ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Druhého dne zajel Něchljudov k advokátovi a vysvětlil mu případ Meňšovových s prosbou, aby přijal jejich obhajobu. Advokát jej pozorně vyslechl a řekl, jestliže se věc má tak, jak ji líčí Něchljudov, což je velmi pravděpodobné, že beze vší odměny bude je hájiti. Něchljudov za řeči řekl advokátovi o 130 lidech, kteří seděli ve vězení z nedorozumění, a ptal se, na kom to závisí, kdo je tím vinen. Advokát chvilku mlčel, chtěje patrně dáti určitou odpověď.

— Kdo je tím vinen? Nikdo, — řekl rozhodně. — Zeptejte se státního zástupce — řekne vám, že je tím vinen Maslennikov, zeptejte se gubernátora, a ten řekne, že je vinen státní zástupce. Nikdo není vinen.

— Právě jedu k Maslennikovu a řeknu mu to.

— Nu, prosím, ale je to marné, — odvětil advokát s úsměvem. — To je takové, — není to snad váš příbuzný nebo přítel? — to je takové, promiňte mi, dřevo a při tom chytré hovado.

Něchljudov vzpomněl, co říkal Maslennikov o advokátovi, neodpověděl a rozloučiv se, odejel k Maslennikovu.

Maslennikova chtěl Něchljudov žádati o dvě věci: o přeložení Maslové do nemocnice a za 130 lidí bez průkazů, nevinně zavřených ve vězení. Jakkoli mu bylo obtížno prositi člověka, jehož si nevážil — byl to jediný prostředek k dosažení cíle a bylo nutno ho použíti.

Když přijížděl k Maslennikovovu domu, uviděl u vchodu několik kočárů. Vzpomněl si, že právě dnes je přijímací den choti Maslennikova, na který jej zval. Právě když zajížděl Něchljudov k domu, stál jeden kočár u podjezdu a lokaj v klobouku s kokardou a v pláštěnce pomáhal se schůdku podjezdu dámě nadzdvihnuvší svou vlečku a ukazující střevíčky a černá tenká lýtka. Mezi stojícími kočáry poznal zavřený landauer Korčaginných. Šedý, ruměnný kočí přívětivě smekl klobouk, jako před zvlášť známým pánem. Něchljudov právě se chtěl otázati vrátného, kde je Michail Ivanovič (Maslennikov), když on sám se již objevil na schodišti, pokrytém koberci. Doprovázel velmi vzácného hosta, jednoho z těch, které vyprovázel nejen k odpočivadlu, ale až do samého přízemku. Tento velmi vzácný vojenský host hovořil po francouzsku o allegri^[37] ve prospěch útulen zřizovaných ve městě a mínil, že je to dobré zaměstnání pro dámy: „Jim je veselo a při tom se vyberou peníze!“

— Qu’elles s’amusent et que le bon Dieu les bénisse.^[38]

— Ach, Něchljudov, vítejte! Jak dávno jsem vás neviděl, — přivítal host Něchljudova. — Allez presenter vos devoirs a madame.^[39] I Korčaginovi tu jsou. Et Nadine Bukshevden. Toutes les jolies femmes de la ville,^[40] — řekl, nastavuje a poněkud povyšuje svá vojenská ramena pod plášť, který mu podával vlastní skvělý lokaj, oblečený v livrej se zlatými prýmky. — Au revoir, mon cher.^[41] Stiskl ještě Maslennikovu ruku.

— Nu, pojďme nahoru, jak jsem rád, — živě zahovořil Maslennikov, zavěsil se na rámě Něchljudova a přes svou tloušťku odváděl ho rychle nahoru. Maslennikov byl ve zvlášť radostné náladě, kterou Něchljudov nemohl, než přičítati potěšení, jež vyvolala pozornost, prokázaná mu onou vážnou osobností. Každá taková pozornost přiváděla jej do takového nadšení, v jakém se ocitá rozmazlený psíček, když jej pán pohladí, potřepe nebo poškrabe za ušima. Psíček vrtí ocáskem, krčí se, protahuje, přiklapuje uši a bojácně se točí dokola. Něčeho podobného byl schopen i Maslennikov. Nepostřehl vážného výrazu v Něchljudovově tváři, neposlouchal ho a násilím vlekl do přijímacího pokoje. Nebylo lze odmítnouti a Něchljudov šel za ním.

— Úřední věci až potom; co nařídíš, vše udělám, — hovořil Maslennikov, procházeje s Něchljudovem sál. — Oznamte paní generálové, že přišel kníže Něchljudov, — řekl v chůzi k lokajovi; lokaj rychlým krokem je předběhl a zmizel vpředu. — Vous n’avez qu’a ordonner.^[42] Ale k ženě zajdi určitě. Beztak jsem dostal, že jsem tě posledně nepřivedl.

Lokaj už ohlásil hosta, když vešli, a Anna Ignatievna — paní gubernátorová či generálová, jak se sama nazývala, s rozzářeným úsměvem naklonila se k Něchljudovu z kloboučků a hlav, které ji obklopovaly na pohovce. Na druhém konci přijímacího pokoje u stolu s čajem seděly dámy a stáli páni — důstojníci a úředníci. Bylo slyšeti neumlkající hlahol mužských a ženských hlasů.

— Enfin!^[43] Což už nás nechcete ani znát? Čím jsme vás urazili?

Těmito slovy, předpokládajícími dřívější důvěrný styk mezi ní a Něchljudovem, kterého nikdy nebylo, vítala Anna Ignatievna vcházejícího.

— Vy se znáte? Znáte se? — Madame Běljavská, Michail Ivanovič Černov. Sedněte si blíže!

— Missi, venz donc a notre table. On vous apportera votre thé…^[44] A vy… — obrátila se k důstojníku, který hovořil s Missi, zapomenuvši patrně jeho jméno, — račte sem. Přejete si, kníže, čaj?

— Ne, ne, rozhodně nesouhlasím, ona ho prostě nemilovala, — ozval se ženský hlas.

— Ale milovala pirožky.

— Staré, hloupé vtipy, — pronesla se smíchem jiná dáma ve vysokém klobouku, oslňující hedvábím, zlatem a drahými kameny.

— Cest excellent^[45] — tohle pečivo a lehké. Podejte mi ještě.

— Odjíždíte už brzo?

— Ano, jsme tu dnes poslední den. Proto jsme také přijeli.

— Takové nádherné jaro, tak krásně je teď na vesnici.

Missi v kloboučku a v temně pruhovaných, v pase přiléhavých šatech, byla velmi krásná — jako by se v nich téměř zrodila. Spatřivši Něchljudova, začervenala se.

— Už jsem si myslila, že jste pryč.

— Málem byl bych odejel, — řekl Něchljudov, — zdržely mne úřední věci. I sem jsem přijel v úřední záležitosti.

— Zajeďte k maman. Velice ráda by vás viděla, — řekla Missi a cítíc, že lže a že on to ví, začervenala se ještě více.

— Sotva budu míti kdy, — odpověděl chmurně Něchljudov, dělaje, jako by nepozoroval, že se začervenala.

Missi se hněvivě zamračila, pokrčila rameny a obrátila se k elegantnímu důstojníku, který vzal z její ruky prázdnou číši a narážeje šavlí o křesla, zmužile přenesl pohárek na druhý stůl.

— Vy musíte také něco obětovat na útulnu.

— Ano, neodříkám se, ale chci si svou štědrost ponechati až do allegri. Tam se ukáži v celé své síle.

— No, dejte si pozor, — bylo slyšeti falešně se smějící hlas.

Přijímací den byl skvělý a Anna Ignatievna byla nadšena.

— Říkal mně Míka, že se zajímáte o vězení. Chápu to úplně, — mluvila k Něchljudovu. — Míka (to byl její tlustý muž, Maslennikov) má snad některé nedostatky, ale vy víte, jak je dobrý. Všichni ti nešťastní vězňové — jsou jako jeho děti. Jinak se na ně ani nedívá. Il est d’une bonté…^[46]

Zastavila se, nenacházejíc slov, jimiž by vyjádřila „bonté“ svého muže (z jeho rozkazu mrskali vězně!), a ihned s novým úsměvem se obrátila ke staré vrásčité dámě s fialovými stuhami, jež právě vstoupila.

Pohovořiv tolik a tak bezobsažně, jak bylo nutno, aby nezhřešil proti slušnosti, Něchljudov vstal a odešel k Maslennikovu.

— Tak, prosím tě, můžeš mne vyslechnouti?

— Ach tak! Oč tedy jde? Pojďme sem.

Vešli do malinkého japonského kabinetu a usedli u okna.