ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jakmile byla první přestávka, Něchljudov vstal a vyšel na chodbu s úmyslem, že se již nevrátí k líčení. Ať si s ním dělají, co chtějí, ale déle při této komedii již nebude.

Když se dověděl, kde je kabinet státního zástupce, šel k němu. Sluha ho nechtěl ohlásiti, že prý zástupce je teď zaměstnán, ale Něchljudov, neposlouchaje ho, vešel do dveří a požádal úředníka, jenž mu šel vstříc, aby jej ohlásil zástupci, že je porotce a že s ním musí mluviti ve velmi vážné věci. Knížecí titul a pěkný šat Něchljudovu pomohly. Úředník ohlásil jej prokurátorovi a Něchljudov byl předpuštěn. Státní zástupce přijal jej stoje, zřejmě nespokojený s umíněností, se kterou se Něchljudov domáhal rozmluvy s ním.

— Čeho si přejete? — přísně se tázal státní zástupce.

— Jsem porotce, jmenuji se Něchljudov a musím nevyhnutelně viděti obžalovanou Maslovou, — rychle a důrazně řekl Něchljudov, červenaje se a s pocitem, že vykonal takový čin, který bude míti rozhodný vliv na další jeho život.

Státní zástupce byl nevysoký, snědý člověk krátkých, prošedivělých vlasů, bystrých, blýskavých očí, s hustou, přistřiženou bradkou na výrazné dolní čelisti.

— Maslovou? Ano, vím o ní. Byla obžalována z travičství, — řekl státní zástupce klidným hlasem. — Proč ji chcete viděti? — A potom, jako by chtěl býti měkčí, dodal: — Nemohu vám to dovoliti, nevím-li, k čemu je vám toho potřeba.

— Potřebuji to k věci pro mne zvlášť důležité, — řekl Něchljudov a opět se začervenal.

— Hm, — řekl státní zástupce a zdvihnuv oči, pozorně se zadíval na Něchljudova. — Je líčení s ní už projednáno?

— Včera byla před porotou a byla odsouzena na čtyři roky do káznice úplně nespravedlivě. Je nevinna.

— Tak! Byla-li odsouzena teprve včera, — řekl státní zástupce, nevšímaje si vůbec Něchljudovovy poznámky o nevině Maslové, — tedy do té doby, než nabude rozsudek moci práva, musí ještě zůstati ve vyšetřovací vazbě. Návštěvy jsou tam dovoleny jen v určité dny. Radím vám, abyste se tam obrátil.

— Ale já ji musím viděti co nejdříve, — řekl Něchljudov, pociťuje, že se blíží rozhodný okamžik, při čemž dolní čelist se mu zachvěla.

— Proč? — zeptal se státní zástupce a schmuřil jaksi znepokojen obočí.

— Protože je nevinna a byla odsouzena do káznice. Vším jsem vinen já, — řekl Něchljudov chvějícím se hlasem, tuše zároveň, že povídá to, čeho netřeba povídat.

— Jakým způsobem? — zeptal se státní zástupce.

— Protože jsem ji oklamal a přivedl do toho postavení, ve kterém je nyní. Kdyby nebyla tím, čím jsem ji udělal, nebyla by z takové věci obviněna.

— Já však přece jen nevidím, v jaké souvislosti je vše s vaší návštěvou.

— V takové, že půjdu všude za ní a že… se s ní ožením, — řekl Něchljudov. A jako vždy, když o tom hovořil, vstoupily mu slzy do očí.

— Tak? Hleďme! — řekl státní zástupce. — To je skutečně docela výjimečný případ. Vy jste, tuším, přísedící krasnoperského zemstva? — ptal se státní zástupce, jakoby si vzpomínal, že již dříve slyšel o tomto Něchljudovu, který mu teď oznámil tak podivné rozhodnutí.

— Promiňte, já nemyslím, že by to bylo v nějaké souvislosti s mou prosbou, — podrážděně a zlostně odpověděl Něchljudov.

— Ovšem že ne, — řekl státní zástupce bez rozpaků, se sotva znatelným úsměvem, — ale vaše přání je tak neobyčejné a tak se vymyká obvyklým formám…

— Co tedy, mohu dostati dovolení?

— Dovolení? Ano, hned vám dám vstupenku. Posaďte se na okamžik.

Přistoupil ke stolu, usedl a psal.

— Prosím, posaďte se.

Něchljudov zůstal stát.

Napsav vstupenku, podal ji státní zástupce Něchljudovu, zvědavě na něj pohlížeje.

— Ještě vám musím oznámiti, — řekl Něchljudov, — že nemohu dále býti členem poroty.

— Pak musíte ovšem udati soudu důležité příčiny.

— Ano, pokládám totiž každý soud nejen za neužitečný, ale i za nemravný.

— Hm, — řekl státní zástupce s týmž sotva znatelným úsměvem, jako by jím chtěl naznačiti, že takové projevy jsou mu známy a náležejí k známým zábavným případům. — Hm, ale vy snad chápete, že já, jakožto státní zástupce soudu, nemohu s vámi souhlasiti. A proto vám radím, abyste oznámil vše soudu a ten uváží vaše rozhodnutí a uzná je závažným nebo nezávažným a v posledním případě uloží vám pokutu. Obraťte se k soudu.

— Učinil jsem již oznámení a nikam nepůjdu, — hněvivě pravil Něchljudov.

— Má úcta, — řekl státní zástupce, předkláněje hlavu a přeje si patrně co nejdříve zbaviti se tohoto podivného návštěvníka.

— Kdo to u vás byl? — zeptal se státního zástupce přísedící soudu, vešedší hned po odchodu Něchljudova do kabinetu zástupcova.

— Něchljudov, víte ten, který už v krasnoperském újezdě v zemstvě pronášel své různé zvláštní náhledy. A představte si, že je porotcem, a mezi obžalovanými objevila se žena či dívka, odsouzená do káznice, kterou prý oklamal a s níž se teď chce oženiti.

— Ale to není možné!

— Tak mně to sám říkal… A jak byl při tom vzrušen!

— V nynějších mladých lidech je něco nenormálního.

— Však už není tak příliš mladý.

— No, ale omrzel nás, baťuško, ten váš slavný Ivašenkov! Chce nás snad utrápit: hovoří, hovoří bez konce.

— Musí se prostě přerušit, vždyť jsou to opravdoví obstrukčníci…