ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Druhého dne veselý, elegantní Šenbok zajel za Něchljudovem k tetičkám a úplně je okouzlil svou elegancí, roztomilostí, veselostí, štědrostí a láskou k Dimitriji. Jeho štědrost, třebas se tetičkám velmi líbila, přece je přivedla svou přehnaností trochu do rozpaků. Slepým žebrákům dal rubl, služebnictvu rozdal na zpropitném 15 rublů a když v jeho přítomnosti Sjuzetka, boloňská fenka Sofie Ivanovny, si rozedřela do krve nohu, ihned se nabídl, že jí udělá obvaz a bez dlouhého rozmýšlení roztrhl svůj batistový, pěkně vroubený šátek (Sofie Ivanovna věděla, že tucet takových šátků stojí nejméně 15 rublů) a udělal z něho obvazy pro Sjuzetku. Tetičky neviděly ještě podobných lidí a nevěděly, že tento Šenbok měl 200.000 dluhů, které, jak sám dobře věděl, nikdy nebudou zaplaceny a že tudíž pro něho 25 rublů více nebo méně nic neznamená.

Šenbok pobyl na statku pouze jeden den a následující noci odejel spolu s Něchljudovem. Nemohli se déle zdržeti, poněvadž byl již nejvyšší čas, aby se odebrali k pluku.

V duši Něchljudova v tento poslední den pobytu u tetiček, kdy poslední noc byla ještě v čerstvé paměti, vznikly a zápasily mezi sebou dva pocity: jeden — vědomí jakéhosi uspokojení, že dosáhl cíle, a palčivé, smyslné vzpomínky na tělesnou lásku, jež však ani zdaleka neposkytla toho, co slibovala; druhý — vědomí toho, že učinil něco velmi špatného a že tuto špatnost musí napraviti, a to napraviti ne k vůli ní, ale k vůli sobě.

V stavu egoistického šílenství, ve kterém se Něchljudov nalézal, nemyslil na to, co ona zakouší a co se s ní stane, ale jen na sebe — na to, odpustí-li mu druzí a do které míry, až se dovědí o tom, jak s ní jednal.

Pomyslil si, že Šenbok asi tuší jeho poměr ke Kaťuši, a to lichotilo jeho samolibosti.

— Proto sis tak najednou zamiloval tetičky, — řekl mu Šenbok, uviděv Kaťuši, — že jsi u nich zůstal celý týden. To bych já na tvém místě také neodjížděl! Skvost!

Myslil také na to, že ačkoliv je škoda nyní odjížděti, kdy neužil s ní milování úplně, nutnost odjezdu je výhodná proto, že najednou přeruší styky, které by bylo těžko udržovat. Přemýšlel též i o tom, že jí musí dáti peníze, ne k vůli ní, ne proto, že těch peněz může potřebovati, ale proto, že se to tak vždycky dělá a že by ho považovala za nečestného, kdyby jí využil a nezaplatil. A také jí dal peněz tolik, kolik pokládal za slušné vzhledem k jejímu a svému postavení.

V den odjezdu po obědě počkal na ni v síni. Když jej spatřila, začervenala se a chtěla projíti mimo, ukazujíc očima na otevřené dveře do čeledníku, avšak on ji zadržel.

— Chtěl jsem se rozloučiti, — pravil, mačkaje v rukou obálku se storublovou bankovkou. — Tuhle jsem…

Uhodla. Zamračila se, potřásla hlavou a odstrčila jeho ruku.

— Ne, vezmi si, — zakoktal a vstrčil jí obálku za ňadra a zamračen, stenaje, jako by se byl spálil, odběhl do své komnaty.

A potom dlouho přecházel komnatou a krčil se, ba i skákal a hlasitě, jakoby fysickou bolestí vzdychal, jakmile si vzpomněl na tuto scénu.

Ale co dělat? Vždycky tomu tak bývá. Tak tomu bylo s Šenbokem a vychovatelkou, o níž mu Šenbok vypravoval, tak tomu bylo se strýcem Grišou, tak tomu bylo s otcem, když žil na vsi a narodil se mu se selským děvčetem onen nemanželský syn Mítěnka, který je ještě teď živ. Když všichni to tak dělají, musí to patrně tak býti. Tak těšil sám sebe, ale nikterak se nemohl utěšiti. Vzpomínky příliš pálily svědomí.

V hloubi, v samé hloubi duše cítil, že jednal tak hanebně, podle, krutě, že jemu, jenž vědomě ublížil, nejen nelze někoho jiného odsuzovati, ale že se nesmí lidem, do očí ani podívat, nemluvě už o tom, aby se považoval za hodného, ušlechtilého, velkomyslného mladého muže, za jakého se vskutku pokládal. On se však musil za takového pokládati proto, aby mohl dále směle a vesele žít. A k tomu byl jen jeden prostředek: nemysleti na to. Tak také učinil.

Život, do něhož vstupoval — nová místa, přátelé, vojna — dopomohli mu k tomu. A čím více žil, tím více zapomínal a nakonec vskutku úplně zapomněl.

Jen jednou, když po vojně, s nadějí, že ji uvidí, zajel k tetičkám a dověděl se, že Kaťuša u nich už není, že brzy po jeho odjezdu od nich odešla, aby rodila, že kdesi porodila a, jak tetky slyšely, docela se zkazila, — srdce se mu sevřelo. Podle času, dítě, jež porodila, mohlo, ale také nemuselo býti jeho dítětem. Tetičky říkaly, že se zkazila a byla špatné povahy, právě tak jako její matka. A tento soud tetiček byl mu příjemný, poněvadž jej jaksi omlouval. Přesto s počátku chtěl vyhledati ji i dítě, ale potom, právě proto, že v hloubi duše bylo příliš stydno a bolno o tom přemýšleti, neučinil k vyhledání potřebných kroků a ještě více zapomněl na svůj hřích a přestal vůbec na něj mysliti.

A hle, teď tato podivína náhoda připomněla mu vše a žádala na něm, aby se přiznal ke své nelidskosti, krutosti a podlosti, jež způsobily, že celých deset let žil klidně, s takovým hříchem na svědomí. Ale teď ještě byl dalek takového přiznání, teď myslil jen na to, aby se na něj nic neprozradilo, aby ona nebo její obhájce všecko nepověděli a neudělali mu veřejnou hanbu.