ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

A nikomu z přítomných, počínaje knězem a inspektorem a konče Maslovou, nepřišlo vůbec na mysl, že týž Ježíš, jehož jméno bezpočtukráte sípavým hlasem kněz opakoval a nejpodivnějšími výrazy chválu vzdával, — zakázal právě všechno to, co se zde dělo; zakázal nejen takové nesmyslné řečnění a zaříkávání chleba a vína kněží-učitelů, zakázal i nazývati jedny učiteli druhých, zakázal modlitby v chrámech, poručiv modliti se v soukromí, ba zapověděl i chrámy samy, řka, že přišel jich zrušit, že nemáme se modliti v chrámech, ale v duchu a v pravdě; a co hlavního: zapověděl lidi souditi a držeti ve vězení, mučiti, zbavovati cti, popravovati, jak se to zde dělo, ba zapověděl každé násilí nad lidmi, řka, že přišel osvobodit zajatých.

Nikomu z přítomných nepřišlo na mysl, že vše, co se zde dálo, je velikým rouháním a posměchem, páchaným na témže Kristu, v jehož jménu se vše to dělo. Nikomu nepřišlo na mysl, že pozlacený kříž se smaltovanými medalionky, který vynesl kněz a dával líbati lidem, nebyl nic jiného, než vyobrazení oné šibenice, na níž zemřel Kristus proto, že zakazoval to, co teď v jeho jménu zde páchali. Nikomu nenapadlo, že kněží, kteří si představují, že pod způsobou chleba a vína jedí tělo a pijí krev Páně, činí tak skutečně, ale ne ve zlomcích chleba a v kapkách vína, nýbrž tím, že nejen svádějí „ty maličké“, s nimiž Kristus se ztotožňoval, ale zbavují je největšího blaha a vydávají nejkrutějším mukám, skrývajíce před nimi blahou zvěst, kterou On jim přinesl.

Kněz vše to konal s klidným svědomím, protože od dětství byl vychován v tom, že je to jediná, pravá víra, v niž věřili všichni světci a i teď věří duchovní i světští představení. On nevěřil, že chléb proměnil se v tělo, že duše dojde spásy pilným modlením nebo že vskutku snědl kousíček Boha, — v to nelze věřiti, — on věřil, že se v tuto víru musí věřiti.

Hlavně však utvrzovalo jej v této víře to, že za vykonávání funkcí této víry bral již osmnáct let důchod, ze kterého vydržoval celou svou rodinu, dceru na gymnasiu a syna v semináři. Rovněž tak věřil ďáček, a to ještě pevněji, než kněz, poněvadž již úplně zapomněl na dogmata této víry a věděl jen, že za svěcenou teplou vodu, za modlitby za zemřelé, za hodinky, za modlitbu prostou nebo s litaniemi, — za vše to je stanoven poplatek, který opravdoví křesťané rádi platí. Proto volal své „smiluj se nad námi, smiluj se nad námi,“ a zpíval a předčítal, co měl poručeno, s tím klidným přesvědčením, s jakým lidé prodávají dříví, mouku, brambory. A inspektor a dozorci, ačkoliv nikdy ani neznali tajemství této víry a nevnikli v to, na čem se zakládají její dogmata a co značí všechny ty úkony v kostele, — věřili, že musí věřiti v tuto víru, protože vyšší představení a sám car v ni věří. A také proto, že temně cítili, že tato víra ospravedlňuje jejich surovou službu. Jak se to dálo, nebyli by však nikterak dovedli objasniti. Nebýt této víry, bylo by jim nejen zatěžko, ale snad i nemožno užívati všech svých sil k tomu, aby mučili lidi, jak to dělali teď s úplně klidným svědomím. Inspektor byl člověk dobrého srdce a jistě by nebyl dovedl tak žít, kdyby nenalézal podpory v této víře. A proto stál nehybně, zpříma, horlivě se klaněl a křižoval, snažil se vzbuditi lítost, když zpívali „Cherubíni“, a když děti přijímaly, postoupil kupředu a vlastníma rukama zdvihl a podržel chlapce, který přijímal.

Ba i většina trestanců, vyjímaje nemnohé, kteří prohlédli všechnu tu šalbu, provozovanou s věřícími a v duši se jí posmívali, většina věřila, že v těchto pozlacených ikonách, svíčkách, kališích, řízách, křížích, v opakování nepochopitelných slov: „Ježíši nejsladší“, „smiluj se nad námi!“ ukryta je jakási tajemná síla, jejímž prostřednictvím lze získati největších výhod v tomto i budoucím životě. Ačkoliv většina trestanců po několika pokusech získati výhody v tomto životě pomocí proseb, modlení, svíček, ničeho nedosáhla — modlitby a prosby nebyly asi vyslyšeny, — každý byl pevně přesvědčen, že tento nezdar je jen nahodilý a že toto zařízení, schválené učenými lidmi a církevními hodnostáři, je zařízení velmi důležité a nutné, ne-li pro tento život, pak jistě pro život budoucí.

Tak věřila i Maslová. Právě tak jako druzí měla po celou bohoslužbu jakýsi smíšený pocit zbožnosti a nudy. S počátku stála uprostřed zástupu za mříží a nemohla viděti nikoho kromě svých družek; když pak popošli přijímací kupředu, i ona se hnula s Fedosjí a tu uviděla inspektora a za ním mezi dozorci mužíčka se světlebílou bradou a rusými vlasy — Fedosjina muže, jenž upřenýma očima hleděl na ženu. Od té chvíle ztratila všechen zájem o bohoslužbu, dívala se jen na něj a šeptala si s Fedosjí, křižujíc a klanějíc se jen tehdy, když všichni tak dělali.