ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Maslová vyňala z koláče peníze a podala Korablevé kupon. Korablevá jej vzala, podívala se na něj a ačkoliv neuměla čísti, uvěřila ve všem obeznalé Chorošavce, že platí 2 ruble 50 kopějek. Sáhla do výklenku po láhvi s vodkou, kterou tam měla ukrytou. Když to uviděly ženy, které s ní příliš nekamarádily, odešly na svá místa. Maslová zatím vyprášila šátek a plášť, vylezla na pryčnu a pustila se do koláče.

— Schovávala jsem ti čaj, ale už asi vystydl, — řekla jí Fedosja, berouc s police číšku a plechový čajník, otočený onucí.

Čaj byl úplně studený a chuť upomínala spíše na plech než na čaj, ale Maslová si nalila a zapíjela koláč.

— Finaško, na, — řekla, ulomila kousek koláče a dala chlapci, který jí hleděl do úst.

Korablevá přichystala zatím láhev s vodkou a číšku. Maslová nabídla Korablevé a Chorošavce. Tyto tři trestanky tvořily aristokracii cely, poněvadž měly peníze, a o všecko se mezi sebou dělily.

Za několik minut Maslová oživla a živě vypravovala o soudu, tropíc si úsměšky ze státního zástupce a z toho, co ji nejvíce překvapilo u soudu. Bylo to zvláště to, že muži podle jejího pozorování, ať byla kde byla, všude za ní běhali. Vypravovala, že se u soudu všichni na ni dívali a každou chvíli někdo vešel do jejich světnice.

— I strážný povídal: „To se všichni chodí dívat na tebe.“ Přijde tam jeden: „Kdepak je ta a ta listina“ nebo něco takového, ale já viděla, že mu nejde o listinu, že mne očima takořka hltá, — řekla s úsměvem a jakoby v zamyšlení pokyvovala hlavou. — To jsou herci!

— Ano, je to tak, — chopila se slova hlídačová a rázem zpěvavě spustila svou řeč. — Ti jsou jako mouchy na cukr. Na nic jiného jich neužiješ, ale na tohle ano. Chlebem jich neukojíš.

— A také zde, — přerušila ji Maslová. — Také jsem to zkusila. Sotva mne přivedli, přišla četa z nádraží. Tak na mne dotírali, že jsem nevěděla, jak se jich zbýt. Zaplať pámbu, že je pomocník odehnal. Jeden dotíral tak, že jsem se ho stěží zbavila.

— A jak vypadal? — ptala se Chorošavka.

— Opálený, s kníry.

— To je on.

— Kdo?

— No Ščeglov. Ten, co právě šel kolem.

— A kdo je to?

— Ona neví o Ščeglovu! Už dvakrát utekl z káznice. Teď jej chytili, ale on jim zase uteče. Jeho se i dozorci bojí, — vykládala Chorošavka, která dodávala trestancům motáky a věděla vše, co se dělo ve věznici. — Jistě jim uteče.

— Uteče, ale nás s sebou nevezme, — řekla Korablevá. — Ale ty nám raději pověz, — obrátila se k Maslové, — co ti řekl advokát stran prosby o milost, vždyť teď si ji musíš podat.

Maslová řekla, že neví nic.

V té chvíli zrzka hrábla oběma pihovitýma rukama do svých hustých ryšavých vlasů a škrabajíc se nehty na hlavě, popošla k popíjejícím aristokratkám.

— Já ti, Jekatěrino, poradím, — začala. — Na prvním místě musíš uvésti, že nejsi spokojena se soudem, a pak musíš udělat oznámení státnímu zástupci.

— A co ty zde chceš? — hněvivým hlasem obrátila se k ní Korablevá. — Ucítilas víno. Řekni to jen hned. Tebe nepotřebujeme. Co dělat, víme i bez tebe.

— S tebou nikdo nemluví, co se o mě staráš?

— Dostalas chuť na víno? Žadoníš?

— No tak jí dej, — řekla Maslová, svolná rozdat všecko.

— Já jí dám, ale takovou…

— Tak honem, no tak, — řekla zrzka, stavíc se proti Korablevé. — Tebe se nebojím.

— Špinavá kriminálnice!

— Sama jsi taková.

— Rozvařená držko!

— Já a držka? Ty kriminálnice, vražednice, — vzkřikla zrzka.

— Povídám ti, běž pryč, — pronesla chmurně Korablevá.

Zrzka však postupovala stále blíže a tu Korablevá strčila ji do rozhalené tlusté hrudi. Zrzka, jako by jen na to čekala, bystrým pohybem zaryla se náhle jednou rukou Korablevé do vlasů a druhou ji chtěla udeřiti do tváře, ale Korablevá zachytila její ruku. Maslová a Chorošavka chopily zrzku za ruce, snažíce se ji odtrhnouti; avšak její ruka, zarytá do vrkoče, nedala se rozevříti.

Na okamžik pustila vlasy, ale jen proto, aby si je otočila kolem pěsti. Korablevá, křivíc hlavu, jednou rukou mlátila po těle zrzku a zuby chňapala po její ruce. Ženy skupily se u nich, roztrhovaly je od sebe a křičely. Ba i souchotinářka se přiblížila a kašlajíc, hleděla na ženy, které se tak zuřivě pustily do sebe. Děti tiskly se k sobě a plakaly. Hluk přivábil dozorce a dozorkyni a ti je roztrhli. Korablevá rozpustila šedivý vrkoč a vybírala si z něho vytrhané chuchvalce vlasů, zrzka přidržovala si na žluté hrudi rozervanou košili a obě s křikem žalovaly dozorkyni.

— Však já vím, že všeho příčinou je víno; ale já to zítra řeknu inspektorovi a on vám to poví. Cítím je — páchne tu, — řekla dozorkyně. — Vše ukliďte, sice bude zle, — nemám času vás teď rozsuzovat. Na svá místa a ticho!

Ale ticho ještě dlouho nenastalo. Ženy si ještě nadávaly, vypravovaly jedna druhé, jak to bylo a kdo je vinen. Konečně dozorce a dozorkyně odešli a ženy utichly a ukládaly se ke spánku. Stařenka postavila se před ikonu a modlila se.

— To se ale sešly dvě kriminálnice! — ozvala se náhle chraplavým hlasem zrzka s druhého konce pryčny, provázejíc každé slovo vybranými nadávkami.

— Koukej, abys ještě něco neslízla, — odpověděla jí hned Korablevá a připojila rovnocenné nadávky. A zase obě utichly.

— Jen kdyby mně nebránili, já bych ti byla oči vydrápala, — začala zrzka a opět nebylo třeba dlouho čekat na podobnou odpověď Korablevé.

A zase delší tichá přestávka a opět nadávky. Přestávky byly delší a delší a na konec vše úplně utichlo.

Všechny ležely, některé již chrápaly, jen stařenka, která se vždy dlouho modlívala, ještě se klaněla před ikonou, a ďáčkova dcera, jakmile dozorkyně odešla, vstala a opět přecházela komorou nahoru a dolů.

Maslová nespala a ustavičně myslila na to, že je trestankou do káznice odsouzenou a že už dvakrát ji tak nazvaly: jednou Bočková a po druhé zrzka. Té myšlence nemohla přivyknouti. Korablevá, jež k ní ležela zády, se obrátila.

— To jsem si, nemyslila, netušila, — tiše řekla Maslová. — Jiné dělají horší věci — a já musím nevinně trpěti.

— Nenaříkej, děvče. I na Sibiři žijí lidé. A ty ani tam se neztratíš, — těšila ji Korablevá.

— Vím, že ne, ale přece je to bolestné. Ne, takového osudu jsem se nenadála. Tak jsem přivykla dobrému životu!

— Nereptej proti Bohu, — s povzdechem pronesla Korablevá, — nereptej proti Němu.

— Vím, tetičko, ale všecko, je to tak těžké.

Odmlčely se.

— Slyšíš? Ta spustila, — promluvila Korablevá, upozorňujíc Máslovou na podivné zvuky, jež se nesly s druhé strany pryčny.

Bylo to přidušené vzlykání zrzky. Zrzka plakala proto, že jí tak nadaly, že ji sbily a nedaly vína, na něž měla takovou chuť. Plakala i proto, že v celém svém životě nepoznala nic jiného kromě nadávek, úsměšků, urážek a bití. Chtěla se potěšiti vzpomínkou na svou první lásku k továrnímu dělníku Feďkovi Moloděnkovu, ale při tom vzpomněla i na to, jak tato láska skončila: Moloděnkov v opilství ze žertu polil ji vitriolem na nejcitlivějším místě a potom se s kamarády smál a díval, jak se svíjí bolestí. Vzpomněla na to a bylo jí líto sebe a myslíc, že ji nikdo neslyší, zaplakala. Plakala jako děti — sténala, potahovala nosem a polykala slané slzy.

— Je mně jí líto! — řekla Maslová.

— Ovšem, ale ať sem po druhé neleze.