ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ze zadních dveří vyšla neklidným krokem malinká, ostříhaná, suchá, žlutá Věra Jefremovna se svýma ohromnýma, dobrýma očima.

— Děkuji vám, že jste přišel, — řekla, tisknouc Něchljudovu ruku. — Vzpomněl jste si na mne? Sedněme si.

— Nemyslil jsem, že vás tu najdu.

— Ó, mně je zde překrásně, tak dobře, tak dobře, že si ani nic lepšího nepřeji, — řekla Věra Jefremovna, jako vždy, hledíc polekaně svýma ohromnýma, dobrýma, kulatýma očima na Něchljudova a učinila odmítavý pohyb svou žlutou, útlounkou, žilnatou šíjí, již objímal ubohý, pomačkaný a špinavý límeček blůzky.

Něchljudov se jí vyptával, jak se sem dostala. S nápadnou živostí líčila mu svůj případ. Celé její vypravování bylo přeplněno cizími vědeckými výrazy o propagandě, desorganisaci, grupách, sekcích, podsekcích, jež — jak byla patrně úplně přesvědčena — všichni lidé znali, o nichž však Něchljudov nikdy ani neslyšel.

Vyprávěla mu patrně v plném přesvědčení, že ho zajímá a těší poznati všechny tajnosti strany „národovolců“. Ale Něchljudov díval se jen na její ubohou šíji, na řídké, rozcuchané vlasy a divil se, proč všechno to dělá a vypravuje. Bylo mu jí líto, ale daleko ne tak, jako mužíka Meňšova, který seděl bez jakékoliv vlastní viny ve smrdutém vězení, s jeho rukama a obličejem, bílými jako bramborové klíče. Bylo mu jí líto nejvíce pro ten zřejmý zmatek, který měla v hlavě. Patrně domnívala se býti hrdinkou a vydávala se za ni i před ním a proto právě mu jí bylo obzvlášť líto.

Tento vychloubačný rys postřehl Něchljudov ještě u některých jiných osob v hovorně. Jeho příchod upoutal jejich pozornost a on cítil, že poněkud změnili svoje počínání, protože on byl zde. Rys ten byl patrný i na mladém člověku v černém kabátci, i na ženě v trestaneckém plášti, ba i na zamilované dvojici. Nebylo tohoto rysu jen u mladého souchotináře, u krasavice s beránčíma očima a u černého otrhaného člověka s hluboko vpadlýma očima, který rozmlouval se suchým, bezvousým člověkem, podobným skopci.

Případ, o němž chtěla mluviti Věra Jefremovna s Něchljudovem, týkal se její družky Šustovové. Ta, ač ani nenáležela jejich podsekci, jak se Bogoduchovská vyjádřila, byla s ní zatčena před pěti měsíci a uvězněna v Petropavlovské pevnosti jen proto, že u ní našli knihy a papíry, které přijala do úschovy. Věra Jefremovna domnívala se býti částečně vinnou zatčením Šustovové a prosila Něchljudova, aby se pomocí svých známostí zasadil všemožně o její propuštění.

Druhá věc, v níž žádala Bogoduchovská Něchljudova o zakročení, týkala se Gureviče, uvězněného v Petropavlovské pevnosti. Prosila, aby mu vymohl schůzku s rodiči a dovolení, aby mu mohly býti doručeny knihy, jichž potřebuje ke svým vědeckým pracím.

Něchljudov slíbil, že se o to všemožně vynasnaží, až bude v Petrohradě.

Svou historii vypravovala Věra Jefremovna takto: po ukončení babických kursů vstoupila do strany národovolců a pracovala v ní. S počátku se všechno dařilo, psali proklamace, rozšiřovali je v továrnách, ale potom chytili jistou vynikající osobu, zabavili u ní papíry a všechny je pozatýkali.

— I mne zatkli a teď mne pošlou do vyhnanství, — zakončila své vypravování. — Ale to nic nevadí. Cítím se znamenitě, — mám božskou náladu, — řekla a žalostně se usmála.

Něchljudov optal se na dívku s beránčíma očima; Věra Jefremovna řekla, že je dcerou generála a je už dávno členem revoluční strany; sem se dostala proto, že sebe obvinila z výstřelu na četníka. Bydlela totiž ve spikleneckém bytě, kde byla tajná tiskárna. Když přišla v noci náhlá prohlídka, obyvatelé, odhodláni se brániti, zhasli světlo a jali se ničiti kompromitující materiál. Policisté však vnikli dovnitř a jeden ze spiklenců vystřelil a smrtelně zranil četníka. Při vyšetřování, kdo vystřelil, řekla, že vystřelila ona, ačkoliv nikdy ani neměla revolveru v rukou a mouchu nezabije. Při tom také zůstalo. A teď jde do káznice.

— Altruistická, dobrá bytost… — řekla Věra Jefremovna pochvalně.

Třetí záležitost, o níž chtěla mluviti Věra Jefremovna, týkala se Maslové. Znala, jako vůbec ve věznici všecko se znalo, historii Maslové, věděla o poměru Něchljudova k ní a radila, aby se Něchljudov postaral o její převedení k politickým vězňům nebo aspoň jako ošetřovatelky do nemocnice, kde je teď velmi mnoho nemocných a ošetřovatelek nutně potřebí.

Něchljudov poděkoval jí za radu a slíbil, že jí použije.