ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když se Něchljudov druhého dne ráno probudil, vzpomněl si na vše, co se stalo včera, a bylo mu úzko.

Ale přes všechen strach více než kdy jindy si umiňoval, že bude pokračovati v tom, co začal.

S tímto vědomím vyjel z domu a jel k Maslennikovu, aby ho poprosil o dovolení k Maslové a ještě o návštěvu stařenky Meňšovové se synem, za něž prosila Maslová; kromě toho chtěl požádati o rozmluvu s Bogoduchovskou, která mohla Maslové prospěti.

Něchljudov znal Maslennikova už dávno, ještě z pluku. Maslennikov byl plukovním pokladníkem. Byl to nejdobrodušnější, nejpořádnější důstojník, který neznal a nechtěl znáti na světě nic kromě pluku. Teď se s ním setkal Něchljudov jako s politickým úředníkem, který zaměnil pluk za gubernii a guberniální správu. Oženil se s bohatou a chytrou ženou a ta právě jej přiměla, aby přešel z vojenské služby do státní.

Smávala se mu a mazlila se s ním jako s ochočeným zvířetem. Něchljudov byl u nich minulou zimu, ale manželé se mu zdáli tak málo zajímavými, že potom už ani jednou k nim nešel.

Maslennikov, když spatřil Něchljudova, všecek zazářil. Měl stále tak kulatý, červený obličej, byl stejně tělnatý a měl rovněž tak velmi pěkné šaty jako ve vojenské službě. Tam byla to vždy čistá vycházková nebo všední uniforma, podle poslední módy na plecích a hrudi upnutá, teď to byl podle poslední módy ušitý úřednický oblek, těsně přiléhající k jeho vypasenému tělu a vyklenuté, široké hrudi. Třebas byli rozdílných let (Maslennikovu bylo kolem čtyřiceti), tykali si.

— Díky, díky, že jsi přijel. Pojďme k ženě. Právě mám před zasedáním deset minut volných. Šéf totiž odejel. Řídím gubernii, — řekl s neskrývanou pýchou.

— Přicházím k tobě v úřední záležitosti.

— Co je? — řekl náhle Maslennikov napiatě, polekaným a poněkud přísným tónem.

— Ve vězení je jistá osoba, o kterou se velmi zajímám (při slově „vězení“ Maslennikovova tvář ještě víc zpřísněla) a s níž bych se rád scházel, jen ne ve společné hovorně, ale v kanceláři, a to i mimo určené dni. Říkali mi, že to závisí na tobě.

— Ovšem, mon cher, jsem ochoten učiniti pro tebe vše, — řekl Maslennikov, dotýkaje se oběma rukama jeho kolen, jako by tím chtěl změkčiti svou vznešenost, — je to možné, ale, jak vidíš, jsem kalifem jenom na chvilku.

— Můžeš mi tedy dáti dovolení k návštěvě?

— Je to žena?

— Ano.

— Proč je tam?

— Pro travičství. Ale byla nespravedlivě odsouzena.

— Vidíš, kde pak a spravedlivý soud, ils n’en font point d’autres,^[29] — řekl pojednou francouzsky. — Já vím, ty se mnou nesouhlasíš, ale co dělat, c’est mon opinion bien arretée,^[30] — dodal, pronášeje výrok, který v různé obměně po celý rok čítal ve zpátečnických novinách. — Já vím, ty jsi liberál.

— Nevím, jsem-li liberál, — s úsměvem řekl Něchljudov. Vždy se divil, že jej všichni počítají k jisté straně a nazývají liberálem pro názor, že posuzujeme-li člověka, máme ho nejdříve vyslechnouti, že před soudem jsou si všichni lidé rovni, že se nesluší mučit a bít lidi vůbec a zejména ty, kdož nejsou odsouzeni. — Nevím, jsem-li liberál či nikoliv, ale vím, že nynější soudy, ať jsou sebe horší, přece jsou lepší než dřívější.

— A koho jsi vzal za obhájce?

— Obrátil jsem se k Fonarinu.

— Ach, Fonarin! — řekl chmurně Maslennikov, vzpomínaje, jak minulého roku dotazoval se ho tento Fonarin jako svědka a s předstíranou uctivostí půl hodiny tropil si z něho šašky.

— Nebyl bych ti radil s ním vyjednávat. Fonarin — est un homme taré.^[31]

— A mám k tobě ještě jednu prosbu, — řekl Něchljudov, neodpovídaje mu. — Je tomu už dávno, co jsem poznal jedno děvče, učitelku, — je to velmi ubohá bytost a je teď též ve vězení a ráda by mne viděla. Můžeš mně to dovoliti?

Maslennikov sklonil hlavu trochu stranou a zamyslil se.

— Ta je politická.

— Ano, řekli mi tak.

— Vidíš, návštěvy politických vězňů dovolují se jen příbuzným, ale tobě dám všeobecně platnou vstupenku. Je sais que vous n’abuserez pas…^[32] Jak se jmenuje ta tvoje protégée?… Bogoduchovská? Elle est jolie?^[33]

— Hideuse.^[34]

Maslennikov zavrtěl hlavou, popošel ke stolu a na papíru s tištěným záhlavím načrtl: „Dovoluji doručiteli tohoto listu, knížeti Dimitriji Ivanoviči Něchljudovu scházeti se ve vězeňské kanceláři s občankou Maslovou, uvězněnou v trestnici, a též i s felčarkou Bogoduchovskou,“ dopsal a udělal roztažený zátrh.

— Uvidíš, jaký je tam pořádek. A udržeti tam pořádek, je velice těžko, poněvadž je všecko přeplněno. Zejména je tam mnoho vypovězených, ale já na vše přísně dohlížím a mám rád tu věc. Uvidíš, že je jim tam velmi dobře a že jsou spokojeni. Musí se to s nimi umět. Tak právě v těchto dnech stala se nepříjemnost — vzepřeli se. Jiný by to považoval za spiknutí a způsobil by mnoho neštěstí. Ale u nás minulo vše hladce. Je třeba jednak péče, jednak — pevné ruky, — řekl, svíraje v pěsť bílou, buclatou ruku s tyrkysovým prstenem, vystrčenou z bílého, tuhého rukávu košile, — péče a pevné ruky.

— Nu, to já vím, — řekl Něchljudov, — byl jsem tam dvakráte a bylo mně hrozně těžko.

— Víš co, ty by ses měl seznámiti s hraběnkou Pasekovou, — pokračoval najednou hovorný Maslennikov, — ona se cele oddala této věci. Elle fait beaucoup de bien.^[35] Díky jí a možná i mně — mohu to říci bez falešné skromnosti — podařilo se vše změniti a změniti tak, že už není těch hrůz, jež byly dříve, a jim je tam dokonce velmi dobře. Však uvidíš. No a ten Fonarin. Neznám ho blíže a při mém společenském postavení naše cesty ani se nescházejí, ale je to rozhodně špatný člověk a ke všemu dovoluje si před soudem hovořiti takové věci, takové věci…

— No, děkuji ti, — řekl Něchljudov, vzal listinu a loučil se s bývalým soudruhem.

— A k ženě nezajdeš?

— Ne, omluv mne, nemám teď kdy.

— Ale ona mně to neodpustí, — řekl Maslennikov, vyprovázeje bývalého druha na schodiště k prvnímu odpočívadlu, kam neprovázel lidi první důstojnosti, avšak druhé, k nimž počítal i Něchljudova. — Ne, ne, jen zajdi, prosím tě, třebas na chvilenku.

Ale Něchljudov nedal se přemluviti a právě když lokaj a vrátný přiskočili, podávajíce mu svrchník a hůlku a otvírali dveře, u kterých zvenčí stál strážník, řekl, že teď nikterak nemůže.

— Tedy ve čtvrtek, prosím. To je její přijímací den. Řeknu jí o tom, — volal za ním Maslennikov se schodiště.