ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Předseda přijel k soudu brzy. Byl to vysoký, statný muž s velikými prošedivělými licousy. Byl ženat, ale vedl lehký život, právě tak, jako jeho žena. Druh druhu nepřekáželi. Dnes ráno dostal lístek od švýcarské vychovatelky, jež bydlela v létě v jejich domě a teď jela z jihu do Petrohradu, že ho bude mezi třetí a šestou hodinou očekávati ve městě v hotelu „Itálie“. Rád by byl proto dříve začal a skončil dnešní zasedání, aby mohl ještě do šesti hodin navštíviti ryšavou Kláru Vasiljevnu, se kterou minulého roku na letním bytě zapředl milostný románek.

Vešel do kabinetu, zamkl dveře, vyňal ze skříně na papíry z nejnižšího oddělení dvě činky a udělal dvacet pohybů nahoru, kupředu, na stranu, dolů, potom třikráte spustil se do dřepu, drže činky nad hlavou.

„Nic tak neposiluje tělo, jako sprcha a tělocvik,“ pomyslil si, ohmatávaje levou rukou se zlatým prstenem na čtvrtém prstě napiatý sval pravice. Zbývalo mu ještě udělati moulinet (vždy dělal tyto dvojí pohyby před dlouhým zasedáním), když zarachotily dveře. Někdo je chtěl otevříti. Předseda chvatně položil činky na místo a dveře otevřel.

— Promiňte, — řekl.

Do komnaty vstoupil jeden z přísedících, nevysoký, ramenatý muž se zlatými brýlemi a zamračeným obličejem.

— Zase tu není Matvěj Nikitič, — řekl přísedící nespokojeně.

— Ještě není, — odpověděl předseda, oblékaje uniformu. — Věčně se opožďuje.

— To je zvláštní člověk, že se nestydí, — řekl přísedící a hněvivě usedl, vyjímaje cigaretu.

Přísedící, velmi přesný člověk, měl dnes ráno se ženou nemilý výstup. Vydala se brzy z měsíčních peněz. Chtěla, aby jí dal napřed, ale on řekl, že ze svého nedá. Došlo k hádce. Žena na konec řekla, že v takovém případě nemůže vařiti, aby tedy doma oběd nečekal. Odejel se skutečnou obavou, že splní svou hrozbu, ježto od ní bylo možno vše očekávati. — „Žijte pak dobrým, mravným životem,“ — pomyslil si, hledě na zářícího, zdravého, veselého, dobrodušného předsedu, který, rozháněje se široce lokty, rovnal si krásnýma, bílýma rukama husté, dlouhé, prošedivělé licousy na obou stranách vyšívaného límce, — „ten je jistě vždycky spokojený a veselý, a já se musím trápit.“

Vstoupil tajemník a přinesl nějaký spis.

— Děkuji vám pěkně, — řekl předseda a zapálil si cigaretu. — S čím tedy začneme?

— Myslím, že s traviči, — řekl jakoby lhostejně tajemník.

— No, dobrá, když s traviči, tak s traviči, — řekl předseda, uváživ, že by bylo možno skončiti toto přelíčení do čtyř hodin a potom odejeti. — A Matvěj Nikitič tu ještě není?

— Ještě není.

— A Breve je zde?

— Ano, — odpověděl tajemník.

— Uvidíte-li ho, řekněte mu, že začneme s traviči.

Breve byl náměstek státního zástupce, jenž zastupoval v tomto přelíčení žalobu.

Když vyšel tajemník na chodbu, potkal Breve. Kráčel rychle, takřka po té chodbě běžel s vysoko zdviženými rameny, v rozepiaté uniformě, s aktovkou pod paždí, cvakaje podpatky a kývaje volnou rukou tak, že tvořila s vykročenou nohou pravý úhel.

— Michail Petrovič se ptá, ráčíte-li býti hotov? — tázal se tajemník.

— Toť se rozumí, jsem vždycky hotov, — řekl náměstek státního zástupce. — Co je v prvé řadě?

— Otrávení.

— Dobrá, — řekl náměstek státního zástupce; ale v duchu to vůbec nenacházel dobrým. Celou noc nespal. Loučili se s přítelem, mnoho pili a do dvou hodin hráli, takže akta o travičství neměl ani kdy pročísti a teď je chtěl aspoň přeběhnouti. Tajemník schválně, věda, že spisů o trávicích nečetl, poradil předsedovi, aby přelíčení s traviči uvedl jako první. Tajemník byl člověk liberálního, ba skoro radikálního smýšlení. Breve byl konservativec a dokonce, jako všichni Němci, sloužící v Rusku, zvlášť oddaný pravoslaví; tajemník ho neměl rád a záviděl mu jeho místo.

— No a jak to bude se skopci? — ptal se tajemník.

— Řekl jsem, že nemohu, — řekl náměstek státního zástupce. — Není svědků, tak to také oznámím soudu.

— Ale to je jedno…

— Nemohu, — řekl zástupce a mávaje rukou, běžel do svého kabinetu.

Přelíčení se skopci odkládal, vymlouvaje se na nepřítomnost úplně bezvýznamného a nepotřebného svědka, jen proto, že kdyby se proces projednával před porotou, složenou z inteligentních lidí, mohl by skončiti osvobozením. Podle úmluvy s předsedou mělo líčení býti přiděleno soudu okresního města, kde zasedalo více sedláků a byla proto větší naděje na odsouzení.

Ruch na chodbě se stále vzmáhal. Nejvíce lidí bylo před sálem civilního oddělení, kde se konalo líčení, o němž se zmiňoval porotce, onen vážný pán, milovník soudních věcí. O přestávce vyšla z tohoto sálu stařena, jíž geniální advokát dovedl odníti majetek ve prospěch svého klienta, který na něj vůbec neměl práva; věděli to i soudcové a tím spíše žalobce a jeho advokát; ale důvody, které si vymyslili, byly takové, že majetek museli vzíti stařeně a dáti ho žalobci. Stařena byla tlustá, nastrojená žena v klobouku, zdobeném ohromnými květinami. Když vyšla ze dveří, zastavila na chodbě a rozkládajíc krátkýma, tlustýma rukama, obrátila se ke svému advokátu a stále jen opakovala: „Co mám dělat? Prosím vás, co mám dělat?“ Advokát hleděl na květiny jejího klobouku a neposlouchal ji; přemýšlel o něčem jiném.

Hned za stařenou ze dveří sálu civilního soudu, záře bílou náprsenkou v široce rozevřené vestě, s výrazem spokojenosti ve tváři, vyšel rychle advokát, který způsobil, že stařeně s květinami na klobouku nezbylo nic a jeho klient, který mu dal deset tisíc, dostal více než sto. Oči všech obrátily se na advokáta. Cítil to. A jako by celým svým zevnějškem říkal: „Netřeba žádných projevů oddanosti,“ rychle přešel.