ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Žaloba zněla takto: „17. ledna roku 188* bylo policii majitelem místního hotelu „Mauritanie“ oznámeno, že v jeho hotelu náhle zemřel cizí cestující, sibiřský kupec druhého rádu, Ferapont Smělkov. Policejní lékař čtvrtého obvodu zjistil, že smrt nastala ochrnutím srdce následkem nemírného požití lihových nápojů. Tělo Smělkova bylo třetího dne pochováno. Mezitím, čtvrtého dne po úmrtí Smělkova, vrátil se z Petrohradu kupec Timochin, krajan a soudruh Smělkova, a zvěděv o smrti svého druha a okolnostech, za kterých skonal, vyslovil podezření, že nezemřel smrtí přirozenou, ale byl úmyslně otráven, a že vrahové mu uloupili briliantový prsten a peníze, které měl u sebe. Tyto věci při soupisu pozůstalosti nalezeny nebyly. Předběžným vyšetřováním bylo zjištěno toto: Smělkov nedlouho před svou smrtí obdržel z banky 3.800 rublů. Bylo to známo jak majiteli hotelu „Mauritanie“, tak i příručímu kupce Starikova, s nímž Smělkov jednal po svém příjezdu do města, ale v kufříku, zapečetěném po smrti Smělkova a v tobolce našlo se jen 312 rublů 16 kopějek. Celý poslední den a celou poslední noc před smrti ztrávil Smělkov s prostitutkou Ljubkou, jež byla u něho dvakráte v pokoji. Tato prostitutka prodala své domácí paní briliantový prsten, patřící Smělkovu. Panská v hotelu „Mauritanie“ Eufimie Bočková druhého dne po smrti kupce Smělkova odnesla do kupecké banky na běžný účet 1800 rublů. Podle výpovědi prostitutky Ljubky sluha Šimon Kartinkin doručil jí prášek a vybídl, aby jej nasypala do vína a dala kupci Smělkovu, což ona podle vlastního přiznání také provedla. Prostitutka Ljubka, jsouc vyslýchána jako obviněná, vypověděla dále, že v době, kdy kupec Smělkov byl v nevěstinci, v němž, jak se sama vyjádřila, byla zaměstnána, skutečně byla poslána kupcem Smělkovem do jeho pokoje v „Mauritanii“, aby mu přivezla peníze. Otevřela klíčkem, který jí dal, kufřík a vzala z něho 40 rublů, jak jí bylo poručeno. Více peněz prý nevzala. Mohou to dosvědčiti Šimon Kartinkin i Eufimie Bočková, v jichž přítomnosti otvírala a zavírala kufřík a brala peníze. Co se týče otrávení Smělkova, vypověděla, že při třetím svém příchodu do pokoje kupce Smělkova skutečně mu dala, z návodu Šimona Kartinkina, do koňaku jakýsi prášek, jejž pokládala za uspávací, proto, aby kupec usnul a dříve jí propustil. Ale peněz nebrala a prsten prý jí dal sám Smělkov tehdy, když ji udeřil a ona chtěla od něho odejít.

Eufimie Bočková a Šimon Kartinkin, jsouce vyslýcháni vyšetřujícím soudcem jako obvinění, vypověděli:

Eufimie Bočková vypověděla, že o zmizelých penězích nic neví a že ani do pokoje kupcova nevešla; prý tam sama Ljubka hospodařila. A jestli bylo kupci něco ukradeno, ukradla to jistě Ljubka, když přijela s kupcovým klíčem pro peníze.“

Při čtení tohoto místa Maslová sebou trhla a otevřevši ústa, ohlédla se na Bočkovou.

„Když byl ukázán Eufimii Bočkové lístek z banky, znějící na 1800 rublů,“ — četl dále tajemník, — „a byla tázána, kde se u ní vzalo tolik peněz, vypověděla, že si je našetřila za dvanáct roků se Šimonem Kartinkinem, za kterého se chtěla provdati.

Šimon Kartinkin, jsa vyslýchán jako obviněný, doznal při prvním výslechu, že spolu s Bočkovou, z návodu Maslové, jež přijela s klíčem z nevěstince, uloupil peníze a rozdělil se o ně s Maslovou a Bočkovou. Přiznal se také k tomu, že dal Maslové prášek na uspání kupce. Při druhém výslechu však popřel jakoukoliv účast při loupeži peněz, tvrdil, že Maslové prášek nedal a všecku vinu svaloval na ni samotnou. O penězích, jež Bočková uložila do banky, uváděl souhlasně s ní, že si je našetřili za osmnáctileté služby v hotelu od pánů jako zpropitné.

Aby byla věc dopodrobna objasněna, uznáno za nutné ohledati tělo kupce Smělkova a proto bylo učiněno opatření, aby mrtvola kupce Smělkova byla exhumována a změny, nastalé v organismu a obsah vnitřností náležitě prozkoumán. Vyšetřením vnitřností bylo zjištěno, že smrt kupce Smělkova nastala skutečne po otravě.“

Potom četli v žalobě zápisy o konfrontacích a svědeckých výpovědích.

Závěr žaloby byl tento: „Kupec druhého řádu Smělkov, oddaný opilství a hýření, navázal styky s prostitutkou v nevěstinci Kitajevé, zvanou Ljubka a pojal k ní vášnivou touhu. 17. ledna roku 188* poslal zmíněnou prostitutku Ljubku z nevěstince Kitajevé do svého pokoje v hotelu „Mauritanie“ s klíčem od svého kufříku, aby tam vzala peníze (40 rublů), jež potřeboval na útratu. Jekatěrina Maslová odebrala se do jeho pokoje a berouc tyto peníze, smluvila se s Bočkovou a Kartinkinem, že uloupí všecky peníze a drahocennosti kupce Smělkova a rozdělí je mezi sebou, což se také stalo (Maslová se opět zachvěla, zrudla v obličeji a povyskočila), při čemž Maslová dostala briliantový prsten,“ — pokračoval tajemník, — „a pravděpodobně nevelikou sumu peněz, již buď ukryla nebo ztratila, ježto té noci nebyla střízlivá. Aby zahladili stopy zločinu, smluvili se obžalovaní, že vylákají kupce Smělkova opět do hotelu a tam jej otráví otrušíkem, jejž měl Kartinkin v zásobě. Maslová se proto vrátila do nevěstince a přemluvila tam kupce Smělkova, aby s ní jel nazpět do pokoje v ‚Mauritanii’. Když se Smělkov vrátil do pokoje, vzala Maslová od Kartinkina prášky a vsypala je do vína a dala vypíti Smělkovu, následkem čehož nastala jeho smrt.

Vzhledem ke všemu výše uvedenému Šimon Kartinkin, třiatřicetiletý sedlák z vesnice Borků, 43 letá občanka Eufimie Bočková a 27 letá občanka Jekatěrina Maslová obviňují se, že dne 17. ledna roku 188* po předchozí vzájemné úmluvě uloupili kupci Smělkovu peníze, celkem 2500 rublů, a s úmyslem zbaviti ho života, aby zahladili stopy svého zločinu, dali mu (Smělkovu) vypíti jedu, z čehož následovala jeho (Smělkova) smrt.

Tento zločin spadá pod paragraf 1453 tr. zák. a na jeho základě a dle toho a toho článku trestního řízení náleží sedlák Šimon Kartinkin, Eufimie Bočková a občanka Jekatěrina Maslová před krajský soud s účastenstvím poroty.“

Tím zakončil tajemník čtení obsáhlého obžalovavacího spisu a složiv papíry, usedl na své místo, rovnaje si oběma rukama dlouhé vlasy. Všichni si oddechli s příjemným pocitem, že teď již začalo líčení, že všechno se brzy vysvětlí a spravedlnosti bude učiněno zadost. Jen Něchljudov neměl tohoto pocitu: byl všecek jakoby omráčen hrůzou nad tím, co mohla učiniti Maslová, ta Maslová, kterou znal před deseti lety jako nevinné a roztomilé děvče.