ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Konečně přijel i Matvěj Nikitič a soudní pořadatel, suchý člověk dlouhého krku, při chůzi napadající na stranu, s dolním rtem také trochu na stranu převislým, vešel do radní síně porotců.

Soudní pořadatel byl pořádný člověk s universitním vzděláním, ale nemohl se na žádném místě udržeti, protože se časem opíjel. Před třemi měsíci jistá hraběnka, ochránkyně jeho ženy, opatřila mu toto místo a on se na něm doposud držel a měl z toho radost.

— Tak co, pánové, sešli jste se všichni? — řekl a nasadiv si skřipec, podíval se na porotce.

— Snad už všichni, — pravil veselý kupec.

— Hned to zjistíme, — řekl soudní pořadatel a vyňav z kapsy list papíru, zača vyvolávati jména, dívaje se na porotce hned přes okraj skřipce, hned zase jím.

— Vládní rada I. M. Nikiforov.

— Zde, — řekl onen vážný pán, jenž se tak zajímal o všechny soudní záležitosti.

— Plukovník ve výslužbě Ivan Semjonovič Ivanov.

— Zde, — ozval se suchý člověk v uniformě vojenského pensisty.

— Kupec druhého řádu Baklašov.

— Zde, — řekl dobrodušný kupec, usmívaje se ze široka. — Jsem připraven.

— Gardový poručík, kníže Dimitrij Něchljudov.

— Zde, — odvětil Něchljudov.

Soudní pořadatel pohlédl na něj zvlášť uctivě a přívětivě přes skřipec a uklonil se, jako by ho tím vyznamenával před ostatními.

— Kapitán Jurij Dimitrijevič Dančenko, kupec Grigorij Jefimovič Kulešov, atd. atd.

Všichni kromě dvou byli přítomni.

— Teď račte, pánové, do sálu, — řekl pořadatel, ukazuje přívětivým posunkem na dveře.

Všichni se hnuli a dávajíce druh druhu přednost, vyšli na chodbu a z chodby do jednací síně.

Byla to veliká, dlouhá komnata. Na jednom jejím konci bylo podium, ke kterému vedly tři stupně. Uprostřed něho stál stůl, pokrytý zeleným suknem s tmavozelenými třásněmi. Za stolem stála tři křesla s vysokými, dubovými, vyřezávanými opěradly a za nimi visel na stěně ve zlatém rámu portrét carův živých barev. Car byl v životní velikosti ve stejnokroji generála, jednu nohu měl vykročenu a ruka spočívala na šavli. V pravém rohu stál analoj^[3] a visel kiot^[4] s obrazem Krista s trnovou korunou. Na pravé straně stál též psací stolek pro státního zástupce. Proti němu na levé straně trochu hlouběji byl stolek tajemníkův a blíže k obecenstvu vyřezávaná dubová mříž a za ní ještě neobsazené lavice obžalovaných. S pravé strany na podiu stály ve dvou řadách židle rovněž s vysokými opěradly pro porotce, dole stoly pro advokáty. Všechno toto bylo v přední polovici sálu, rozděleného mříží na dvě části. Zadní byla celá až k zadní stěně zaujata lavicemi stupňovitě seřaděnými. V této zadní části sálu na předních lavicích seděly čtyři ženy, podle vzezření tovární dělnice nebo služky, a dva muži, také asi dělníci. Byli zřejmě zaraženi nádherným zařízením sálu a bojácně si mezi sebou šeptali.

Brzy za porotci pokročil soudní pořadatel doprostřed a zvučným hlasem, jako by jím chtěl postrašiti přítomné, zvolal:

— Soud přichází!

Všichni vstali a na podium vstoupili soudcové: předseda se svými svaly a krásnými licousy, potom zamračený přísedící se zlatými brýlemi. Mračil se teď ještě více, protože před samým zasedáním potkal ženina bratra, kandidáta soudcovství, který mu sdělil, že byl u sestry a ta prý mu řekla, že dnes nevaří oběd.

— Tak co, zajdeme si do restaurace? — řekl švagr se smíchem.

— No, to není k smíchu, — řekli zamračený přísedící a zamračil se ještě více.

A konečně Matvěj Nikitič, třetí člen soudu, ten, který se vždy opožďoval. Byl to vousatý člověk s velikýma, vpadlýma, dobrýma očima. Tento přísedící trpěl žaludečním katarrhem. Právě dnes ráno začal podle lékařovy rady nový pořádek v léčení, a to jej zdrželo doma ještě déle, než obyčejně. Teď, když vcházel na podium, měl upiatý výraz obličeje: mělť zvyk všemi možnými způsoby hádati o otázkách, jež si sám položil. Teď si řekl, bude-li počet kroků od dveří kabinetu ke křeslu dělitelen třemi, že se vyhojí ze svého katarrhu; nebude-li — nevyhojí se. Kroků bylo dvacet šest, ale on udělal ještě malinký krůček a právě dvacátým sedmým došel ke křeslu.

Postavy předsedy a přísedících, vystoupivších na podium, oblečených v uniformy se zlatem vyšitými límci, působily posvátným dojmem. Všichni tři to sami cítili a spěšně, jakoby stísněni svojí vznešeností, skromně klopíce oči, usedli do vyřezávaných křesel za stůl, pokrytý zeleným suknem, na němž stál tříhranný jehlan s orlem, skleněné nádoby, do jakých se dávají v obchodech cukrovinky, kalamář s pery a nově ořezané tužky různé velikosti. Se soudci vstoupil i náměstek státního zástupce a rovněž tak spěšně, s portefeuillem pod paždí, kývaje rukou, šel ke svému místu u okna a ihned se pohroužil do čtení a prohlížení spisů, používaje každé chvilky, aby se připravil k líčení. Tento zástupce zastával teprve čtvrtou žalobu. Byl velmi ctižádostivý a pevně si umínil, že udělá kariéru. Chtěl proto, aby došlo k odsouzení ve všech přelíčeních, ve kterých bude hájiti žalobu. Obsah procesu s traviči znal jen povrchně a připravil si už řeč, ale potřeboval ještě některá data a ta právě si teď rychle z aktů vypisoval.

Tajemník seděl na protějším konci podia a když přichystal všecky spisy, jež se snad budou čísti, prohlížel si konfiskovanou stať, kterou již včera dostal a četl. Byl by rád promluvil o ní a vousatým přísedícím, který sdílel jeho náhledy, a před rozmluvou chtěl se s ní ještě lépe seznámiti.