ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Asi za minutu vyšla Maslová z postranních dveří. Přiblížila se tichými kroky až k Něchljudovu, zastavila se a pohlédla na něj úkosem, zpod obočí. Právě tak jako předevčírem padaly jí zpod šátku kadeře černých vlasů a nezdravý, plný a bílý obličej byl milý a úplně klidný; jen leskle černé šilhavé oči zpod opuchlých víček jaksi podivně blýskaly.

— Můžete hovořiti zde, — řekl dozorce a odešel.

Něchljudov zamířil k lavici, stojící u stěny.

Maslová podívala se tázavě na pomocníka inspektora, potom trochu udiveně pokrčivši rameny, šla za Něchljudovem k lavici a urovnavši si sukni, usedla vedle něho.

— Vím, že je vám za těžko odpustiti mně, — začal Něchljudov a opět se zastavil, cítě, že mu překážejí slzy, — ale nelze-li již odčiniti minulosti, udělám aspoň nyní vše, co mohu. Řekněte…

— Jak jste mne našel? — otázala se Maslová, neodpovídajíc na jeho otázku a hledíc i nehledíc na něho svýma šilhavýma očima.

„Bože můj! Pomoz mně! Nauč mě, co mám dělati!“ — říkal si Něchljudov, hledě na její teď tak změněnou tvář.

— Byl jsem předevčírem porotcem, — řekl, — když vás soudili. Nepoznala jste mě?

— Ne, nepoznala. Neměla jsem k tomu kdy a ani jsem se nedívala, — odpověděla.

— A dítě se narodilo? — otázal se a cítil, jak se červená.

— Hned tenkráte, chvála Bohu, zemřelo, — odpověděla krátce a hněvivě, odvracejíc od něho zrak.

— A nač zemřelo?

— Sama jsem byla nemocná, div jsem nezemřela, — odpověděla, nezdvihajíc oči.

— A proč vás tetičky propustily?

— Kdo pak bude držet služku s děckem? Když vše zpozorovaly, vyhnaly mě. Ale proč o tom hovořit — nepamatuji se na nic, všecko jsem zapomněla. To všecko je už pryč.

— Ne, vše není pryč. Já to tak nemohu nechat. Chci aspoň teď vykoupiti svůj hřích.

— Není co vykupovat; co bylo, to bylo, — řekla a náhle neočekávaně se na něj podívala a nepříjemně, svůdně a žalostně se usmála.

Maslová nikterak neočekávala, že ho uvidí, obzvláště teď a zde, a proto v prvním okamžiku ji jeho zjev překvapil. Vybavil jí násilím vzpomínky na to, nač nikdy nevzpomínala. V prvním okamžiku si jen nejasně vzpomněla na ten nový a podivný svět citů a myšlenek, který jí odkryl hezký, milovaný a milující jinoch, vzpomněla si i na jeho nepochopitelnou krutost a celou řadu pokoření a utrpení, jež následovaly za tím čarovným štěstím, jež i něho vyplynuly, a bylo jí bolno. Ale nemajíc síly vniknouti do té spleti, jednala i teď, jako vždy: odehnala od sebe tyto vzpomínky a snažila se je zakrýti zvláštní mlhou prostopášného života. V prvním okamžiku sloučila člověka, který tu před ní seděl, s jinochem, kterého kdysi milovala, ale seznavši, že je to bolestné, přestala. Ten čistě oděný, uhlazený pán s navoněným vousem nebyl teď pro ni Něchljudovem, kterého kdysi milovala, byl to pouze jeden z těch lidí, kteří jen v potřebě používali takových bytostí jako ona, a kterých takové bytosti jako ona musily využitkovati zase co možná nejvýhodněji pro sebe. A proto se na něj tak svůdně usmála.

Zamlčela se, přemýšlejíc, jak by ho využitkovala.

— To všecko je už odbyto, — řekla. — Teď mne odsoudili do káznice. — Až rty se jí zachvěly, když vyslovila to strašné slovo.

— Věděl jsem, byl jsem přesvědčen, že jste nevinna, — řekl Něchljudov.

— Toť se ví, že jsem nevinna. Což jsem zlodějka nebo lupička? U nás povídaly, že všecko záleží na advokátovi, — pokračovala. — Povídaly, že si mám podat žádost. Ale je prý to drahé…

— Ano, zajisté, — řekl Něchljudov. — Já už jsem se k advokátovi obrátil.

— Peněz se prý nesmí litovat na dobrého, — řekla.

— Učiním vše, co je možno.

Odmlčeli se.

Opět se na něj usmála, tak jako po prvé.

— A já vás chci poprosit… o nějaké peníze, můžete-li. Mnoho ne… deset, — řekla náhle.

— Ano, ano, — pravil Něchljudov, všecek zmaten a sáhl po tobolce.

Podívala se na dozorce, který přecházel pokojem.

— Před ním nic nedávejte, až odejde — jinak mi to vezmou.

Jakmile se dozorce obrátil, vyňal Něchljudov tobolku a chtěl jí právě podati desetirublovou bankovku, když dozorce se opět obrátil k nim obličejem. Zmáčkl peníze v ruce.

„Vždyť je to mrtvá žena.“ — pomyslil si Něchljudov, hledě na tu kdysi milou, teď ušpiněnou, příliš plnou tvář s třpytivým, nedobrým leskem černých šilhavých očí, stopujících dozorce a jeho ruku se zmačkaným papírkem. A v tom okamžiku napadly ho pochybnosti.

Pokušitel, který mluvil včera v noci, opět zahovořil v duši Něchljudova a jako vždy snažil se jej odvésti od otázky, co je povinen dělat, k otázce, jaké následky bude míti jeho konání — a co je užitečnější.

— Nic nesvedeš s tou ženou, — mluvil ten hlas, — jen si pověsíš na krk kámen, který tě utopí a bude ti překážkou ve všem užitečném.

— Dát jí hodně peněz, rozloučit se s ní a nadobro ukončit to všecko? — napadalo ho.

Ale současně pocítil, že teď, právě teď děje se v jeho duši něco velice vážného, že jeho vnitřní život stojí v tomto okamžiku jakoby na kolísajících vahách, které nejmenším nárazem mohou býti strženy na tu neb onu stranu. A on učinil tento náraz, vzývaje Boha, kterého ucítil včera ve své duši. A Bůh se v něm opět ozval. Rozhodl se, že jí ihned řekne vše.

— Kaťuše! Přišel jsem prosit za odpuštění, ale tys mi neodpověděla, odpustila-li jsi mně, odpustíš-li mi někdy, — řekl, znenadání jí tykaje.

Neposlouchala ho. Hleděla hned na jeho ruku, hned na dozorce. Když se tento obrátil, rychle natáhla k Něchljudovu ruku, uchopila bankovku a položila si ji za pas.

— To je divné, co povídáte, — pravila s pohrdavým, jak se mu zdálo, úsměvem.

Něchljudov cítil, že je v ní něco téměř nepřátelského, něco, co ji udržuje takovou, jaká teď je, a brání proniknouti k jejímu srdci.

Ale divná věc: nejen že ho to od ní neodpuzovalo, ale ještě více jakousi novou zvláštní silou vábilo. Cítil, že ji musí probuditi duchovně a že je to velmi těžké — ale právě obtížnost tohoto díla jej lákala. Pocítil k ní jakýsi nový pocit, jehož neměl dříve ani k ní, ani ke komukoli jinému, pocit, v němž nebylo nic sobeckého: nic od ní pro sebe nechtěl, přál si jen, aby přestala býti takovou, jakou byla až dosud.

— Kaťuše, proč tak mluvíš? Vždyť tě znám, pamatuji tě tehdy v Panově…

Ale ona se nevzdávala, nechtěla se vzdáti.

— Nač připomínat staré, — pronesla suše, ještě více se chmuříc.

— Připomínám to proto, abych smyl a vykoupil svůj hřích, Kaťuše, — začal a chtěl jí už říci, že se s ní ožení, ale náhle se setkal s jejíma očima a vyčetl z nich cosi tak strašného, hrubého a odpuzujícího, že nemohl domluviti.

Návštěvníci již vycházeli. Dozorce popošel k Něchljudovu a řekl mu, že doba návštěv je skončena. Maslová vstala, poslušně čekajíc, kdy bude propuštěna.

— Sbohem, mám vám ještě mnoho říci, ale jak vidíte, teď nemohu, — řekl Něchljudov a podal jí ruku. — Přijdu ještě.

— Snad jste již řekl všecko…

Podala mu ruku, ale nestiskla jí.

— Ne, ne, postarám se, abych vás ještě uvidel tam, kde by se dalo lépe promluvit, a potom vám povím něco důležitého, co vám musím povědět, — řekl Něchljudov.

— No tak přijďte, — řekla s úsměvem, jakým se usmívala na muže, jimž se chtěla líbiti.

— Jste mi bližší než sestra, — řekl Něchljudov.

— To je divné, — opakovala a vrtíc hlavou, odešla za mříž.