných a nezvratných důvodů pro nezákonnost vlastnictví půdy, které tenkráte vyvážil ze „Sociální statiky“ Spencerovy a jejichž potvrzení našel potom, už mnohem později, v pracích Henri Georgeho — nikterak nemohl.

A proto dopis správcův byl mu nepříjemný.