ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když bylo čtení obžaloby ukončeno, předseda po krátké poradě s přísedícími obrátil se ke Kartinkinu s výrazem, jako by chtěl říci: teď se už jistě všecko dozvíme do nejmenších podrobností.

— Sedlák Šimon Kartinkin, — začal, nakláněje se nalevo.

Šimon Kartinkin vstal, spustil ruce podél těla a nepřestávaje bezzvučně pohybovati čelistmi, nachýlil se celým tělem kupředu.

— Jste obviněn, že 17. ledna roku 188* spolu s Eufimií Bočkovou a Jekatěrinou Maslovou uloupil jste kupci Smělkovu z kufříku peníze a že jste pak přinesl otrušík a přemluvil Jekatěrinu Maslovou, aby dala kupci Smělkovu vypíti jedu, z čehož následovala jeho smrt. Cítíte se vinným? — řekl předseda a naklonil se vpravo.

— To není možné, protože naší povinností je sloužiti hostům…

— To nám povíte až potom. Cítíte se vinným?

— Rozhodně ne. Já jsem jen…

— Až potom budete mluvit. Cítíte se vinným? — opakoval předseda klidně, ale důrazně.

— Nemohu to učiniti, protože…

Soudní pořadatel opět přiskočil ke Kartinkinu a tragickým šepotem jej přerušil.

Předseda s takovou tváří, jakoby tato věc byla teď už odbyta, položil loket ruky, v níž držel papír, na jiné místo a obrátil se k Eufimii Bočkové.

— Eufimie Bočková, jste obviněna, že spolu se Šimonem Kartinkinem a Jekatěrinou Maslovou jste uloupili v hotelu „Mauritanie“ kupci Smělkovu z kufříku peníze a prsten, že jste se o to rozdělili a abyste zločin utajili, že jste dali kupci Smělkovu vypíti jedu, z čehož následovala jeho smrt. Cítíte se vinnou?

— Nejsem ničím vinna, — rychle a pevně odpověděla obviněná. — Já jsem v tom pokoji ani nebyla… To jistě udělala ta necuda, když tam přišla…

— Až potom budete mluvit, — řekl opět měkce a pevně předseda. — Tedy se necítíte vinnou?

— Já jsem ty peníze nebrala, jedu jsem mu nedávala, ba ani jsem v pokoji nebyla. Kdybych tam byla já, vyhodila bych ji.

— Necítíte se vinnou?

— Ne.

— Dobře.

— Jekatěrino Maslová, — začal předseda, obraceje se k třetí obžalované, — jste obviněna, že když jste přijela z nevěstince do pokoje v hotelu „Mauritanie“ s klíčem od kufru kupce Smělkova, uloupila jste z něho peníze a prsten, — odříkával jako naučenou úlohu, nakláněje při tom ucho k přísedícímu nalevo, který ho upozorňoval, že podle seznamu věcí doličných chybí sklenka, — uloupila jste z něho peníze a prsten, — opakoval předseda, — rozdělila se o to a pak když jste znovu přijela s kupcem Smělkovem do hotelu „Mauritanie“, dala jste mu vypít víno s jedem, z čehož následovala jeho smrt. Cítíte se vinnou?

— Ničím nejsem vinna, — zahovořila rychle Maslová, — jak jsem to už dříve povídala, tak povídám i nyní: nevzala, nevzala, nic jsem nevzala a ten prsten mně dal on sám.

— Nepřiznáváte se k loupeži dvou tisíc pěti set rublů? — zeptal se předseda.

— Vždyť povídám, nic jsem nevzala, kromě těch čtyřiceti rublů.

— No a že jste dala kupci Smělkovu prášek ve víně, k tomu se přiznáváte?

— K tomu se přiznávám. Ale když mně řekli, že je to jen uspávací prášek, myslila jsem, že mu po něm nic nebude. Nic jiného jsem tím nemínila a nechtěla. Bůh můj svědek, nechtěla, — řekla.

— Nepřiznáváte se tedy k loupeži peněz kupce Smělkova, — řekl předseda, — ale přiznáváte se, že jste mu dala prášek?

— Ovšem, přiznávám, ale myslila jsem, že je to uspávací prášek. Dala jsem mu jej pouze proto, aby usnul, — nic jiného jsem tím nechtěla a nemínila.

— Dobrá, — řekl předseda, patrně spokojený s dosaženými výsledky. — Tedy povězte, jak se věc udála, — pokračoval, opíraje se o lenoch a klada obě ruce na stůl. — Povězte nám, jak to všecko bylo. Upřímným přiznáním můžete si polehčiti.

Maslová mlčela, hledíc stále přímo na předsedu.

— Povězte, jak se věc stala.

— Jak se stala? — spustila náhle Maslová. — Přijela jsem do hotelu, zavedli mne do pokoje, tam byl on a už docela opilý. (Slovo „on“ pronesla se zvláštním výrazem hrůzy, s široce rozevřenýma očima.) — Chtěla jsem odjeti, ale on mě nepustil.

Zamlčela se, jako by náhle ztratila nit vypravování nebo si vzpomněla na něco jiného.

— No a co potom?

— Co potom? Potom jsem tam chvíli zůstala a pak jsem odjela domů.

V té chvíli náměstek státního zástupce se trochu nadzdvihl, opíraje se nepřirozeně o loket.

— Přejete si učiniti dotaz? — pravil předseda a na prisvědčující odpověď zástupcovu dal mu pokynem znamení, že se může tázati.

— Přál bych si otázati se: znala se obžalovaná se Šimonem Kartinkinem již dříve? — tázal se náměstek státního zástupce, nedívaje se na Maslovou.

Dokončiv otázku, stáhl rty a zachmuřil se.

Předseda opakoval otázku. Maslová upřela polekané oči na státního zástupce.

— Šimona? Znala, — řekla.

— Teď bych si přál věděti, na čem se zakládala známost obžalované s Kartinkinem? Vídali se spolu často?

— Na čem se zakládala známost? Zval mne k hostům, jinak jsme se neznali, — odpověděla Maslová, nepokojně těkajíc očima se státního zástupce na předsedu a naopak.

— Přál bych si věděti, proč Kartinkin zval k hostům pouze Maslovou, a ne druhá děvčata? — ptal se opět náměstek, přimhouřiv oči, s lehkým, mefistofelsky chytrým úsměvem.

— Nevím. Jak to mohu věděti, — odpověděla Maslová, rozhlížejíc se poděšeně kolem sebe a na okamžik stanula pohledem na Něchljudovu. — Koho chtěl, toho zval.

„Snad mne nepoznala?“ — pomyslil si s hrůzou Něchljudov a pocítil, jak se mu žene krev do tváří. Ale Maslová, nerozeznávajíc jej od druhých, hned se zase odvrátila a s výrazem strachu upiala oči opět na náměstka státního zástupce.

— Obžalovaná tedy popírá, že by měla nějaké blízké styky s Kartinkinem? Dobrá. Nemám již více nač se tázati.

A náměstek státního zástupce sňal hned loket s psacího stolu a něco si zapisoval. Ve skutečnosti však nezapisoval si ničeho a jen obtahoval perem písmena ve svých poznámkách. Vídal, jak to jiní státní zástupci a advokáti dělávají: učiní obratnou otázku a zapisují si do své řeči poznámku, jež má zničiti protivníka.

Předseda neobrátil se hned k obžalované, poněvadž právě v tom okamžiku dotazoval se přísedícího v brýlích, souhlasí-li s otázkami pro porotu, jež byly už dříve připraveny a napsány.

— A co bylo dále? — pokračoval ve výslechu předseda.

— Přijela jsem domů, — pokračovala Maslová, již směleji, hledíc pouze na předsedu, — odevzdala jsem paní peníze a šla jsem spat. Jen jsem usnula, vzbudilo mne naše děvče, Berta. „Vstávej, tvůj kupec opět přijel.“ Nechtěla jsem vyjít, ale madame poručila. On tam, — vyslovila slovo „on“ opět se zřejmou hrůzou, — zase častoval naše děvčata, potom chtěl poslat ještě pro víno, ale už neměl peněz. Poslal mne proto do svého pokoje. Řekl mi, kde jsou peníze a kolik mám vzít. Jela jsem.

Předseda šeptal si v té chvíli s přísedícím po levé straně a neslyšel, co říkala Maslová, ale aby ukázal, že všecko slyší, opakoval její poslední slova:

— Jela jste. No a dále? — řekl.

— Přijela jsem tam a vykonala jsem vše, jak mi poručil: šla jsem do jeho pokoje. Nešla jsem sama, ale pozvala jsem Šimona Michajloviče a ji, — řekla Maslová, ukazujíc na Bočkovou.

— Lže, ani pomyšlení, vůbec jsem tam nebyla… — vpadla Bočková, ale přerušili ji.

— Vzala jsem před nimi čtyři červené papírky,^[6] — pokračovala Maslová, mračíc se a nehledíc na Bočkovou.

— No a zpozorovala obžalovaná, když brala čtyřicet rublů, kolik tam bylo peněz? — zeptal se opět státní zástupce.

Maslová sebou trhla, jakmile se k ní státní zástupce obrátil. Nevěděla dobře, proč a zač, ale cítila, že chce jejímu zlu.

— Nepočítala jsem je, viděla jsem, že tam byly i storublovky.

— Obžalovaná viděla storublovky, — to stačí.

— No a což, přivezla jste ty peníze? — pokračoval ve výslechu předseda, dívaje se na hodinky.

— Přivezla.

— No a potom? — ptal se předseda.

— A potom mě opět vzal s sebou, — řekla Maslová.

— Nu a jakpak jste mu dala ten prášek do vína? — otázal se předseda.

— Jak jsem mu jej dala? Vysypala jsem jej do vína a podala.

— Proč jste mu jej dala?

Maslová, téžce a zhluboka povzdechnuvši, neodpovídala.

— Nechtěl mne pořád pustiti, — řekla po chvilce mlčení. — Byla jsem už od něho všecka utýraná. Vyšla jsem na chodbu a povídám Šimonu Michajloviči: „Kdyby mne už raději pustil, jsem celá unavená.“ A Šimon Michajlovič povídá: „Nás už také omrzel. Chceme mu dát uspávací prášek: usne a ty odejdeš.“ Já povídám: „Dobrá.“ Myslila jsem, že je to neškodný prášek a vzala jsem jej od něho. Vešla jsem do pokoje. Ležel za přepažením a hned si poručil koňak. Vzala jsem se stolu láhev fin-champagne, nalila z ní do dvou skleniček — sobě a jemu, a do jeho skleničky vsypala jsem prášek a podala mu to. Což bych to byla udělala, kdybych věděla…

— No a jak se k vám dostal ten prsten? — otázal se předseda.

— Prsten mně sám daroval.

— A kdy vám jej daroval?

— Když jsme spolu přijeli do pokoje, chtěla jsem odejít. Tu mne udeřil do hlavy a zlámal mi hřeben. Rozhněvala jsem se a chtěla jsem odejít. Sňal prsten a daroval mi jej, abych neodjížděla, — řekla Maslová.

V tom okamžiku státní zástupce se opět nadzdvihl a s týmž strojeně naivním pohledem požádal, aby směl učiniti ještě několik otázek. Dostav svolení, sklonil nad vyšívaným límcem hlavu a zeptal se:

— Přál bych si věděti, jak dlouho byla obžalovaná v pokoji kupce Smělkova?

Maslovou opět přepadl strach, a nejistě těkajíc očima se státního zástupce na předsedu, rychle pravila:

— Nepamatuji se na to.

— No a pamatuje se obžalovaná, zašla-li ještě někam v hotelu, když odešla od kupce Smělkova?

Maslová se zamyslila.

— Do sousedního, prázdného čísla jsem vešla, — pravila.

— Proč jste tam vešla? — řekl státní zástupce se zájmem, obrácen přímo k ní.

— Zašla jsem si uspořádat šat a čekala jsem na drožku.

— A Kartinkin byl v tom pokoji s obžalovanou či nebyl?

— Také tam přišel.

— Proč on tam přišel?

— Po kupci zbyl fin-champagne. Vypili jsme jej společně.

— Aha, společně vypili. Dobrá. Mluvila obžalovaná se Šimonem a o čem?

Maslová se náhle zachmuřila, celá začervenala a rychle řekla:

— Co bych mluvila? Nic jsem s nim nemluvila. Co bylo, všecko jsem pověděla. A více už nevím nic. Dělejte si se mnou, co chcete. Nejsem vinna a dost!

— Nemám již žádných otázek, — řekl státní zástupce předsedovi a nepřirozeně nadzdvihnuv ramena, rychle vepisoval do konceptu své řeči přiznání obžalované, že zašla se Šimonem do prázdného čísla.

Bylo ticho.

— Nechcete nám už nic pověděti?

— Řekla jsem vše, — pronesla Maslová s povzdechem a usedla.

Hned potom si předseda cosi zapsal na papír. Když vyslechl přísedícího po levici, který mu cosi šeptem sděloval, ohlásil desetiminutovou přestávku, rychle vstal a vyšel ze sálu.

Porada mezi předsedou a vysokým, vousatým přísedícím vlevo, nápadným velikýma, dobrýma očima, týkala se tohoto: přísedícímu bylo trochu nevolno od žaludku a chtěl si vzíti kapky a udělat masáž. Sdělil to předsedovi a přelíčení bylo na jeho prosbu přerušeno.

Hned po soudcích zdvihli se i porotci, obhájci a svědci a s vědomím příjemného pocitu, že část vážného díla je již odbyta, přecházeli po sále.

Něchljudov vešel do radní síně porotců a usedl tam u okna.