ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

— Nu, prosím, je suis a vous.^[47] Chceš si zakouřit? Jen počkej, abychom to tu neznečistili, — řekl a přinesl popelníček. — Nuže, prosím.

— Jdu k tobě za dvojí věcí.

— Copak?

Obličej Maslennikova se zachmuřil a zesmutněl. Všechno to nadšení, jaké bývá u psíčka, když ho pán poškrabe za ušima, zmizelo. Z přijímacího pokoje zaléhaly sem hlasy. Jeden ženský hovořil: „Jamais, jamais je ne croirai“;^[48] jiný, mužský, s druhého konce, cosi vypravoval a stále opakoval: „La comtesse Voronzoff a Victor Apraksine.“ S třetí strany bylo slyšeti jen šum hlasů a smích. Maslennikov naslouchal, co se dělo v přijímacím pokoji a poslouchal i Něchljudova.

— Já zase o té ženě, — začal Něchljudov.

— Ach, o té nevinně odsouzené. Vím, vím.

— Prosil bych, aby ji přeložili jako ošetřovatelku do nemocnice. Říkali mi, že je to možné.

Maslennikov sevřel rty a zamyslil se.

— To bude sotva možné, — řekl. — Ostatně, já se poradím a zítra ti budu telegrafovat.

— Říkali mně, že je tam mnoho nemocných a že je potřeba ošetřovatelek.

— No ovšem, no ovšem. V každém případě tě tedy uvědomím.

— Prosím, — řekl Něchljudov.

Z přijímacího pokoje bylo slyšeti všeobecný a dokonce přirozený smích.

— To jistě ten Viktor, — řekl Maslennikov s úsměvem. — Je báječně vtipný, je-li v náladě.

— A ještě něco, — řekl Něchljudov. — Ve věznici je nyní 130 lidí jen proto, že mají prošlé pasy. Drží je tam už měsíc.

A vypravoval, proč je tam zadrželi.

— Jak ses o tom dověděl? — zeptal se Maslennikov a na jeho tváři bylo náhle znáti nepokoj a nespokojenost.

— Byl jsem u obžalovaného a na chodbě mne ti lidé obstoupili a prosili.

— U jakého obžalovaného jsi byl?

— U sedláka, který je nevinně obžalován a jemuž jsem zaopatřil advokáta. Ale o to tu nejde. Je to opravdu možné, aby lidé, kteří se ničím neprovinili, byli vězněni jen proto, že mají prošlé pasy a…

— To je věc státního zástupce, — rozmrzele přerušil Maslennikov Něchljudova. — Vidíš, ty říkáš: suďte rychle a spravedlivě. Povinností náměstka státního zástupce je navštěvovati věznici a přesvědčovati se, není-li tam někdo uvězněn proti zákonu. A oni nic nedělají, hrají jen vint.

— A ty sám nemůžeš zakročit? — otázal se zamračeně Něchljudov, vzpomenuv na slova advokáta, že gubernátor bude svalovati vinu na státního zástupce.

— Ano, zakročím. Hned se budu informovati.

— Pro ni je to horší. C’est un souffre douleur,^[49] — bylo slyšeti z přijímacího pokoje hlas ženy, patrně lhostejné k tomu, co hovořila.

— Tím lépe, já si vezmu i tu, — ozval se s druhé strany rozpustilý mužský hlas a rozpustilý smích ženy, jež mu cosi nechtěla dáti.

— Ne, ne, za nic na světě, — mluvil ženský hlas.

— Já tedy zakročím, — opakoval Maslennikov, zhasínaje cigaretu svou bílou rukou s briliantovým prstenem. — A teď pojďme k dámám.

— A ještě toto, — řekl Něchljudov a zastavil se u dveří, nevcházeje do přijímacího pokoje. — Říkali mi, že včera potrestali ve věznici lidi tělesně. Je to pravda?

Maslennikov se začervenal.

— Ach, ty mluvíš o tom? Nikoliv, mon cher, tebe tam rozhodně nesmíme pouštěti, ty si všeho všímáš. Pojďme, pojďme, Anette nás volá, — řekl, zavěsiv se Něchljudovu na rámě. Byl opět tak vzrušen, jako dříve, když mu byla prokázána pozornost onou vzácnou osobou, jenže teď to vzrušení nevyvolala radost, nýbrž nepokoj.

Něchljudov vytrhl mu svou ruku a nikomu se neporoučeje, beze slova, se zachmuřenou tváří prošel přijímacím pokojem, sálem a kolem vyskočivších lokajů do předsíně a na ulici.

— Co je mu? Co jsi mu udělal? — otázala se Anette muže.

— To je a la française, — řekl kdosi.

— Pěkně a la française, to je a la zoulou!^[50]

— No, on byl vždycky takový.

Někteří hosté odešli, jiní přijeli a štěbetalo se dále; společnost využila episody s Něchljudovem jako výhodné látky k rozhovoru při dnešním jour fix’u.

Druhého dne po své návštěvě u Maslennikova dostal Něchljudov od něho dopis na silném lesklém papíře s erbem a pečetěmi, psaný krásným, výrazným písmem. Oznamoval v něm, že požádal lékaře o přeložení Maslové do nemocnice a že jeho přání, jak lze s jistotou čekati, bude splněno. Dopis byl podepsán: „Milující tě starý druh.“ K podpisu připojil Maslennikov umělý, veliký, výrazný zátrh.

— Hlupák! — zvolal Něchljudov, nemoha se zdržeti. Cítil, že Maslennikov slovem „druh“ se k němu snižuje, t. j. že ačkoliv zastává mravně nejšpinavější úřad, pokládá se za velmi důležitého člověka a míní tím, když ne se zalichotit, tedy aspoň ukázat, že se příliš nechlubí svou vznešeností, nazývá-li ho svým druhem.