ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Něchljudov vyjel časně z domu. V uličce jel ještě mužík a zvláštním hlasem volal: „Mléko, mléko, mléko!“

Večer spadl první teplý jarní déšť. Všude, kde nebylo dlážděno, náhle se zazelenala tráva; břízy v sadech osypaly se zeleným prachem a střemcha a topoly rozvinovaly dlouhé vonné listy a v domech i obchodech odstraňovali a čistili zimní okenní rámy. Na vetešnickém trhu, podle kterého Něchljudov jel, hemžil se vedle v řadě vystavených bud hustý dav lidu a chodili otrhanci s botami podpaždí a přes rameno přehozenými vyžehlenými kalhotami a vestami.

U hospod se již tlačili dělníci, vysvobození ze svých továren, v čistých kabátcích a vyleštěných botách a ženy v pestrých hedvábných šátcích na hlavách a v pláštích s velikými skleněnými sponami. Strážníci se žlutými šňůrami od pistolí stáli na stanovištích, vyhlížejíce, kde je nějaký nepořádek, aby si rozptýlili trapnou dlouhou chvíli. Po cestách ve stromořadí i po zeleném koberci trávníků běhali a hráli si psi a děti a na lavičkách seděly chůvy a vesele mezi sebou rozmlouvaly.

V ulicích, uprostřed již vyschlých, ale ve stínu po stranách ještě chladných a vlhkých, bez ustání hřměly po dlažbě těžké nákladní povozy, rachotily kočáry a zvonily tramwaye. Na všech stranách chvěl se vzduch změtí zvuků a hlaholem zvonů, zvoucích lid, aby se účastnil bohoslužeb takových, jaké se právě konaly ve věznici. A nastrojení lidé rozcházeli se do svých farních kostelů.

Drožkář nepřivezl Něchljudova až k samé věznici, nýbrž jen k zatáčce, vedoucí k ní.

Několik mužů a žen, většinou s uzlíky, stálo tu na té zatáčce, asi sto kroků od věznice. Napravo byly nízké dřevěné budovy, s levé strany dvoupatrový dům s jakousi vývěsní tabulí. Ohromná kamenná budova věznice byla vpředu a k ní nepouštěli návštěvníků. Strážný s puškou přecházel sem tam a přísně křičel na ty, kteří ho chtěli obejíti.

U dvířek před dřevěnými budovami na pravé straně proti strážníkovi seděl na lavičce dozorce v uniformě s prýmky a zápisníkem. K němu chodili návštěvníci a jmenovali ty, které si přáli viděti a to si zapisoval. Něchljudov také k němu přistoupil a jmenoval Jekatěrinu Maslovou. Dozorce s prýmky si ji zapsal.

— Proč ještě nevpouštíte? — zeptal se Něchljudov.

— Teď jsou bohoslužby. Až budou skončeny, bude dovoleno vstoupiti.

Něchljudov odešel k zástupu čekajících. Ze zástupu vystoupil člověk s červenými pruhy v obličeji, v roztrhaných šatech, pomačkaném klobouku a rozedraných střevících naboso a zamířil k věznici.

— Kam lezeš? — vzkřikl na něj voják s puškou.

— A co řveš? — odpověděl otrhanec, nikterak zaražen křikem strážného a vrátil se zpět. — Když nepustíš — počkám. Křičí jako jenerál.

V davu se pochvalně zasmáli. Návštěvníci byli většinou lidé chudě odění, ba skoro otrhaní, ale byli mezi nimi i slušného zevnějšku — muži i ženy.

Vedle Něchljudova stál pěkně oděný, v tváři červený, plný, vyholený člověk s uzlíčkem v ruce, patrně s prádlem; Něchljudov se ho otázal, je-li tu po prvé. Muž s uzlíčkem odpověděl, že zde bývá každou neděli. Rozhovořili se. Byl vrátným v bance a přišel se podívat na svého bratra, souzeného pro podvod. Dobrodušný člověk tento vypravoval Něchljudovu celou svou historii a začal se vyptávat i Něchljudova, když tu upoutal jejich pozornost student s dámou pod závojem. Přijeli na kočáře s gumovými koly se zapraženým silným černým koněm dobrého plemene. Student nesl v rukou veliký uzel. Přistoupiv k Něchljudovu, otázal se ho, možno-li odevzdati almužnu — koláče, které přivezl. „Je to na přání nevěsty. To je má nevěsta. Její rodiče nám poradili, abychom to dovezli uvězněným.“

— Nevím, jsem zde po prvé, ale myslím, že se musíte zeptat tohoto člověka, — řekl Něchljudov, ukazuje na dozorce s prýmky, který seděl vpravo s knížkou.

V okamžiku, kdy Něchljudov rozmlouval se studentem, otevřely se veliké železné dveře věznice s okénkem uprostřed a z nich vyšel důstojník v uniformě s jiným dozorcem. Dozorce s knížkou oznámil, že návštěvníci mohou teď vstoupiti. Strážný odstoupil a všichni návštěvníci, jako by se báli, že se opozdí, rychlým krokem, někteří i poklusem, hrnuli se do dveří věznice. U dveří opět stál dozorce, který návštěvníky podle něho procházející počítal, hlasitě pronášeje 16, 17, atd. Druhý, uvnitř budovy, také počítal návštěvníky, dotýkaje se každého rukou, když vcházeli do následujících dveří, proto, aby zjistiv počet, nenechal při odchodu žádného návštěvníka uvnitř ve vězení a nepustil nikoho z vězňů. Tento, nedbaje, kdo prochází, plácl i Něchljudova po zádech. Dotek ruky dozorcovy v prvním okamžiku Něchljudova urazil, ale ihned si vzpomněl, proč sem přišel, a zastyděl se za tento pocit nespokojenosti a urážky.

První místnost za dveřmi byla veliká klenutá komnata s železnými mřížemi v nevelikých oknech. V této komnatě, zvané shromažďovací, uviděl Něchljudov ve výklenku veliký obraz Ukřižovaného.

„K čemu to?“ — pomyslil si, bezděky spojuje význam kříže Kristova s osvobozenými a ne uvězněnými.

Něchljudov šel volným krokem, propouštěje před sebou spěchající návštěvníky. Měl nejasný pocit hrůzy před zločinci, kteří jsou zde zavřeni, lítosti s nevinnými, kteří jako včerejší chlapec a Kaťuša musí zde býti, a bázně i úzkosti před nastávajícím setkáním. Při východu z první komnaty dozorce na druhém jejím konci něco řekl. Ale Něchljudov, zabrán do myšlenek, nedbal a pokračoval v chůzi tam, kam šla většina návštěvníků, t. j. do mužského oddělení a ne do ženského, kam měl jíti.

Propouštěje spěchající kupředu, vešel poslední do místnosti, určené k návštěvám. První, co jej překvapilo, byl ohlušující hlahol a křik sta hlasů. Vzpamatovav se, popošel blíže k lidem, kteří jako mouchy sletující se na cukr přilepili se k drátěné mříži, rozdělující komnatu na dvé, a pochopil, oč jde. Komnata s okny v zadní stěně byla rozdělena ne jednou, ale dvěma drátěnými mřížemi, sahajícími od stropu až k zemi. Mezi mřížemi přecházeli dozorci. Na oné straně mřížoví byli vězňové, na této návštěvníci. Mezi oběma byly dvě mříže a asi tři lokte široký prostor, takže nejenom něco odevzdati, ale i rozeznati tvář zejména krátkozrakému bylo znemožněno. Těžko bylo i hovořiti, ba bylo nutno křičeti ze všech sil. S obou stran k mřížím byly přitisknuty tváře žen, mužů, otců, matek, dětí, snažících se poznati druh druha a pověděti to, čeho bylo třeba. Ale ježto každý snažil se hovořiti tak, aby ho slyšel jeho spolubesedník, usiloval překřičeti jeden druhého. Proto ten hlahol, přerývané výkřiky, který zarazil Něchljudova, sotvaže vešel do komnaty. Rozeznati, co se hovořilo, nebylo vůbec možné. Jen podle obličeje mohlo se souditi o tom, co se povídalo a jaké vztahy byly mezi hovořícími. Blízko Něchljudova stála stařenka v šátečku, přitisknutá k mříži, a třesouc podbradkem, křičela cosi na bledého mladého člověka s hlavou na půl oholenou. Trestanec zdvihnuv brvy a svraštiv čelo, pozorně jí naslouchal. Vedle stařenky byl mladý člověk v kabátci, který poslouchal a kýval hlavou na to, co mu povídal trestanec, jemu podobný v tváři, s utrápeným obličejem a prošedivělou bradkou. Ještě dále stál otrhanec a mávaje rukou, cosi křičel a se smál. Vedle něho seděla na zemi žena s dítětem v pěkném vlněném šátku a vzlykala; patrně po prvé viděla onoho šedivého člověka na druhé straně v trestanecké kazajce, s oholenou hlavou a v okovech. Vrátný, se kterým hovořil Něchljudov před věznicí, křičel nad ženou ze všech sil na druhou stranu na lysého trestance s jiskrnýma očima.

Když Něchljudov pochopil, že mu nezbývá než mluviti za těchto podmínek, pocítil hněv proti těm lidem, kteří toto zařídili a udržují. Bylo mu divné, že takový hrozný stav, takový výsměch lidským citům nikoho neurážel. Vojáci, inspektor, návštěvníci i uvěznění jednali tak, jako by uznávali, že tak býti musí.

Něchljudov zůstal v této komnatě asi pět minut a pociťoval jakýsi zvláštní stesk, skleslost a rozladění s celým světem; duševní pocit, podobný houpání na lodi, jej opanoval.