ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jeden z obyčejných a nejvíce zakořeněných předsudků je, že každý člověk má svoje zvláštní určité vlastnosti, že bývá dobrý, zlý, rozumný, hloupý, energický, apatický atd. Lidé nebývají takoví. Můžeme říci o člověku, že bývá častěji dobrý než zlý, častěji rozumný než hloupý, častěji energický než apatický a naopak; ale je nesprávné, řekneme-li o někom, že je vždy dobrý nebo rozumný, a o jiném, že je vždy zlý nebo hloupý. My však vždycky tak dělíme lidi. A to je omyl. Lidé jsou jako řeky: voda ve všech řekách je stejná, ve všech je jedna a táž, ale některá řeka je úzká a bystrá, jiná široká a tichá, jiná čistá a chladná a opět jiná kalná a teplá. Tak je tomu i s lidmi. Každý člověk chová v sobě prvky všech lidských vlastností a někdy projevuje jedny, jindy druhé, ba často bývá sám sobě úplně nepodoben a zůstává při tom stále jedním a týmž, sebou samým. U některých lidí bývají tyto změny zvlášť vyhraněné. A k takovým lidem náležel Něchljudov. Změny ty dály se v něm z příčin fysických i duševních. A takovou změnu prožil i nyní.

Ten pocit slavnostní nálady a radosti z očištění, který jej naplňoval po přelíčení a po prvním setkání s Kaťuší, zmizel úplně a byl vystřídán po posledním setkání strachem, ba odporem k ní a vědomím těžké povinnosti. Rozhodl se, že ji neopustí, že nezmění svého úmyslu oženiti se s ní, bude-li si toho ona přáti; ale mučilo jej to a tížilo.

Druhého dne po své návštěvě u Maslennikova jel zase do věznice, aby ji uviděl.

Inspektor svolil k návštěvě, avšak ne v kanceláři, ani v komnatě advokátů, nýbrž v ženské hovorně. Při vší své dobrodušnosti byl k Něchljudovu zdrželivější než dříve; rozmluva s Maslennikovem měla patrně za následek rozkaz jednati s tímto návštěvníkem s větší opatrností.

— Viděti ji můžete, — řekl dozorce, — ale prosím, co se týče peněz, jak jsem vám říkal… A to její přeložení do nemocnice, jak ráčila psáti Jeho Excelence, je možné a lékař s tím souhlasí. Ale ona sama nechce. Povídala: „To by se mi chtělo po těch prašivcích hrnce vynášet…“ To je vám, kníže, taková sebranka… — dodal.

Něchljudov neodpověděl a znovu žádal, aby s ní tedy mohl mluviti. Inspektor přikázal mu dozorce a Něchljudov vyšel za ním do prázdné ženské hovorny.

Maslová už tam byla a přistoupila k mříži tichá a pokorná. Popošla blízko k Něchljudovu a nedívajíc se na něj, tiše řekla:

— Odpusťte mi, Dimitriji Ivanoviči, mluvila jsem předevčírem nepěkně.

— Není na mně vám odpouštěti… — začal Něchljudov.

— Ale přece jen mne opusťte, — dodala a z hrozně zašilhavších očí, jimiž se na něj podívala, vyčetl Něchljudov opět ten napiatý a zlý výraz.

— Proč vás mám opustit?

— No tak.

— Proč tak?

Podívala se na něj opět týmž, jak se mu zdálo zlým pohledem.

— Nu, jen tak, — řekla. — Nechte mne, povídám vám to upřímně. Nemohu jinak. Nechte toho všeho, — pronesla chvějícími se rty a odmlčela se. — Je to pravda. Raději se oběsím.

Něchljudov cítil, že v tomto jejím zamítnutí je nenávist k němu a neodpuštěná urážka, ale i něco jiného, dobrého a vážného. Toto nové odmrštění, a to v úplně klidném stavu, zaplašilo pojednou v duši Něchljudovově všechny jeho pochybnosti a vrátilo mu dřívější vážnou, slavnostní, pohnutou náladu.

— Kaťuše, trvám na tom, co jsem řekl, — pronesl Něchljudov vážně a s důrazem. — Prosím tě, aby ses za mne provdala. Nechceš-li a pokud nebudeš chtít, budu vždy, jako dříve, tam, kde budeš ty, a pojedu tam, kam tebe povezou.

— To je vaše věc, já už více mluvit nebudu, — řekla a rty se jí opět zachvěly.

Mlčel rovněž a cítil, že nemůže dále hovořiti.

— Pojedu teď do vesnice a potom do Petrohradu, — řekl nakonec, vzpamatovav se. — Budu se starati o vaši, o naši věc a dá Bůh, že rozsudek bude změněn.

— A nebude-li změněn, bude to také jedno. Když ne za to, tak za jiné ho zasluhuji… — řekla Maslová, a on viděl, jak se přemáhá, aby zadržela slzy.

— Tak co, viděl jste Meňšova? — zeptala se náhle, aby skryla své pohnutí. — Viďte, že jsou nevinni?

— Myslím, že ano.

— Taková hodná stařenka, — řekla.

Vypravoval jí vše, co se dověděl od Meňšova, a zeptal se jí, nepotřebuje-li něčeho. Odpověděla, že ničeho nepostrádá.

Opět se oba odmlčeli.

— No a co se týče nemocnice, — řekla náhle, hledíc na něj svýma šilhavýma očima, — přejete-li si, půjdu tam a kořalku také už nebudu pít…

Něchljudov podíval se jí mlčky do očí.

Její očí se usmívaly.

— To je velmi pěkné, — pronesl s námahou a rozloučil se s ní.

„Ano, ano, je už docela jiná,“ — pomyslil si a po dřívějších pochybnostech měl nyní úplně nový, neznámý přesvědčivý pocit, že láska je nepřemožitelna.

*

Maslová, vrátivši se po tomto setkání do své páchnoucí cely, sňala plášť a usedla na své místo na pryčnu s rukama spuštěnýma na kolena. V cele byla jen vladimírská souchotinářka s kojencem, stařenka Meňšová a hlídačová s dvěma dětmi. Ďáčkovu dceru uznali včera duševně nemocnou a odvezli do nemocnice. Všechny ostatní ženy praly. Stařenka ležela na pryčně a spala. Dveře na chodbu byly otevřeny a děti tam vyběhly. Vladimírská s dítětem na rukou a hlídačová s nekonečnou punčochou přistoupily rychle k Maslové.

— Tak co, viděli jste se? — zeptaly se.

Maslová neodpověděla. Seděla na vysoké pryčně a kývala nohama nedosahujícíma k podlaze.

— Co fňukáš? — řekla hlídačová. — Především nebuď malomyslná. Ech, Kaťuše! No! — řekla, pohybujíc rychle jehlicemi.

Maslová neodpovídala.

— A naše šly prát. Říkaly, že dnes je hodně almužen. Mnoho prý toho nanesli, — řekla Vladimírská.

— Finaško! — vzkřikla hlídačová do dveří. — Kam zas ten divoch utekl!

Vyňala jednu jehlici, spíchla jí punčochu a klubko a vyšla na chodbu.

V tom okamžiku bylo slyšeti hluk kroků a ženský hlas na chodbě a do cely vstoupily trestanky ve střevících naboso. Každá měla koláč a některá i dva. Fedosja přistoupila hned k Maslové.

— No co, snad se ti něco nestalo? — otázala se, hledíc laskavě svýma jasnýma modrýma očima na Maslovou. — Tuhle máme něco k čaji, — a skládala koláče na poličku.

— Snad si už nerozmyslil tu ženitbu? — otázala se Korablevá.

— Ne, nerozmyslil, ale já nechci, — odpověděla Maslová.

— Ty jsi ale hloupá! — řekla Korablevá svým basem.

— No co, nemají-li spolu žít, tak nač se vdávat? — mínila Fedosja.

— A tvůj muž s tebou přece půjde, — namítla hlídačová.

— No tak co, my jsme podle zákona svoji, — řekla Fedosja. — A proč on si ji chce brát, když s ní nemíní žít?

— Jsi ty ale husa! Proč? Vezme-li si ji, tak ji zlatem zasype.

— Říkal mně: „Ať tě pošlou kamkoliv, pojedu za tebou,“ — řekla Maslová. — Pojede — pojede, nepojede — nepojede. Já ho prosit nebudu. Teď jede do Petrohradu shánět pomoc. Všichni ministři jsou tam jeho příbuzní, — pokračovala Maslová, — ale já ho přece nepotřebuji.

— Toť se ví, — souhlasila pojednou Korablevá, hrabajíc se ve svém tlumoku a myslíc patrně na něco jiného. — No a kořalky se napijeme?

— Já nebudu, — odpověděla Maslová. — Pijte samy.