ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Po posledním slově obžalovaných a po projednání formy a stylisace otázek, což trvalo ještě dosti dlouho, byly otázky konečně sestaveny a předseda začal své resumé.

Před rozborem vlastního případu velmi dlouho objasňoval porotcům příjemným přátelským tónem, že loupež je loupež a zlodějství — zlodějství, a že uloupiti něco z místnosti uzavřené znamená uloupiti něco z místnosti uzavřené. Při tom zvlášť často hleděl na Něchljudova, jako by zejména jemu chtěl vštípiti tuto vážnou věc v naději, že on ji pochopí a objasní svým druhům. Předpokládaje, že porotci jsou již dostatečně proniknuti těmito pravdami, začal rozvinovati jinou pravdu, že totiž vraždou rozumí se takový čin, z něhož vzejde smrt člověka a že toto otrávení podle toho je též vraždou. Když i tuto pravdu podle jeho mínění porotci pochopili, vysvětlil jim, že jsou-li loupež a vražda vykonány společně, je v takovém případě předmětem zločinu loupež a vražda.

Přes to, že sám se chtěl co nejdříve zbýti práce a že Švýcarka na něj už jistě čekala, přivykl svému zaměstnání tak, že v proudu své řeči nemohl se už zastavit a proto podrobně vysvětloval porotcům, že shledají-li žalované vinnými, mají právo je vinnými uznati, shledají-li je nevinnými, mají právo je uznati nevinnými; shledají-li je vinnými v jednom, ale nevinnými v druhém, mohou je uznati vinnými v jednom a nevinnými v druhém. Potom jim ještě objasnil, že práva, jež jim bylo propůjčeno, musejí používati rozumně. Chtěl jim také vysvětliti, že odpovědí-li na danou otázku kladně, přisvědčí touto odpovědí na vše, co je v otázce obsaženo, a nepřisvědčí-li ke všemu v dané otázce, musí vytknouti to, k čemu nepřisvědčují. Ale když se podíval na hodinky a uviděl, že jsou již téměř tři hodiny, rozhodl se, že přejde hned k rozboru vlastního případu.

— Okolnosti, za jakých se věc sběhla, jsou takové… — začal a ještě jednou opakoval vše, co již několikráte bylo řečeno obhájci, náměstkem státního zástupce i svědky.

Předseda mluvil a přísedící po jeho stranách mu naslouchali s vážným výrazem v obličejích. Jen chvílemi dívali se na hodiny. Shledávali jeho řeč sice velmi pěknou, t. j. takovou, jakou má býti, ale poněkud dlouhou. Téhož mínění byl i náměstek státního zástupce, jakož i všichni členové soudu a vůbec všichni přítomní. Předseda skončil resumé.

Zdálo se, že bylo již vše pověděno. Ale předseda nemohl se nijak rozloučiti se svým právem mluviti — tak příjemno mu bylo naslouchati působivé intonaci svého hlasu, — a uznal za nutno, že musí pověděti ještě několik slov o vážnosti práva, které je dáno porotcům, o tom, s jakou pozorností a ostražitostí jsou povinni tohoto práva užívati, o tom, že složili přísahu, že jsou svědomím společnosti, že tajemství radní síně musí jim býti posvátné atd. atd.

Od té chvíle, co předseda začal, Maslová nespustila s něho očí, jako by se bála přeslechnouti jediné slovo, a proto se Něchljudov nebál, že se setká s jejímá očima a hleděl jen na ni. V jeho mysli odehrával se obvyklý zjev, že dávno neviděná tvář milého člověka, překvapivší s počátku vnějšími změnami, které se udály v době, kdy nebyla viděna, znenáhla stává se úplně takovou, jakou byla před mnoha lety; zmizejí všechny nastalé proměny a před duchovníma očima vystupuje jen hlavní, výhradní, neopakující se rys duchovní jednotky.

Totéž přihodilo se i Něchljudovu.

Ano, nehledě na trestanecký plášť, na obtloustlé tělo a zmohutnělou hruď, nehledě na rozšířenou dolní část obličeje, na jemné vrásky na čele a na spáncích, na opuchlé oči, byla to beze vší pochyby tatáž Katuša, která v noci o Vzkříšení Páně tak nevinně vzhlížela zdola nahoru na něj, milovaného člověka, svýma zamilovanýma očima, usmívajícíma se bujnou životní radostí.

„Taková podivuhodná náhoda! Bylo potřeba, aby se věc projednávala právě, když já zasedám, abych nikde se s ní za celých deset let nesetkav, uviděl ji zde na lavici obžalovaných? A jak to vše skončí? Jen kdyby už rychle, rychle byl konec!“

Bránil se stále ještě pocitu lítosti, který v něm zahovořil. Zdálo se mu to náhodou, která mine, aniž poruší jeho života. Připadal si jako štěně, které se v komnatě nezachovalo a které pán, vzav za krk, strká nosem do nečistoty, již způsobilo. Štěně kňučí, vzpírá se, aby bylo pokud možno daleko od místa činu a zapomnělo na něj; ale neúprosný pán je nepouští. Tak i Něchljudov cítil všechnu ošklivost toho, čeho se dopustil, cítil i mohutnou ruku pánovu, ale stále ještě nechápal významu toho, co učinil, ba nepoznával ani samého pána. Nechtělo se mu stále věřiti, že to, co se tu děje, jest jeho dílem. Ale neúprosná, neviditelná ruka jej držela a on už napřed tušil, že se nevymkne. Dodával si statečnosti a po starém zvyku položiv nohu přes nohu a nedbale hraje si se skřipcem, sedel v sebevědomé póze na svém druhém sedadle v první řadě. Ale zatím v hloubi duše cítil už všecku krutost, podlost a nízkost nejen svého skutku, ale i všeho prázdného, surového a nevázaného života a ona strašná záclona, která jakýmsi zázrakem po všechen ten čas, po všech těch dvanáct let zakrývala před ním jeho zločin i všechen potomní život, už se trhala, takže chvílemi viděl za ni.