ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Něchljudov čekal již dlouho v síni.

Když přijel k věznici, zazvonil u vrat a podal službu konajícímu dozorci vstupenku od státního zástupce.

— Čeho si přejete?

— Rád bych viděl trestanku Maslovou.

— Není to teď možné; inspektor je zaměstnán.

— V kanceláři? — zeptal se Něchljudov.

— Ne, zde v hovorně, — odpověděl rozpačitě, jak se Něchljudovu zdálo, dozorce.

— Což jsou teď návštěvy?

— Ne, ale má zvláštní řízení, — řekl dozorce.

— Kdy jej mohu viděti?

— Až vyjde, potom ho požádejte. Počkejte zde. V tom okamžiku vyšel z postranních dveří šikovatel s třpytivými prýmky, se zářícím, lesknoucím se obličejem a zakouřenými kníry. Přísně se obrátil k dozorci:

— Proč sem vpouštíte?… Do kanceláře…

— Řekli mně, že inspektor je zde, — pravil Něchljudov, překvapený všeobecným rozčilením, které bylo znát i na šikovateli.

V tom okamžiku otevřely se vnitřní dveře a vyšel zpocený, rozpálený Petrov.

— Ten si to bude pamatovat! — řekl, obraceje se k šikovateli.

Šikovatel ukázal očima na Něchljudova a Petrov se odmlčel, zamračil a odešel zadními dveřmi.

„Kdo bude pamatovat? Proč jsou všichni tak rozčileni? Proč dával šikovatel jakési znamení?“ — přemýšlel Něchljudov.

— Zde nemůžete čekati, račte do kanceláře, — znovu se obrátil šikovatel k Něchljudovu. Něchljudov chtěl již odejíti, když ze zadnídh dveří vyšel inspektor, ještě více rozčilen než jeho podřízení. Vzrušeně a rychle vzdychal. Když spatřil Něchljudova, obrátil se k dozorci a pravil:

— Fedotove, Maslovou z čísla pět, ženské oddělení, do kanceláře!

— Prosím, pojďte dále, — zval Něchljudova. Přešli po příkrých schodech do malého pokoje s jedním oknem, psacím stolem a několika židlemi. Inspektor usedl.

— To je těžká, velmi těžká služba, — řekl Něchljudovu a vzal si tlustou cigaretu.

— Jste patrně unaven, — řekl Něchljudov.

— Unaven službou, a potom — ty naše těžké povinnosti. Chceš jim zmírnit osud a děláš ještě hůře. Pořád jen přemýšlím, jak se toho zbavit. Těžké, ba těžké povinnosti…

Něchljudov nevěděl, v čem byla pro inspektora ta těžkost, ale teď u něho tušil jakousi zvláštní, politování hodnou, tesklivou, beznadějnou náladu.

— Ano, také si myslím, že jsou těžké, — řekl Něchljudov. — A proč tedy sloužíte?

— Jak budu živ? Rodina…

— Ale je-li vám to tak těžké…

— No, víte, řeknu vám, chci být podle svých sil užitečný; seč mohu, přece jen pomáhám. To se lehko řekne: dva tisíce lidí, ale jakých! Musíte s nimi umět zacházet. Pravda, jsou to také lidé, lituješ jich. A nechati je bez dozoru — to také nejde.

Inspektor vyprávěl o nedávné rvačce, která se strhla mezi trestanci a skončila zabitím.

Jeho vypravování bylo přerušeno příchodem Maslové. Přivedl ji dozorce.

Něchljudov spatřil ji ve dveřích, dříve ještě než zahlédla inspektora. Tváře měla červené, rozpálené. Šla rychle za dozorcem a ustavičně se usmívala a pokyvovala hlavou. Když spatřila inspektora, polekaně se na něj podívala, ale hned se zase vzpamatovala a hbitě a vesele obrátila se k Něchljudovu.

— Dobrý den, — řekla zpěvavě a s úsměvem, přátelsky — ne jako tenkráte — potřásla mu rukou.

— Přinesl jsem vám žádost k podpisu, — řekl Něchljudov, poněkud zaražen živostí, s jakou ho dnes vítala. — Advokát sestavil žádost. Musíte ji podepsat a pak ji pošleme do Petrohradu.

— Což o to — to mohu. Všecko mohu, — řekla s úsměvem, mhouříc oko.

Něchljudov vyňal z kapsy složenou listinu a popošel ke stolu.

— Může to zde podepsat? — zeptal se inspektora.

— Pojď sem, sedni si, — řekl dozorce, — tuhle máš pero. Umíš psát?

— Kdysi jsem uměla, — řekla Maslová s úsměvem. Upravila si sukni a rukáv bluzky, usedla ke stolu, vzala neobratně svou malou, energickou ručkou pero a ohlédla se se smíchem na Něchljudova.

Vysvětlil jí, co a kde napsati.

Pečlivě namočila pero, odstříkla a napsala své jméno.

— To je všecko, že? — zeptala se. Hleděla střídavě na Něchljudova a na dozorce, kladouc pero hned na kalamář, hned zase na papír.

— Musím vám ještě něco říci, — pravil Něchljudov, bera jí pero z ruky.

— No, tak řekněte, — pravila a jako by se náhle nad něčím zamyslila nebo chtěla spáti, zvážněla.

Inspektor vstal a vyšel. Něchljudov zůstal s ní sám.