ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jejich rozhovor byl přerušen dozorcem, který vstal a ohlásil, že doba návštěv končí a vyzval k rozchodu. Něchljudov vstal, rozloučil se s Věrou Jefremovnou. U dveří se však zastavil, aby pozoroval, co se dělo kolem něho.

— Pánové, už je čas, svrchovaný čas, — pronesl dozorce, usedaje a povstávaje.

Inspektorovo připomenutí vyvolalo mezi vězni a návštěvníky pouze zvláštní ruch, ale nikdo ani nepomýšlel na rozchod. Někteří vstali a tak hovořili. Jiní zůstali sedět a rozmlouvali dále. Jiní zase počali se loučiti a plakali. Zvláště dojemno bylo hleděti na matku se synem souchotinářem. Mladík ustavičně mačkal bankovku a jeho tvář zdála se stále zlostnější; tak se namáhal, aby nepodlehl citu matčinu. Matka uslyševši, že nutno se rozloučiti, pověsila se mu na ramena a vzlykala, potahujíc nosem. Dívka s beránčíma očima — Něchljudov bezděky ji sledoval — stála před plačící matkou a čímsi ji konejšila, stařec v modrých brýlích stoje držel za ruku svou dceru a kýval hlavou k jejím slovům. Mladí milenci vstali a držíce se za ruce, mlčky hleděli si do očí.

— Těm jedině je veselo, — řekl ukazuje na zamilovanou dvojici mladý muž v krátkém kabátě, který stál vedle Něchljudova a rovněž hleděl na loučící se.

Milenci — mladý muž v nepromokavém kabátci a milá blondýnka — osvobodili, cítíce na sobě pohledy Něchljudova i mladého člověka, spiaté ruce, obrátili se dozadu a počali se točiti se smíchem.

— Dnes večer budou mít zde ve vězení oddavky, a ona s ním jede do Sibiře, — řekl mladý člověk.

— Kdo je to?

— Trestanec. Ačkoliv se veselí, přece je to příliš bolestné poslouchati, — dodal mladý člověk v krátkém kabátě, poslouchaje nářek souchotinářovy matky.

— Pánové! Prosím, prosím. Nechtějte, abych byl nucen býti přísným, — promluvil inspektor, opakuje několikráte jedno a totéž. — Prosím, prosím, — znělo slabě a nerozhodně. — Co je to? Už dávno uplynula doba. Co je to? Takhle to nejde. Říkám to naposled! — opakoval unyle, hned si sedaje, hned vstávaje, tu si zapaluje, tu zase zhasínaje marylandskou^[36] cigaretu.

Konečně vězňové i návštěvníci se začali rozcházeti; jedni dveřmi do vnitřních místností, druzí ven. Odešel mladý muž v nepromokavém kabátci, souchotinář, černý, otrhaný trestanec, odešla Věra Jefremovna i Marie Pavlovna s hošíkem narozeným ve vězení.

Odcházeli i návštěvníci. Těžkým krokem vyšel stařec v modrých brýlích a za ním i Něchljudov.

— Ba, divné pořádky, — řekl hovorný mladý člověk, sestupuje s Něchljudovem po schodech, jakoby pokračoval v přerušené rozmluvě. — Ještě dobře, že kapitán je dobrý člověk a nedbá nařízení. Tak si aspoň všichni pohovoří a duši se odlehčí.

Když Něchljudov rozmlouvaje s Medyncevem — tak se mu představil hovorný mladý člověk, — sešel do předsíně, popošel k nim s unaveným výrazem inspektor.

— Chcete-li tedy viděti Maslovou, račte přijíti zítra, — řekl, patrně s úmyslem býti zdvořilým k Něchljudovu.

— Dobře, — řekl Něchljudov a spěchal ven. Hrozné bylo jistě nezasloužené utrpení Meňšova — a ne tak to fysické, jako spíše ty pochybnosti, ta nedůvěra k dobru a k Bohu, které zakusil, když viděl krutost lidí mučících jej bez příčiny; hrozná byla hanba a hrozná muka, uložená oněm stům lidí, kteří se neprovinili ničím jiným, než že neměli své doklady v pořádku; hrozni byli tito otupělí dozorci, zabývající se mučením svých bratří, přesvědčení, že dělají dobré a důležité dílo, ale nejhroznější ze všeho zdál se mu tento stárnoucí, vetchý a při tom dobrý inspektor, který musil rozlučovati matku se synem, otce s dcerou, právě takové lidi, jako byl on sám a jeho děti.

„Proč je to?“ — tázal se Něchljudov sám sebe. Měl, jako vždy ve vězení, v duši bolestný pocit mravní tíhy, přecházející v tíhu skoro fysickou. Odpovědi však nenalézal.