ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Maslová té noci nemohla dlouho usnouti. Ležela s otevřenýma očima, hledíc na dveře, chvílemi zakrývané sem tam přecházející ďáčkovou dcerou, a přemýšlela o tom, že se nikdy neprovdá za trestance na Sachalinu, ale že si vše nějak jinak zařídí — třeba s některým z představených, s písařem, s dozorcem nebo s pomocníkem. „Všichni jsou na to lačni. Jen abych nezhubla. Jinak jsem ztracena.“ Vzpomněla si, jak se na ni díval obhájce, jak se díval předseda a všichni lidé, kteří ji potkávali nebo kteří schválně chodili mimo ni u soudu. Vzpomněla si, jak Berta, když ji navštívila ve vězení, vypravovala, že student, kterého měla ráda a jenž k nim do nevěstince přijížděl, vyptával se na ni a velmi ji litoval. Vzpomněla si na pekařku, jež jí poslala o koláč více. Vzpomněla si na mnohé, jenom ne na Něchljudova. Na své dětství a mladost a zejména na lásku k Něchljudovu nikdy nevzpomínala. To bylo příliš bolestné. Tyto vzpomínky zůstávaly kdesi daleko netknuty v její duši. Ba ani ve snu nikdy nevídala Něchljudova.

Nyní u soudu ho nepoznala ne snad proto, že tenkrát, když jej viděla naposled, byl voják bez vousů na bradě, s malinkými knírky a třebaže krátkými, ale hustými, kučeravými vlasy, a teď už byl ne mladý člověk s bradou, — jako spíše proto, že nikdy na něho nemyslela. Všechny vzpomínky na to, co bylo, pochovala v oné hrozné temné noci, když po návratu z vojny nezajel k tetičkám.

Do oné noci, dokud doufala, že k nim zajede, nejen si nedělala starostí o dítě, které nosila pod srdcem, ale často užasle kochala se jeho měkkým, někdy prudkým pohybem v životě. Ale od oné noci vše se změnilo. Očekávané dítě stalo se jí jenom překážkou.

Tetičky čekaly Něchljudova, prosily jej, aby se u nich zastavil, ale on telegrafoval, že nemůže, že musí býti v ustanovené době v Petrohradě. Když se o tom Kaťuša dověděla, rozhodla se, že půjde na stanici, aby ho uviděla. Vlak jel v noci ve dvě hodiny. Kaťuša uložila slečny spát a přemluvivši kuchařčinu dcerku Mášku, aby šla s ní, obula staré botky, vzala šátek, podkasala se a běžela na stanici.

Byla temná, podzimní, deštivá a větrná noc. Déšť chvílemi padal teplými velkými kapkami, chvílemi přestával. V poli pod nohama nebylo viděti cesty a v lese bylo tma jako v komíně. Kaťuša, ačkoliv znala dobře cestu, sešla s ní v lese a došla do malé stanice, ve které vlak stál tři minuty, pozdě, již po druhém zvonění. Přiběhla na nástupiště a hned v okně vozu první třídy ho uviděla. V tom vagóně bylo zvlášť jasné světlo. Na sametových sedadlech seděli proti sobě dva důstojníci a hráli v karty. Na stolku u okna hořely zakapané tlusté svíčky. On v jezdeckých, koží podšitých kalhotách a bílé bluze seděl na postranním opěradle křesla, opíraje se loktem o jeho lenoch a čemusi se smál. Jakmile jej poznala, zaklepala na okno ozáblou rukou. Ale v tom okamžiku zazvonili po třetí a vlak se pomalu hnul; napřed dozadu a potom jeden vůz za druhým pohyboval se nárazem kupředu. Jeden z hráčů zdvihl se s kartami v rukou a díval se z okna. Zaklepala ještě jednou a přitiskla tvář ke sklu. V tom okamžiku trhl sebou i vůz, u kterého stála, a dal se do pohybu. Šla vedle, hledíc v okno. Důstojník chtěl spustiti okno, ale nemohl. Něchljudov vstal a odstrčiv důstojníka, spouštěl je. Vlak zvýšil rychlost tak, že i Kaťuša šla rychlým krokem. Vlak pohyboval se ještě rychleji, okno na konec spustili. V téže chvíli průvodce vlaku ji odstrčil a vskočil do vozu. Zůstala pozadu, ale stále ještě běžela po mokrých dlaždicích nástupiště; potom nástupiště končilo a Kaťuša stěží se udržela, aby neupadla, sbíhajíc po schůdcích na zemi. Vůz první třídy byl již daleko vpředu. Přejížděly vozy druhé třídy a potom ještě prudčeji vozy třetí třídy; ona však stále ještě běžela. Když ji předběhl poslední vůz se svítilnami, byla již za čerpadlem vně plotu. Vítr vrhl se na ni. Trhal jí s hlavy šátek a lepil s jedné strany šaty na její běžící nohy. Šátek jí spadl s hlavy, ale ona stále ještě běžela.

— Tetičko Michajlovno, — křičelo děvče, sotva stačíc za ní. — Šátek jste ztratila!

Kaťuša se zastavila, zvrátila hlavu dozadu a chopivši se za ni rukama, zaštkala.

— Odejel! — vykřikla.

„On sedí v osvětleném voze na sametovém křesle, žertuje, pije, — a já tu v blátě, temnotě, dešti a větru — stojím a pláču,“ — pomyslila si, usedla na zemi a tak hlasitě vzlykala, že se děvče polekalo a objalo ji přes mokré šaty.

— Tetičko, pojďme domů.

„Až pojede vlak — tak pod vůz a bude konec,“ — myslila si Kaťuša, neodpovídajíc děvčeti.

Rozhodla se, že tak učiní. Ale v tom okamžiku, jak to vždycky bývá v první klidné minutě po vzrušení, dítě, jeho dítě, jež bylo v ní, náhle se pohnulo, udeřilo ji a plavně se natáhlo a opět ji udeřilo něčím jemným, něžným a ostrým. A náhle všecko, co ji před malinkou chvilenkou tak mučilo, až se zdálo, že nelze žít, všechen hněv na něho a přání pomstít se mu třeba vlastní smrtí, — všecko to náhle odešlo. Upokojila se, vstala, upravila si šat, vzala na hlavu šátek a šla domů.

Zničená, mokrá, ublácená vrátila se domů. Od té chvíle počal v ní onen duševní převrat, který z ní udělal to, čím byla nyní. Od oné strašné noci přestala věřit v Boha a dobro. Dříve pevně věřila v Boha i v to, že všichni lidé věří v Něho, ale od oné noci nabyla přesvědčení, že nikdo nevěří a že všecko, co se povídá o Bohu a Jeho zákoně, je klam a nespravedlnost. Ten, kterého milovala a který miloval ji, — věděla to, — vysmál se jejím citům a opustil ji. A byl nejlepším člověkem ze všech lidí, které znala! Všichni ostatní byli ještě horší. Vše, co se s ní potom stalo, potvrzovalo jí to na každém kroku. Jeho tetky, modlivé stařeny, vyhnaly ji, když už jim nemohla sloužiti tak jako dříve. Všichni lidé, s nimiž se sešla, jí využitkovávali: ženy snažily se její pomocí získati peníze a muži od starého komisaře až do vězeňských dozorců hleděli na ni jako na předmět rozkoše. A pro žádného z nich nebylo nic jiného na světě. V tom ji ještě více utvrdil starý spisovatel, se kterým se sešla v druhém roce svého žití na svobodě. Přímo jí řekl, že v tom — nazýval to poesií a estetikou — spočívá celé štěstí.

Všichni žili jen pro sebe, pro svou rozkoš a všechna slova o Bohu a dobru byla klam. Vyskytly-li se přece otázky o tom, proč je na světě vše zařízeno tak špatně, že všichni druh druhu škodí a všichni trpí, nebylo třeba o tom přemýšleti. Zastesklo-li se jí, zakouřila si, napila se, nebo ještě lépe — pomilovala se s mužem a bylo jí dobře.