Vzkříšení I

Přímo od Maslennikova odejel Něchljudov do věznice a zamířil ke známému bytu inspektorovu. Opět bylo slyšeti špatné fortepiano jako tehdy, ale tentokráte to nebyla rhapsodie, nýbrž etudy Clementiovy rovněž neobyčejné síly a rychlosti. Služka se zavázaným okem, která přišla otevřít, řekla, že kapitán je doma, a zavedla Něchljudova do malinkého přijímacího pokojíku s pohovkou a stolkem, na němž na pletené vlněné podložce stála veliká lampa s růžovým, papírovým, na jedné straně připáleným stínítkem. Vyšel vrchní inspektor s utrápeným, smutným obličejem.

— Čeho si přejete, prosím? — řekl, zapínaje si prostřední knoflík uniformy.

— Byl jsem právě u vicegubernátora a zde je od něho dovolení, — řekl Něchljudov, podávaje mu listinu. — Rád bych viděl Maslovou.

— Markovou? — zeptal se inspektor, nerozuměv dobře pro hudbu.

— Maslovou.

— No, ovšem! No, ovšem!

Inspektor vstal a popošel ke dveřím, za nimiž se ozývaly Clementiovy rulády.

— Marusjo, aspoň chvilenku počkej, — řekl hlasem, z něhož vyznívalo, že tato hudba je trápením jeho života. — Není ničeho slyšet.

Fortepiano umlklo, bylo slyšeti nespokojené kroky a kdosi nahlédl do dveří.

Inspektor, jakoby se mu ulevilo, poněvadž hudba ustala, zapálil si tlustou cigaretu ze slabého tabáku a nabídl Něchljudovu. Něchljudov odmítl.

— Nuže, rád bych tedy viděl Maslovou…

— No, cožpak, to může být, — řekl inspektor.

— Co si přeješ? — obrátil se k pěti- či šestiletému děvčátku, které přišlo do komnaty a s hlavou obrácenou tak, aby nespustilo očí s Něchljudova, mířilo k otci.

— Vidíš, ještě upadneš, — řekl dozorce s úsměvem, když děvčátko, nespouštějíc s Něchljudova očí, zakoplo o koberec.

— Smím-li, tedy pojďme…

— Nepřejte si Maslovou raději ani viděti, — řekl inspektor.

— Proč?

— A tak, jste sám vinen, — řekl inspektor s lehkým úsměvem. — Kníže, nedávejte jí do ruky peníze. Chcete-li, dejte je mně. Dostane všecky. Včera jste jí jistě dal peníze, opatřila si kořalku — toto zlo se nedá nijak vykořenit — a dnes se úplně opila. Byla až bujná.

— Není možná!

— Jakpak ne, musili jsme užít dokonce i přísnosti — dal jsem ji převésti do jiné cely. Je to žena jinak mírná, ale peněz jí, prosím, nedávejte. To jsou takoví lidé…

Něchljudov si živě připomněl včerejšek a bylo mu opět hrozně.

— A Bogoduchovskou, politickou, mohu viděti? — tázal se Něchljudov po chvilce mlčení.

— Můžete, můžete, — řekl inspektor a objav děcko, nespouštějící s Něchljudova očí, vstal, něžně je odstrčil a vyšel do předsíně.

Inspektor ještě ani neoblékl svrchník, jejž mu podalo děvče se zavázaným okem, ba nevyšel ani ze dveří, když opět zazněly hřmotné Clementiovy rulády.

— Byla v konservatoři, ale jsou tam nepořádky. A je velice nadaná, — řekl inspektor, sestupuje se schodů. — Chce veřejně koncertovati.

Přiblížili se k věznici. Dvířka ve vratech se ihned otevřela, jakmile k nim přistoupil inspektor. Dozorci zasalutovali a provázeli jej očima. V předsíni potkali čtyři lidi s napolo oholenými hlavami, kteří nesli něčím naplněné kádě. Trestanci, spatřivše inspektora, přikrčili se. Jeden zvlášť se shrbil a zamračil, blýskaje černýma očima.

— Toť se rozumí, talent nutno zdokonalovat, nesmí se zakopati; ale to víte, v malém bytě je to těžké, — pokračoval inspektor v rozhovoru, nevěnuje trestancům pozornosti, a mdle vláčeje nohy, vešel, provázen Něchljudovem, do hovorny.

— Koho si přejete viděti? — zeptal se.

— Bogoduchovskou…

— Ta je ve věži! Musíte chvilku počkat, — obrátil se inspektor k Něchljudovu.

— A nemohl bych zatím vidět vězně Meňšovy — matku se synem, obviněné ze žhářství?

— To ty z čísla 21? Pročpak ne, mohu je zavolati.

— A nemohu vidět Meňšova v jeho cele?

— V hovorně to bude klidnější.

— Ale mne to zajímá.

— To vás má co zajímati.

V tom okamžiku vyšel z postranních dveří švarný důstojník-pomocník.

— Doveďte knížete do cely k Meňšovu, cela číslo 21, — řekl inspektor pomocníku, — a potom do kanceláře. A já ji zavolám. Jak se jmenuje?

— Věra Bogoduchovská, — řekl Něchljudov.

Pomocník inspektorův byl mladý důstojník, blondýn s načerněnými kníry, navoněný kolínskou vodičkou.

— Račte, — obrátil se k Něchljudovu s příjemným úsměvem. — Zajímá vás náš ústav?

— Ano, a zajímá mne ten člověk, který, jak mně říkali, dostal se sem nevinně.

Pomocník pokrčil rameny.

— Ano, stává se to, — klidně řekl, propouštěje uctivě hosta do široké páchnoucí chodby. — Někdy ovšem také lhou. Prosím.

Dveře cel byly otevřeny a několik trestanců bylo na chodbě. Tiskli se ke stěnám a potom rychle odcházeli do cel nebo držíce ruce na švech a po vojensku doprovázejíce očima představeného, zastavovali se u dveří. Pomocník, sotva znatelně přikyvuje dozorcům a šilhaje po trestancích, provedl Něchljudova jednou chodbou a dovedl jej k druhé chodbě nalevo, uzavřené železnými dveřmi.

Tato chodba byla již temnější a ještě více páchla než první. S obou stran vedly do ní dveře, zavřené na zámek. Ve dveřích byly otvory, zvaná „očička“, asi tři centimetry v průměru. V chodbě nebylo nikoho kromě starého dozorce se smutnou vrásčitou tváří.

— V které je Meňšov? — zeptal se pomocník dozorce.

— Osmá nalevo.

— A tyto jsou obsazeny?

— Mimo jednu všecky.