ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V chodbách soudní budovy bylo velmi živo, když tam vstoupil Něchljudov.

Míhali se tu sluhové s rozkazy a s listinami, někteří celí uřícení běhali takřka cvalem, nezdvihajíce nohou, ale šoupajíce jimi. Soudní pořadatelé, advokáti a členové soudů přecházeli sem tam, prosebníci nebo vyšetřovanci na svobodě unyle plížili se podle stěn nebo čekajíce seděli.

— Kde je krajský soud? — zeptal se Něchljudov jednoho ze soudních sluhů.

— Který hledáte? Je oddělení civilní a vrchní soud.

— Jsem porotce.

— Tedy trestní soud. To jste měl hned říci. Sem vpravo, potom vlevo druhé dveře.

Něchljudov kráčel udaným směrem. U naznačených dveří čekali dva lidé: jeden byl vysoký, tlustý, dobrodušný kupec, který, jak bylo vidět, se dobře napil a najedl a byl v nejlepší náladě; druhý byl obchodní úředník židovského typu. Mluvili o ceně vlny, když k nim Něchljudov popošel a se tázal, zda je zde síň porotců.

— Ano, pane, zde. Jste také porotcem? — mžouraje vesele očima, ptal se dobrodušný kupec.

— Nu což, budeme se tedy spolu lopotit, — pokračoval, obdržev kladnou odpověď od Něchljudova, — jsem kupec druhého řádu, Baklašov, — řekl, podávaje měkkou, širokou ruku, — musíme se spolu potit. S kým mám tu čest?

Něchljudov se představil a vešel do radní síně porotců.

V neveliké komnatě bylo asi deset lidí různých stavů. Všichni právě přišli; někteří chodili, jiní seděli. Prohlíželi se navzájem a seznamovali se. Byl tu jeden pensista v uniformě, druzí v obyčejných šatech a jen jeden v dlouhém selském kabátě.

Na všech bylo znáti — přes to, že mnozí byli vytrženi z práce a říkali, jak je jim to obtížno — pablesk jakéhosi potěšení, jež vyvolalo vědomí, že vykonávají důležitou občanskou povinnost.

Po seznámení někteří porotci rozhovořili se mezi sebou o počasí, o časném jaru, o nastávajícím přelíčení. Ti, kdož Něchljudova neznali, spěšně se mu představovali, patrně si to pokládajíce za čest. A Něchljudov, jako vždy mezi neznámými lidmi, přijímal to jako povinnost. Kdyby se ho byl někdo otázal, proč sebe cení výše než ostatní lidi, nebyl by dovedl odpověděti, ježto celý jeho život neukazoval na žádné přednosti. To, že mluvil dobře anglicky, francouzsky i německy, že měl na sobě prádlo, oděv, nákrčník a knoflíčky z nejlepších obchodních domů — jak si to myslil, — nikterak neodůvodňovalo jeho povýšenost. Ale při tom sám nepochybně cítil tuto svou povýšenost, přijímal úctu, kterou mu projevovali, jako něco povinného a byl uražen, když jej někdo opominul.

Teď právě zakusil v komnatě porotců nepříjemný pocit projevené nevážnosti. Mezi porotci byl jeho známý, Petr Gerasimovič (Něchljudov neznal a dokonce poněkud i úmyslně dával najevo, že nezná jeho rodinného jména), bývalý učitel dětí jeho sestry. Byl nyní učitelem na gymnasiu. Něchljudovu byl vždy protivný pro svou familiárnost a svůj samolibý smích, vůbec pro svou „kommunnost“, jak říkala Něchljudovova sestra.

— I vy jste sem zapadl, — s hlasitým smíchem vítal Petr Gerasimovič Něchljudova. — Nevyhnul jste se?

— Ani mne nenapadlo, — nevlídně a unyle řekl Něchljudov.

— No, tomu se říká statečnost! Ale počkejte, až vyhladovíte a nevyspíte se, pak budete jinak zpívat! — ještě s větším smíchem pronesl Petr Gerasimovič.

„Tenhle kněžský syn bude mně za chvilku ještě tykat,“ — pomyslil si Něchljudov a tváře se, jako by se byl právě dověděl o smrti všech svých příbuzných, odešel od něho ke skupině, utvořivší se kolem oholeného, vysokého, vážného pána, který něco živě vykládal. Vypravoval o procesu, jenž se teď právě projednával před civilním soudem, jako o věci dobře mu známé, nazývaje soudce i znamenité advokáty pouze křestním a otcovským jménem. Vypravoval o podivuhodném obratu, jaký dovedl dáti tomuto procesu znamenitý advokát. Jedna strana, stará paní, přes to, že je úplně v právu, bude prý museti pro nic za nic zaplatit druhé straně veliké peníze.

— To je geniální advokát! — řekl.

Všichni mu pozorně naslouchali. Někteří snažili se připojiti k tomu své poznámky, ale on je všecky přerušil, jako by sám všechno nejlépe věděl.

Přes to, že Něchljudov přijel pozdě, byl nucen dlouho čekati. Přelíčení zdrželo se tím, že se dosud nedostavil jeden z přísedících.