ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ukončiv svou řeč, obrátil se předseda k obžalovaným.

— Šimone Kartinkine, vstaňte, — řekl.

Šimon nervosně vyskočil, čelisti pohybovaly se mu ještě rychleji.

— Vaše jméno?

— Šimon Petrovič Kartinkin, — řekl rychle chraplavým hlasem, jsa patrně již napřed připraven k odpovědi.

— Váš stav?

— Rolník.

— Z které gubernie, újezdu?

— Z tulské gubernie, krapiveňského újezdu, kupjanského okresu, vesnice Borky.

— Kolik je vám let?

— Třicet čtyri, jsem narozen roku tisícího osmistého…

— Víry?

— Víry jsem ruské, pravoslavné.

— Ženat?

— Ne, prosím.

— Čím se zaměstnáváte?

— Byl jsem zaměstnán jako sluha v hotelu „Mauritanie“.

— Byl jste již trestán?

— Ne, nikdy, protože jak jsem žil dříve…

— Nebyl jste tedy nikdy trestán?

— Bože chraň, nikdy.

— Opis žaloby jste obdržel?

— Obdržel.

— Sedněte si. Eufimie Ivanovno Bočková, — obrátil se předseda k následující obžalované.

Ale Šimon zůstal státi a zakrýval Bočkovou.

— Sedněte si, Kartinkine.

Kartinkin stál dále.

— Kartinkine, sedněte si.

Ale Kartinkin zůstal stát a usedl teprve, když přiběhl pořadatel a skloniv hlavu na stranu, s nepřirozeně rozevřenýma očima tragickým šeptem pronesl: sedět, sedět!

Kartinkin usedl právě tak rychle, jako vstával a zahaliv se do pláště, začal opět bezhlučně pohybovat čelistmi.

— Vaše jméno? — s povzdechem únavy obrátil se předseda k druhé obžalované, nedívaje se na ni a hledaje cosi v listině, jež před ním ležela. Přelíčení bylo předsedovi něčím tak obyčejným, že mohl, aby líčení rychle pokračovalo, dělati dvě věci najednou.

Bočková měla 43 leta, příslušela do Kolomeni, zaměstnána byla jako panská v hotelu „Mauritanie“. Trestána ani vyšetřována nebyla, opis žaloby obdržela. Odpovídala neobyčejně směle a takovým tónem, jako by chtěla ke každé odpovědi dodati: „Ano, Eufimie, Bočková, opis jsem obdržela a jsem na to hrdá a smát se nikomu nedovolím.“ Bočková, nečekajíc, až bude vyzvána, usedla hned, jakmile byly skončeny otázky.

— Vaše jméno? — obrátil se předseda jaksi zvlášť přívětivě k třetí obžalované. — Musíte vstát, — dodal měkce a laskavě, když zpozoroval, že Maslová sedí.

Maslová prudce vstala s výrazem odhodlanosti, vypínajíc plnou hruď. Hleděla, neodpovídajíc, přímo na předsedu svýma usměvavýma, trochu šilhavýma, černýma očima.

— Jak se jmenujete?

— Říkali mi Ljubov,^[5] — řekla rychle.

Mezitím Něchljudov, nasadiv si skřipec, hleděl na obžalované podle toho, jak byli dotazováni. — „To přece není možné,“ — pomyslil si, nespouštěje očí s obžalované. — „Jak to — Ljubov?“ — pomyslil si, uslyšev její odpověď.

Předseda chtěl se tázati dále, ale přísedící v brýlích hněvivě cosi zašeptal a přerušil jej. Předseda kývl na znamení souhlasu hlavou a obrátil se k obžalované.

— Jak to Ljubov? — řekl. — Jste zapsána jinak!

Obžalovaná mlčela.

— Ptám se vás, jaké je vaše skutečné jméno?

— Jak jste pokřtěna? — optal se hněvivý přísedící.

— Dříve mi říkali Jekatěrina.

„To přece není možné,“ — pomyslil si Něchljudov opět a při tom už beze vší pochyby věděl, že je to ona dívka, do které byl kdysi zamilován, ano, zamilován a již potom v jakémsi nepochopitelném omámení svedl a opustil. Nikdy na ni potom nevzpomínal, poněvadž ta vzpomínka byla pro něj příliš mučivá, příliš jasně ho obviňovala a ukazovala, že on, tak hrdý na svou pořádnost, byl nejen nepořádný, ale jednal vůči této ženě přímo podle.

Ano, byla to ona. Teď jasně viděl tu výhradní tajemnou osobitou zvláštnost, jež odlišuje jednoho člověka od druhého a činí jej zvláštním, jedinečným, neopakujícím se. Přes nepřirozenou bělost a přílišnou plnost obličeje byla ta osobitá, milá, výhradní zvláštnost v celé tváři, ve rtech, v trochu šilhavých očích a hlavně v tom naivním, usměvavém pohledu a ve výrazu ochoty nejen v tváři, ale i v celém zjevu.

— Tak jste to měla také říci, — řekl opět tak měkce předseda. — Jak se jmenujete po otci?

— Jsem nemanželská, — řekla Maslová.

— Tak aspoň jak vám říkali po kmotrovi?

— Michajlová.

„Co jen mohla provést?“ — přemýšlel dále Něchljudov, těžce dýchaje.

— Jak zní vaše rodinné jméno, příjmení?

— Psali mne po matce Maslová.

— Váš stav?

— Občanka.

— Víry pravoslavné?

— Pravoslavné.

— Zaměstnání? Jaké jste měla zaměstnání?

Maslová mlčela.

— Jaké jste měla zaměstnání? — opakoval předseda.

— Byla jsem v domě, — řekla Maslová.

— V jakém domě? — tázal se přísedící v brýlích.

— Sám víte, v jakém, — řekla Maslová, usmála se a ohlédnuvši se, hned zase se zadívala na předsedu.

Bylo cosi neobyčejného ve výrazu jejího obličeje, cosi strašného i bolestného ve významu její odpovědi, v tom jejím úsměvu a v tom rychlém pohledu, kterým při tom přeměřila sál, že předseda sklopil oči a v sále zavládlo na okamžik úplné ticho. Teprve za chvíli bylo přerušeno smíchem z obecenstva. Někdo zasykl. Předseda zdvihl hlavu a pokračoval v otázkách.

— Vyšetřována nebo trestána jste nebyla?

— Nebyla, — tiše řekla Maslová a povzdechla.

— Opis obžalovacího spisu jste obdržela?

— Obdržela.

— Sedněte si, — řekl předseda.

— Obžalovaná nadzdvihla vzadu sukni pohybem, jakým si elegantní ženy upravují vlečku, usedla a založila si bílé, neveliké ruce do rukávů, nespouštějíc s předsedy očí.

Potom zjišťovali svědky a odvedli je. Jednali o soudním znalci-lékaři, jenž byl povolán do zasedacího sálu. Potom vstal tajemník a četl obžalovací spis. Četl zřetelně a hlasitě, ale tak rychle, že jeho hlas, nesprávně vyslovující l a r, splýval v jediný, nepřetržitý, uspávající hukot. Soudcové, opírajíce se hned o jedno, hned o druhé opěradlo křesla, hned zase o stůl nebo o lenoch, zavírali oči nebo je otvírali a šeptali si. Jeden četník několikráte zadržoval naléhavě se hlásící zívání.

Z obžalovaných Kartinkin ustavičně pohyboval čelistmi, Bočková seděla zpříma a úplně klidně a jen občas poškrabala se prstem pod šátkem na hlavě.

Maslová seděla chvílemi nehybně, naslouchajíc čtoucímu a hledíc na něj, chvílemi se zachvěla, jako by chtěla odporovati, začervenala se, ale potom ztěžka vzdychla, změnila polohu rukou, ohlédla se a opět se zadívala na čtoucího.

Něchljudov seděl v první řadě na vysokém sedadle jako druhý od kraje a nesnímaje skřipce, hleděl na Maslovou a v jeho duši odehrával se těžký, mučivý boj.