ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Rozhovor s předsedou a čistý vzduch poněkud upokojily Něchljudova. Pomyslil si teď, že pocit, který zakusil, byl stupňován vlivem dopoledne, stráveného v tak neobyčejných poměrech.

„Je to jistě podivuhodná a překvapující náhoda! Rozhodně musím učiniti vše možné, aby její osud byl zmírněn, a to co nejrychleji. Hned. Ano, nutno u soudu zvěděti, kde bydlí Fonarin nebo Mikišin.“

Vzpomněl si na dva znamenité advokáty.

Vrátil se k soudu, svlékl svrchník a zamířil nahoru. Hned v prvé chodbě potkal Fonarina. Zastavil jej a řekl mu, že se s ním chce o něčem poraditi. Fonarin znal Něchljudova podle vidění i jména a odvětil mu, že velmi rád udělá vše, co si přeje.

— Ačkoliv jsem unaven… ale nebude-li to řekněte mi, oč jde. Pojďme vedle.

A zavedl Něchjudova do jakési komnaty, nejspíše do kabinetu některého soudce. Usedli ke stolu.

— Nuže, prosím.

— Především vás prosím, — řekl Něchljudov, — aby se nikdo nedozvěděl, že se zajímám o tu věc.

— No, to se samo sebou rozumí. Tedy…

— Byl jsem právě porotcem a odsoudili jsme do káznice ženu, která je — nevinna. Trápí mne to.

— Nuže, prosím, — řekl Fonarin.

Něchljudov bezděky se začervenal a zarazil se.

Fonarin šlehl po něm očima a zase je sklopil, poslouchaje.

— Odsoudili jsme nevinnou a přál bych si, aby rozsudek byl zrušen a projednán u vyšší instance.

— V senátě, — opravil Fonarin.

— Prosím vás tedy, abyste se toho ujal.

Něchljudov chtěl co možná rychle ukončiti nejchoulostivější věc a proto hned podotkl:

— Veškeré výlohy s tím spojené zaplatím sám, — řekl, červenaje se.

— No, my se nějak smluvíme, — řekl advokát, zdvořile se usmívaje jeho nezkušenosti.

— Prosím, vypravujte mi o tom.

Něchljudov mu vše vypověděl.

— Dobrá, zítra si vezmu spisy a prohlédnu je. A pozítří, ne, raději ve čtvrtek, přijeďte ke mně v šest hodin večer a já vám odpovím. Souhlasíte? No, a teď pojďme, mám tu ještě nějaké řízení.

Něchljudov se mu poroučel a odešel.

Rozmluva s advokátem a to, že se už pokusil o záchranu Maslové, ještě více jej uspokojilo. Vyšel na ulici: počasí bylo překrásné. Radostně dýchal jarní vzduch. Drožkáři nabízeli mu své služby, ale on šel pěšky. Celý roj myšlenek a vzpomínek na Kaťuši a na jeho jednání s ní zavířil v jeho hlavě. Bylo mu teskno a všechno zdálo se zamračeným. „Ne, to si promyslím až potom,“ — řekl si, — „naopak, teď nutno rozptýliti ty těžké dojmy.“

Vzpomněl si na večeři u Korčaginových a pohlédl na hodinky. Ještě nebylo pozdě a mohl tam přijíti včas. Nedaleko zvonila tramway. Dal se do běhu a skočil do ní. Na náměstí sestoupil, zavolal drožkáře a v deseti minutách byl před palácem Korčaginových.