ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Maslová vrátila se do své cely domů unavená až v šest hodin večer. Bolely ji nohy od nezvyklé, patnáctiverstové cesty po kamenech a kromě toho byla jako omráčena neočekávaně přísným rozsudkem a hladová.

Když v přestávce sluhové vedle ní pojídali chléb s vejci na tvrdo, v ústech se jí sbíhaly sliny a cítila hlad, ale požádati je o kousek považovala pro sebe za ponižující. Když potom uplynuly ještě tři hodiny, nechtělo se jí už jísti a cítila pouze slabost.

V takovém stavu uslyšela neočekávaný rozsudek. V prvním okamžiku myslila, že se přeslechla, nemohla hned uvěřiti tomu, co slyšela, nemohla ztotožniti představu sebe a trestanky. Ale když uviděla klidné, úřední tváře soudců a porotců, kteří přijali tuto zprávu jako něco docela přirozeného, pobouřila se a vykřikla z plna hrdla, že je nevinna. Viděla, že i její výkřik byl přijat jako něco přirozeného, očekávaného, co nemůže věci změniti, a tu zaplakala, cítíc, že se musí pokořiti té kruté a překvapující nespravedlivosti, která na ní byla spáchána. Zaráželo ji zejména to, že ji tak krutě odsoudili muži — mladí, ne staří muži, ti, kteří vždy tak žádostivě na ni hleděli. Jednoho z nich — náměstka státního zástupce — vídala ve zcela jiné náladě. Když seděla ve světnici obžalovaných, očekávajíc přelíčení, i později v přestávkách, viděla, jak tito muži se přetvářeli, že přicházejí za jiným účelem, a přecházeli podle dveří nebo vcházeli do světnice pouze proto, aby se na ni podívali. A najednou titíž mužové z jakéhosi důvodu odsoudili ji do káznice, přes to, že nebyla vinna tím, z čeho ji obviňovali. Plakala, ale potom ztichla a úplně tupě seděla ve světnici obžalovaných, čekajíc, až ji odvedou. Toužila jenom po jednom: zakouřit si. V takovém stavu zastihla ji Bočková a Kartinkin, jež po odsouzení odvedli v touž komnatu. Bočková se do ní hned pustila a nazvala ji trestankou.

— Tak vidíš, ospravedlnila ses? Nevykroutila ses, ničemnice! Co sis zasloužila, to máš. V káznici už snad necháš parády.

Maslová seděla s rukama zastrčenýma do rukávů pláště, s nízko skloněnou hlavou a nehnutě hleděla na dva kroky před sebe na zašlapanou podlahu. Odpověděla:

— Já se o vás neotírám, nechtě mne i vy na pokoji. Vždyť se o vás neotírám, — opakovala několikráte a potom se úplně odmlčela. Oživla poněkud teprve, když Bočkovou i Kartinkina odvedli a vešel sluha, jenž jí nesl tři ruble.

— Ty jsi Maslová? — otázal se.

— Tuhle ti paní posílá, — řekl, podávaje jí peníze.

— Jaká paní?

— Ber a mlč, ještě se budu s tebou bavit!

Peníze poslala Kitajevá. Odcházejíc od soudu, otázala se soudního pořadatele, může-li Maslové poslati nějaké peníze. Soudní pořadatel řekl, že může. Obdrževši svolení, sňala zámišovou rukavičku s třemi knoflíčky s plné bílé ruky, vyňala ze zadních záhybů sukně módní tobolku, vybrala z dosti značného počtu nových kuponů jeden — v ceně 2 rublů 50 kopejek, přidala k němu dvě stříbrné dvacetikopějky a jednu desetikopějku a odevzdala vše pořadateli. Pořadatel zavolal sluhu a odevzdal mu tyto peníze před dárkyní.

Prosím, určitě je odevzdejte, — řekla Karolina Albertovna sluhovi.

Sluha byl uražen touto nedůvěrou a proto se tak osopil na Maslovou.

Maslová byla ráda penězům, protože dávaly jí to, po čem teď jedině toužila.

„Kdybych jen mohla dostat cigaretu a zakouřit si,“ myslila si a všechny její myšlenky soustředily se v toto přání. Tak se jí toho zachtělo, že lačně vdechovala vzduch, v němž bylo cítiti vůni tabákového kouře, vycházejícího na chodbu ze dveří kabinetu. Ale musila ještě dlouho čekati, poněvadž tajemník, jenž ji měl propustiti, zapomněl na obžalované a rozhovořil se, ba přel se s jedním advokátem o jakési stati.

Konečně v pět hodin ji propustili a strážní — Nižegorodec a Čuvaš — odvedli ji ze soudní budovy zadním východem.

Ještě dříve, než vyšli, odevzdala jim 20 kopejek s prosbou, aby jí koupili dva koláče a cigarety. Čuvaš se zasmál, vzal peníze a řekl: „Dobrá, koupíme“ — a skutečně poctivě koupil cigarety i koláče a zbytek peněz vrátil. Cestou nebylo lze kouřiti, takže Maslová s neukojenou touhou došla až k věznici. Právě když přicházeli ke dveřím, přivedli z dráhy asi sto trestanců. V průjezde se s nimi setkala.

Trestanci — bradatí, oholení, staří, mladí, Rusové i jiní — někteří s hlavami na půl oholenými, řinčíce okovy na nohou, naplňovali přijímací pokoj prachem, hlukem kroků, hovorem a ostrým zápachem potu. Jdouce kolem Maslové, ustavičně ji okukovali a někteří se k ní přibližovali a dráždili ji.

— Hleďme, to je hezká holka, — povídal jeden.

— Služebník, tetičko, — řekl druhý, přimhuřuje oko.

Jeden černý s vyholeným, modravým zátylkem a kníry pod nosem, zaplétaje se v řinčivých okovech, přiskočil k ní a objal ji.

— Jako by mě neznala! Ještě se bude stavět na paty! — zvolal, ceně zuby a blýskaje očima, když jej odstrčila.

— Co to děláš, ničemo! — vzkřikl za ním velitelův pomocník.

Trestanec všecek se shrbil a rychle odskočil. Pomocník obrátil se na Maslovou.

— A co ty tu chceš?

Maslová chtěla říci, že ji přivedli od soudu, ale byla tak unavena, že byla lína odpovědět.

— Od soudu, vaše blahorodí, — řekl starší strážný, vystoupiv ze zástupu kolemstojících a přiložil ruku k čapce.

— Tak ji odevzdej naddozorci. Co je to za nepořádek!

— Rozkaz, vaše blahorodí!

— Sokolove! Odveď ji! — zvolal pomocník.

Naddozorce se přiblížil, hněvivě strčil Maslovou do ramene a pokynuv jí hlavou, vedl ji do ženského oddělení. Tam ji celou ohmatali, prohledali a když nic nenašli (krabička s cigaretami byla zastrčena do koláče), zavřeli ji do téže cely, z níž ráno vyšla.